Řecko-perské války

Řekové klasického období věřili, že v době temna, která následovala po kolapsu mykénské civilizace, značný počet Řeků uprchl a emigroval do Malé Asie a usadil se tam.Tito osadníci byli ze tří kmenových skupin: Liparské, Dorianské a Iónské.Iónci se usadili na pobřeží Lydie a Carie a založili dvanáct měst, která tvořila Ionii.Města Ionie zůstala nezávislá, dokud je nedobyli Lýdové ze západní Malé Asie.Perský princ Cyrus vedl povstání proti poslednímu mediánskému králi Astyages v roce 553 př.nl.Zatímco bojoval s Lydiany, Cyrus poslal Ióncům zprávy, v nichž je žádal, aby se vzbouřili proti Lydské nadvládě, což Iónci odmítli udělat.Poté, co Kýros dokončil dobytí Lýdie, jónská města nyní nabídla, že se stanou jeho poddanými za stejných podmínek, za kterých byla poddanými Kroisa.Cyrus odmítl s odkazem na neochotu Iónců mu předtím pomoci.Iónci se tak připravili k obraně a Kýros vyslal mediánského vojevůdce Harpaga, aby je dobyl.V letech následujících po jejich dobytí bylo pro Peršany těžké Ióncům vládnout.Peršané se tak spokojili se sponzorováním tyrana v každém iónském městě, i když je to vtáhlo do vnitřních konfliktů Iónců.V předvečer řecko-perských válek je pravděpodobné, že iónské obyvatelstvo bylo nespokojené a bylo připraveno na povstání.

Obléhání Naxu (499 př. n. l.) bylo neúspěšným pokusem miléského tyrana Aristagorase, operujícího s podporou a ve jménu perské říše Daria Velikého, dobýt ostrov Naxos.Bylo to zahajovací dějství řecko- perských válek, které nakonec trvaly 50 let.Aristagorase oslovili vyhnaní naxianští aristokraté, kteří se chtěli vrátit na svůj ostrov.Když Aristagoras viděl příležitost posílit své postavení v Milétu, vyhledal pomoc svého vládce, perského krále Daria Velikého, a místního satrapy Artaferna, aby dobyl Naxos.Po souhlasu s expedicí shromáždili Peršané sílu 200 triér pod velením Megabates.Výprava rychle upadla do debaklu.Aristagoras a Megabates se pohádali na cestě na Naxos a někdo (možná Megabates) informoval Naxiany o brzkém příchodu síly.Když dorazili, Peršané a Iónci tak čelili městu dobře připravenému podstoupit obléhání.Expediční síly se řádně usadily, aby obléhaly obránce, ale po čtyřech měsících bez úspěchu jim došly peníze a byly nuceny se vrátit do Malé Asie.Po této katastrofální výpravě, a když Aristagoras vycítil jeho bezprostřední odstranění jako tyrana, rozhodl se podnítit celou Ionii ke vzpouře proti Dariovi Velikému.Povstání se poté rozšířilo do Carie a Kypru.Následovaly tři roky perského tažení přes Malou Asii bez rozhodujícího účinku, než se Peršané přeskupili a zamířili přímo do epicentra povstání v Milétu.V bitvě u Lade Peršané rozhodně porazili iónské loďstvo a fakticky ukončili povstání.Přestože byla Malá Asie přivedena zpět do perského ovčince, Darius přísahal, že potrestá Athény a Eretriu, které povstání podporovaly.V roce 492 př. n. l. proto první perská invaze do Řecka začala v důsledku neúspěšného útoku na Naxos a iónského povstání.

Iónské povstání a související povstání v Aeolis, Doris, Kypru a Carii byly vojenské povstání několika řeckých oblastí Malé Asie proti perské nadvládě, které trvaly od roku 499 př. n. l. do roku 493 př. n. l.Jádrem povstání byla nespokojenost řeckých měst v Malé Asii s tyrany jmenovanými Persií, aby jim vládli, spolu s jednotlivými činy dvou miléských tyranů, Histiaea a Aristagora.Města Ionie byla dobyta Persií kolem roku 540 př. n. l. a poté byla ovládána domorodými tyrany, nominovanými perským satrapou v Sardách.V roce 499 př. n. l. milétský tyran Aristagoras zahájil společnou výpravu s perským satrapou Artafernem, aby dobýli Naxos, ve snaze posílit svou pozici.Mise byla debaklem a Aristagoras cítil, že jeho bezprostřední odstranění jako tyrana, rozhodl se podnítit celou Ionii ke vzpouře proti perskému králi Dariovi Velikému.Iónské povstání představovalo první velký konflikt mezi Řeckem a Perskou říší a jako takové představuje první fázi řecko-perských válek.Přestože byla Malá Asie přivedena zpět do perského stáda, Darius přísahal, že potrestá Athény a Eretrii za jejich podporu povstání.Navíc, vzhledem k tomu, že nesčetné městské státy Řecka představují trvalou hrozbu pro stabilitu jeho říše, podle Herodota se Darius rozhodl dobýt celé Řecko.V roce 492 př. nl začala první perská invaze do Řecka, další fáze řecko-perských válek, jako přímý důsledek iónského povstání.

Na jaře roku 498 př. n. l. athénská síla dvaceti triér, doprovázená pěti z Eretrie, vyplula do Ionie.Spojili se s hlavní iónskou silou poblíž Efesu.Aristagoras odmítl osobně vést síly a jmenoval svého bratra Charopina a dalšího Milesiana, Hermophanta, generály.Tuto sílu pak Efezané vedli přes hory do Sard, Artafernova satrapálského hlavního města.Řekové zastihli Peršany nevědomky a dokázali dobýt dolní město.Nicméně, Artaphernes stále držel citadelu s významnou silou mužů.Dolní město pak začalo hořet, naznačuje Herodotos náhodou, který se rychle rozšířil.Peršané v citadele, obklopeni hořícím městem, se objevili na tržišti Sardis, kde bojovali s Řeky a přinutili je zpět.Řekové, demoralizovaní, pak ustoupili z města a začali se vracet do Efezu.Herodotos hlásí, že když Darius slyšel o vypálení Sard, přísahal pomstu Athéňanům (poté, co se zeptal, kdo skutečně byli), a pověřil sluhu, aby mu třikrát každý den připomněl jeho slib: „Mistře, pamatuj na Athéňany“.

Je jasné, že demoralizovaní a unavení Řekové nebyli žádným soupeřem pro Peršany a byli zcela poraženi v bitvě, která následovala u Efesu.Mnozí byli zabiti, včetně eretrijského generála Eualcida.Iónští, kteří unikli z bitvy, se vydali pro svá vlastní města, zatímco zbývajícím Athéňanům a Eretrijcům se podařilo vrátit se na své lodě a odpluli zpět do Řecka.Athéňané nyní ukončili své spojenectví s Iónci, protože Peršané se ukázali být vším, jen ne snadnou kořistí, kterou popsal Aristagoras.Iónci však zůstali oddáni svému povstání a zdálo se, že Peršané na své vítězství v Efesu nenavázali.Tyto ad hoc síly pravděpodobně nebyly vybaveny k obléhání některého z měst.Navzdory porážce v Efezu se povstání ve skutečnosti rozšířilo dále.Iónští poslali muže do Hellespont a Propontis a dobyli Byzanc a další okolní města.Přesvědčili také Cariany, aby se připojili k povstání.Kromě toho, když viděla šíření povstání, kyperská království se také vzbouřila proti perské nadvládě bez jakéhokoli vnějšího přesvědčování.Bitva u Efesu tedy neměla na povstání zásadní vliv.

Na Kypru se vzbouřila všechna království kromě toho Amathu.Vůdcem kyperského povstání byl Onesilus, bratr krále Salamíny, Gorgus.Poté se usadil, aby obléhal Amathus.Následující rok (497 př. n. l.) se Onesilus (stále obléhal Amathus), doslechl, že na Kypr byla vyslána perská síla pod vedením Artybia.Onesilus tak poslal posly do Ionie a požádal je, aby poslali posily, což udělali „ve velké síle“.Na Kypr nakonec dorazila perská armáda podporovaná fénickou flotilou.Iónci se rozhodli bojovat na moři a porazili Féničany.V současné pozemní bitvě u Salamíny získali Kypřané počáteční výhodu a zabili Artybia.Zběhnutí dvou kontingentů k Peršanům však jejich věc ochromilo, byli poraženi a Onesilus byl zabit.Vzpoura na Kypru tak byla rozdrcena a Iónci odpluli domů.Zdá se, že perské síly v Malé Asii byly v roce 497 př. n. l. reorganizovány, tři armády se ujali tři Dariovi zeťové, Daurises, Hymaees a Otanes.Herodotus naznačuje, že tito generálové si mezi sebou rozdělili vzpurné země a poté se vydali zaútočit na jejich příslušné oblasti.Daurises, který, jak se zdá, měl největší armádu, zpočátku vzal svou armádu do Hellespontu.Tam systematicky obléhal a dobyl města Dardanus, Abydos, Percote, Lampsacus a Paesus, každé podle Herodota za jediný den.Když však uslyšel, že se Carians bouří, přesunul svou armádu na jih, aby se pokusil toto nové povstání rozdrtit.To umisťuje načasování carijské vzpoury na začátek roku 497 př.nl.Hymaees šel do Propontis a dobyl město Cius.Poté, co Daurises přesunul své síly směrem ke Carii, Hymaees pochodoval směrem k Hellespontu a dobyl mnoho aiolských měst a také některá města v Troadu.Poté však onemocněl a zemřel, čímž jeho kampaň skončila.Mezitím Otanes spolu s Artaphernem vedli kampaň v Ionii (viz níže).

Když Daurises slyšel, že se Cariané vzbouřili, vedl svou armádu na jih do Carie.Carians se shromáždili u „Bílých sloupů“, na řece Marsyas (moderní Çine), přítoku Meandru.Pixodorus, příbuzný krále Kilikie, navrhl, aby Carianové překročili řeku a bojovali s ní za jejich zády, aby zabránili ústupu a přiměli je tak bojovat statečněji.Tato myšlenka byla zamítnuta a Carians donutil Peršany překročit řeku, aby s nimi bojovali.Následná bitva byla podle Hérodota dlouhodobou záležitostí, kdy Carians tvrdošíjně bojovali, než nakonec podlehli váze perských čísel.Herodotos předpokládá, že v bitvě zemřelo 10 000 Karianů a 2 000 Peršanů.Přeživší z Marsyas se vrátili do posvátného Diova háje v Labraundě a uvažovali, zda se vzdát Peršanům, nebo úplně uprchnout z Asie.Při uvažování se k nim však připojila miléská armáda as těmito posilami se místo toho rozhodla pokračovat v boji.Peršané poté zaútočili na armádu u Labraundy a způsobili ještě těžší porážku, přičemž Milesané utrpěli obzvláště špatné ztráty.Po dvojitém vítězství nad Carians, Daurises začal úkol zmenšit Carian pevnosti.Carianové se rozhodli bojovat dál a rozhodli se na Daurisy na cestě přes Pedasus položit zálohu.Hérodotos naznačuje, že k tomu došlo víceméně přímo po Labraundovi, ale bylo také navrženo, že Pedasus nastal následující rok (496 př. n. l.), což dalo Carians čas na přeskupení.Peršané dorazili k Pedasu během noci a přepadení bylo s velkým efektem.Perská armáda byla zničena a Daurises a další perští velitelé byli zabiti.Zdá se, že katastrofa u Pedasus vytvořila patovou situaci v pozemní kampani a v letech 496 př. n. l. a 495 př. n. l. zřejmě probíhalo jen málo dalších kampaní.

Brzy po povstání proti Dionýsiovi se perská flotila přesunula k útoku na Iónce, kteří jim vypluli vstříc.Samianský kontingent zvedl plachty, jak bylo dohodnuto, a uprchl z bojiště.Nicméně 11 samských lodí odmítlo opustit ostatní Iónce a zůstalo v bitvě.Když viděli Samiany odcházet, jejich sousedé na západním křídle, Lesbičky, také uprchli.Celé západní křídlo iónské bitevní linie se tak velmi rychle zhroutilo.Ostatní iónské kontingenty také uprchly, protože situace byla stále zoufalejší.

Porážkou iónského loďstva v bitvě u Lade byla vzpoura fakticky u konce.Milétos byl blízko investování, Peršané „dolovali hradby a používali proti němu každé zařízení, dokud ho úplně nedobyli“.Podle Herodota byla většina mužů zabita a ženy a děti byly zotročeny.Archeologické důkazy to částečně potvrzují a vykazují rozšířené známky ničení a opuštění velké části města v důsledku Lade.Někteří Milesané však zůstali v Milétu (nebo se rychle vrátili do) Milétu, ačkoli město nikdy nezískalo zpět svou bývalou velikost.Milétus byl tak pomyslně „zanechán prázdný z Milesianů“;Peršané zabrali město a pobřežní zemi pro sebe a dali zbytek míléského území Carians z Pedasu.Zajatí Milesané byli přivedeni před Dareia v Súsách, který je usadil v „Ampé“ na pobřeží Perského zálivu, poblíž ústí Tigridu.Mnoho Samianů bylo zděšeno činy svých generálů v Lade a rozhodlo se emigrovat, než se jim vrátí vládnout jejich starý tyran Aeaces ze Samosu.Přijali pozvání od lidí ze Zancle, aby se usadili na pobřeží Sicílie, a vzali s sebou Milesiany, kterým se podařilo před Peršany uprchnout.Samos byl ušetřen před zničením Peršany kvůli Samianskému zběhnutí v Lade.Většina Carie se nyní vzdala Peršanům, ačkoli některé pevnosti musely být dobyty silou.

Když Histiaeus slyšel o pádu Milétu, zdá se, že se jmenoval vůdcem odporu proti Persii .Vyrazil z Byzance se svou silou lesbiček a odplul na Chios.Chiani ho odmítli přijmout, a tak zaútočil a zničil zbytky chianské flotily.Chiané, zmrzačení dvěma porážkami na moři, se pak podvolili Histiaeovu vedení.Histiaeus nyní shromáždil velkou sílu Iónských a Liparských a šel obléhat Thasos.Poté však dostal zprávu, že z Milétu vyráží perská flotila, aby zaútočila na zbytek Ionie, a tak se rychle vrátil na Lesbos.Aby nakrmil svou armádu, vedl výpravy za potravou na pevninu poblíž Atarneus a Myus.V oblasti se nacházela velká perská síla pod velením Harpaga a nakonec zadržela jednu sháněcí výpravu poblíž Malene.Následná bitva byla tvrdě vybojována, ale byla ukončena úspěšným útokem perské jízdy, který směroval řeckou linii.Sám Histiaeus se vzdal Peršanům v domnění, že se mu podaří promluvit si o milost od Daria.Místo toho byl však odvezen k Artafernovi, který si plně vědom Histiaeovy minulé zrady, nabodl ho na kůl a poté poslal jeho nabalzamovanou hlavu Dariovi.Perské loďstvo a armáda přezimovaly v Milétu, než se v roce 493 př. n. l. vydaly konečně uhasit poslední uhlíky vzpoury.Zaútočili a dobyli ostrovy Chios, Lesbos a Tenedos.Na každém vytvořili „lidskou síť“ vojáků a přehnali se přes celý ostrov, aby spláchli všechny skrývající se rebely.Poté se přesunuli na pevninu a dobyli každé ze zbývajících měst Ionie a podobně hledali zbývající rebely.I když byla města Ionie v důsledku nepochybně otřesena, žádné z nich, jak se zdá, nepostihlo takový osud jako Miletus.Hérodotos říká, že Peršané si z každého města vybrali ty nejhezčí chlapce a vykastrovali je, vybrali si nejkrásnější dívky a poslali je pryč do královského harému a pak vypálili chrámy měst.I když je to možná pravda, Herodotos také pravděpodobně zveličuje rozsah devastace. Během několika let se města víceméně vrátila do normálu a byla schopna vybavit velkou flotilu pro druhou perskou invazi do Řecka, pouhých 13 let. let později.Perská armáda poté znovu dobyla osady na asijské straně Propontis, zatímco perská flotila se plavila po evropském pobřeží Hellespontu a postupně obsadila každou osadu.Poté, co se celá Malá Asie pevně vrátila pod perskou nadvládu, byla vzpoura konečně u konce.

První perská invaze do Řecka během řecko-perských válek začala v roce 492 př. n. l. a skončila rozhodujícím athénským vítězstvím v bitvě u Marathonu v roce 490 př. n. l.Invazi, sestávající ze dvou odlišných kampaní, nařídil perský král Darius Veliký především proto, aby potrestal městské státy Athény a Eretria.Tato města podporovala města Ionia během jejich povstání proti perské nadvládě, čímž vyvolala hněv Daria.Darius také viděl příležitost rozšířit svou říši do Evropy a zajistit její západní hranici.

Na jaře roku 492 př. n. l. byla shromážděna expediční síla, jíž velel Dariův zeť Mardonius, sestávající z flotily a pozemní armády.Zatímco konečným cílem bylo potrestat Athény a Eretrii, cílem výpravy bylo také podmanit si co nejvíce řeckých měst.Mardonius při odjezdu z Kilikie vyslal armádu k pochodu do Hellespontu, zatímco cestoval s flotilou.Proplul kolem pobřeží Malé Asie do Ionie, kde strávil krátký čas zrušením tyranií, které vládly městům Ionie.Ironií je, že od doby, kdy bylo nastolení demokracií klíčovým faktorem iónského povstání, nahradil tyranie demokraciemi. Mardoniusovo nastolení demokracie zde může být vnímáno jako pokus o uklidnění Ionie, což umožňuje chránit jeho bok, když postupuje směrem k Hellespont a poté do Athén a Eretrie.Odtud pokračovala flotila na Hellespont, a když bylo vše připraveno, poslalo pozemní síly do Evropy.Armáda pak pochodovala přes Thrákii a znovu si ji podrobila, protože tyto země již byly přidány k Perské říši v roce 512 př. n. l., během Dariova tažení proti Skythům.Po dosažení Makedonu ji Peršané přinutili stát se plně podřízenou částí Perské říše;byli vazaly Peršanů od konce 6. století př. n. l., ale zachovali si obecnou autonomii.Mezitím flotila přešla na Thasos, což vedlo k tomu, že se Thasané podřídili Peršanům.Flotila poté obeplula pobřeží až k Acanthus v Chalcidicích, než se pokusila objet výběžek hory Athos.Zastihla je však prudká bouře, která je vyhnala proti pobřeží Athosu a zničila (podle Herodota) 300 lodí se ztrátou 20 000 mužů.Poté, když armáda tábořila v Makedonu, Brygové, místní thrácký kmen, zahájili noční nájezd proti perskému táboru, zabili mnoho Peršanů a zranili Mardonia.Navzdory svému zranění se Mardonius ujistil, že Brygové byli poraženi a podrobeni, než vedl svou armádu zpět do Hellespontu;zbytky námořnictva také ustoupily do Asie.Ačkoli toto tažení skončilo neslavně, pozemní přístupy k Řecku byly zajištěny a Řekové se nepochybně dozvěděli o Dariových záměrech s nimi.

V roce 490 př. n. l. Datis a Artaphernes (syn satrapy Artaphernes) dostali velení obojživelné invazní síly a vypluli z Kilikie.Perské síly se nejprve plavily na ostrov Rhodos, kde lidinská chrámová kronika zaznamenává, že Datis obléhal město Lindos, ale nebyl úspěšný.Flotila plula vedle Naxosu, aby potrestala Naxiany za jejich odpor vůči neúspěšné výpravě, kterou tam Peršané podnikli o deset let dříve.Mnoho obyvatel uprchlo do hor;ti, které Peršané chytili, byli zotročeni.Peršané pak vypálili město a chrámy Naxianů.Flotila pak pokračovala k ostrovnímu skoku přes zbytek Egejského moře na cestě do Eretrie a vzala rukojmí a vojáky z každého ostrova.Operační skupina odplula do Euboie a k prvnímu hlavnímu cíli, Eretrii.Eretriané se nijak nepokusili zastavit Peršany v přistání nebo postupu, a tak se nechali obklíčit.Po šest dní útočili Peršané na hradby se ztrátami na obou stranách;sedmého dne však dva uznávaní Eretriané otevřeli brány a zradili město Peršanům.Město bylo srovnáno se zemí a chrámy a svatyně byly vydrancovány a vypáleny.Dále, podle Dareiových příkazů, Peršané zotročili všechny zbývající měšťany.

K obléhání Eretrie došlo v roce 490 př. n. l., během první perské invaze do Řecka.Město Eretria na Eubóji bylo obléháno silnou perskou silou pod velením Dátise a Artaferna.Peršané dosáhli Euboie v polovině léta po úspěšné kampani v Egejském moři a přistoupili k obléhání Eretrie.Obléhání trvalo šest dní, než pátá kolona eretrianských šlechticů zradila město Peršanům.Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bylo deportováno do vesnice Ardericca v Susianě poblíž perského hlavního města.Po Eretrii se perské síly plavily do Athén a přistály v zátoce Marathon.Athénská armáda jim vyšla vstříc a vyhrála slavné vítězství v bitvě u Marathonu , čímž ukončila první perskou invazi.

Bitva o Marathon se odehrála v roce 490 př. n. l. během první perské invaze do Řecka.Bojovalo se mezi občany Athén, kterým pomáhala Plataea, a perskými silami, kterým veleli Datis a Artaphernes.Bitva byla vyvrcholením prvního pokusu Persie za krále Dareia I. podrobit si Řecko .Řecká armáda uštědřila početnějším Peršanům drtivou porážku, což znamenalo zlom v řecko-perských válkách.První perská invaze byla reakcí na athénské zapojení do iónského povstání, kdy Atény a Eretria vyslaly sílu na podporu měst Ionie v jejich pokusu svrhnout perskou nadvládu.Athéňanům a Eretrijcům se podařilo dobýt a vypálit Sardy, ale poté byli nuceni s těžkými ztrátami ustoupit.V reakci na tento nájezd Darius přísahal, že vypálí Athény a Eretrii.Podle Hérodota si Darius nechal přinést luk a pak vystřelil šíp „nahoru k nebi“ a řekl přitom: „Zeusi, aby mi bylo dáno pomstít se na Athéňanech!“Hérodotos dále píše, že Dareios nařídil jednomu ze svých služebníků, aby každý den třikrát před večeří řekl „Mistře, pamatuj na Athéňany“. V době bitvy byly Sparta a Athény dva největší městské státy v Řecku.Jakmile bylo iónské povstání nakonec rozdrceno perským vítězstvím v bitvě u Lade v roce 494 př. n. l., Darius začal s plány na podrobení Řecka.V roce 490 př. n. l. vyslal námořní bojovou skupinu pod velením Datise a Artapherna přes Egejské moře, aby si podrobil Kyklady a poté podnikl trestné útoky na Athény a Eretrii.

Po neúspěchu první invaze začal Darius zvedat novou obrovskou armádu, se kterou si chtěl Řecko zcela podrobit.V roce 486 př. n. l. se však jehoegyptští poddaní vzbouřili a vzpoura si vynutila odložení jakékoli řecké výpravy na neurčito.Darius zemřel při přípravě pochodu na Egypt a perský trůn přešel na jeho syna Xerxa ​​I. Xerxes rozdrtil egyptské povstání a velmi rychle obnovil přípravy na invazi do Řecka.Protože se mělo jednat o rozsáhlou invazi, vyžadovalo to dlouhodobé plánování, hromadění zásob a odvod.Xerxes rozhodl, že Hellespont bude přemostěn, aby umožnil jeho armádě přejít do Evropy, a že by měl být vykopán kanál přes šíji hory Athos (perská flotila byla zničena v roce 492 př. n. l. při objíždění tohoto pobřeží).Byly to oba výkony výjimečných ambicí, které by byly mimo možnosti jakéhokoli jiného současného státu.Kampaň však byla o rok zpožděna kvůli dalšímu povstání v Egyptě a Babylónii.Peršané měli sympatie několika řeckých městských států, včetně Argosu, který se zavázal zběhnout, když Peršané dosáhli svých hranic.Rodina Aleuadae, která vládla Larisse v Thesálii, viděla v invazi příležitost rozšířit svou moc.Théby, i když nebyly výslovně „Medising“, byly podezřelé z ochoty pomoci Peršanům, jakmile dorazí invazní síla.V roce 481 př. n. l., po zhruba čtyřech letech příprav, začal Xerxes shromažďovat jednotky k invazi do Evropy.Hérodotos uvádí jména 46 národů, z nichž byla odvedena vojska.Perská armáda byla shromážděna v Malé Asii v létě a na podzim roku 481 př.nl.Armády východních satrapií byly shromážděny v Kritale v Kappadokii a byly Xerxem vedeny do Sard, kde přečkaly zimu.Brzy na jaře se přesunula do Abydu, kde byla spojena s armádami západních satrapií.Poté armáda, kterou Xerxes shromáždil, pochodovala směrem k Evropě a překročila Hellespont po dvou pontonových mostech.

Politik Themistokles s mocenskou základnou pevně usazenou mezi chudými zaplnil vakuum po Miltiadově smrti a v následujícím desetiletí se stal nejvlivnějším politikem v Aténách.Během tohoto období Themistokles pokračoval v podpoře expanze námořní síly Atén.Athéňané si byli během tohoto období vědomi toho, že perský zájem o Řecko neskončil, a Themistoklova námořní politika může být viděna ve světle potenciální hrozby z Persie.Aristides, Themistoklesův velký rival a bojovník za zeugity („vyšší třída hoplítů“) se takové politice rázně postavil.V roce 483 př. n. l. byla v athénských dolech v Lauriu nalezena obrovská nová sloj stříbra.Themistokles navrhl, že stříbro by mělo být použito k vybudování nové flotily triér, údajně na pomoc v dlouhé válce s Aeginou.Plutarch navrhuje, že Themistokles se záměrně vyhýbal zmínce o Persii, protože věřil, že to byla pro Athéňany příliš vzdálená hrozba, aby na ni mohli jednat, ale že cílem flotily bylo čelit Persii.Fine naznačuje, že mnoho Athéňanů muselo připustit, že taková flotila by byla potřebná, aby odolala Peršanům, jejichž přípravy na nadcházející tažení byly známy.Themistoklesův návrh byl přijat snadno, navzdory silnému odporu ze strany Aristida.Jeho průchod byl pravděpodobně kvůli touze mnoha chudších Athéňanů po placeném zaměstnání jako veslaři ve flotile.Ze starověkých zdrojů není jasné, zda bylo původně povoleno 100 nebo 200 lodí;Fine i Holland naznačují, že nejprve bylo autorizováno 100 lodí a že druhé hlasování zvýšilo tento počet na úroveň zaznamenanou během druhé invaze.Aristides i nadále oponoval Themistoclesově politice a napětí mezi dvěma tábory budovanému přes zimu, takže ostrakismus roku 482 př. n. l. se stal přímým soupeřem mezi Themistocles a Aristides.V tom, co Holland charakterizuje jako v podstatě první referendum na světě, byl Aristides ostrakizován a Themistoklesova politika byla schválena.Když si Athéňané uvědomili perské přípravy na nadcházející invazi, odhlasovali stavbu více lodí, než o které Themistokles žádal.Během příprav na perskou invazi se tedy Themistokles stal vedoucím politikem v Aténách.

Druhá perská invaze do Řecka (480–479 př. n. l.) nastala během řecko-perských válek, kdy se perský král Xerxes I. snažil dobýt celé Řecko .Invaze byla přímou, i když opožděnou, odezvou na porážku první perské invaze do Řecka (492–490 př. n. l.) v bitvě u Marathonu , která ukončila Dareiovy pokusy podrobit si Řecko.Po Dariově smrti strávil jeho syn Xerxes několik let plánováním druhé invaze a shromáždil obrovskou armádu a námořnictvo.Řecký odpor vedli Athéňané a Sparťané.Asi desetina řeckých městských států se připojila k „spojeneckému“ úsilí;většina zůstala neutrální nebo se podřídila Xerxovi.Invaze začala na jaře 480 př. n. l., kdy perská armáda překročila Hellespont a pochodovala přes Thrákii a Makedonii do Thesálie.Perský postup byl zablokován v průsmyku Thermopylae malou spojeneckou silou pod velením krále Leonida I. Sparty.

Bitva u Thermopyl se odehrála v roce 480 př. n. l. mezi Achajmenovskou perskou říší pod vedením Xerxa ​​I. a aliancí řeckých městských států vedenou Spartou pod vedením Leonida I., která trvala tři dny a byla jednou z nejvýznamnějších bitev obou. druhá perská invaze do Řecka a širší řecko-perské války.Kolem začátku invaze řecká síla přibližně 7 000 mužů vedená Leonidasem pochodovala na sever, aby zablokovala průsmyk Thermopyl.Starověcí autoři značně nafoukli velikost perské armády, s odhady v milionech, ale moderní učenci ji pohybují mezi 120 000 a 300 000 vojáky.Do Thermopyl dorazili koncem srpna nebo začátkem září;Řekové v přesile je zadrželi sedm dní (včetně tří přímých bitev), než byl jejich zadní voj zničen na jednom z nejslavnějších posledních stání historie.Během dvou celých dnů bitvy Řekové zablokovali jedinou cestu, po které mohla masivní perská armáda projít úzkým průsmykem.Po druhém dni místní obyvatel jménem Ephialtes odhalil Peršanům existenci stezky vedoucí za řeckými liniemi.Následně Leonidas, vědom si toho, že jeho síla byla obklíčena Peršany, propustil většinu řecké armády a zůstal střežit jejich ústup s 300 Sparťany a 700 Thespiany.Bylo hlášeno, že ostatní také zůstali, včetně až 900 helotů a 400 Thébanů.S výjimkou Thébanů, z nichž většina se údajně vzdala, bojovali Řekové s Peršany na život a na smrt.

Bitva o Artemisium nebo Artemision byla série námořních střetnutí během tří dnů během druhé perské invaze do Řecka .Bitva se odehrála současně s pozemní bitvou u Thermopyl, v srpnu nebo září 480 př. n. l., u pobřeží Euboie a byla vybojována mezi aliancí řeckých městských států, včetně Sparty, Athén, Korintu a dalších, a Perskou říší. Xerxes I.Když se perské námořnictvo koncem léta přiblížilo k Artemisiu, zastihla ho vichřice u pobřeží Magnesia a ztratilo asi třetinu ze svých 1200 lodí.Po příjezdu do Artemisia vyslali Peršané oddíl 200 lodí kolem pobřeží Euboie ve snaze chytit Řeky do pasti, ale tito byli chyceni další bouří a ztroskotali.Hlavní akce bitvy se odehrála po dvou dnech menších střetnutí.Obě strany bojovaly celý den se zhruba stejnými ztrátami;menší spojenecká flotila si však ztráty nemohla dovolit.Po střetnutí obdrželi Spojenci zprávu o porážce spojenecké armády u Thermopyl.Vzhledem k tomu, že jejich strategie vyžadovala držení jak Thermopyl, tak Artemisia, a vzhledem ke svým ztrátám se Spojenci rozhodli stáhnout do Salamíny.Peršané dobyli a získali kontrolu nad Phokis, pak Boiótií a nakonec vstoupili do Attiky, kde dobyli nyní evakuované Athény.Peršané však ve snaze o rozhodující vítězství nad spojeneckou flotilou byli později poraženi v bitvě u Salamíny na konci roku 480 př. n. l.Xerxes se ze strachu z uvěznění v Evropě stáhl s velkou částí své armády do Asie a nechal Mardonia, aby dokončil dobytí Řecka.Následující rok však spojenecká armáda rozhodně porazila Peršany v bitvě u Plataea, čímž skončila perská invaze.

Bitva u Salamíny, vybojovaná v roce 480 př. n. l. v úžinách mezi pevninským Řeckem a ostrovem Salamína, byla stěžejním námořním konfliktem během druhé perské invaze do Řecka, kterou vedl král Xerxes z Achajmenovské říše .Tato bitva viděla řecké městské státy, pod strategickým velením aténského generála Themistocles, rozhodně porazit větší perskou flotilu, což znamenalo významný obrat v řecko-perských válkách.Řekové, kteří vedli až k Salamíně, se pokusili zastavit perský postup u Thermopyl a Artemisia.Přes zuřivý odpor byli Řekové u Thermopyl přemoženi a u Artemisia utrpěli těžké ztráty, což vedlo k taktickým ústupům.Pád těchto pozic umožnil Peršanům ovládnout velkou část středního Řecka, zachycovat Phokis, Boiótii, Attiku a Euboiu.V reakci na to se řecké síly zkonsolidovaly u Korintské šíje, zatímco jejich námořnictvo se přeskupilo u Salamíny.Themistokles pochopil nevýhodné postavení Řeků a vymyslel plán, jak vlákat perské námořnictvo do úzkých Salamínských úžin.Poslal Xerxovi zprávu, v níž falešně tvrdil, že řecká flotila je roztříštěná a zranitelná, což přimělo perského krále, aby usiloval o rozhodující námořní bitvu.Omezené vody Salamíny bránily větší perské flotile, bránily efektivnímu manévrování a způsobily nepořádek.Řecká flotila, lépe uzpůsobená pro boj na blízko v tak stísněných podmínkách, využila této dezorganizace a zajistila si zvučné vítězství.Po porážce u Salamíny se Xerxes stáhl do Asie a nechal kontingent pod vedením Mardonia, aby pokračoval v dobývání.Nicméně, následující rok viděl další řecká vítězství u Plataea a Mycale, kde zbytky perských vojenských sil byly poraženy.Tyto bitvy účinně ukončily perské pokusy o připojení řecké pevniny a posunuly dynamiku konfliktu, což umožnilo řeckým městským státům zaujmout agresivnější postoj v probíhajících válkách.Vítězství u Salamíny nejen zmařilo perskou námořní hrozbu, ale také zachovalo řeckou nezávislost a ovlivnilo budoucí trajektorii západní civilizace, posílilo strategický význam námořní síly a taktické vynalézavosti.

Bitva o Plataea byla poslední pozemní bitvou během druhé perské invaze do Řecka .Odehrálo se v roce 479 př. n. l. poblíž města Plataea v Boiótii a bojovalo se mezi aliancí řeckých městských států (včetně Sparty, Athén, Korintu a Megary) a Perskou říší Xerxa ​​I. (spojenou s řeckými Boióty, Thessalians a Makedonians).V předchozím roce dosáhly perské invazní síly, vedené osobně perským králem, vítězství v bitvách u Thermopyl a Artemisia a dobyly Thesálii, Fókis, Boiótii, Eubóju a Attiku.V následující bitvě u Salamíny však spojenecké řecké námořnictvo získalo nepravděpodobné, ale rozhodující vítězství, které zabránilo dobytí Peloponésu.Xerxes pak ustoupil s velkou částí své armády a nechal svého generála Mardonia, aby v následujícím roce skoncoval s Řeky.V létě roku 479 př. n. l. Řekové shromáždili obrovskou (podle starověkých standardů) armádu a vypochodovali z Peloponésu.Peršané se stáhli do Boiótie a postavili opevněný tábor poblíž Plataj.Řekové se však odmítli nechat vtáhnout do prvotřídního jezdeckého terénu kolem perského tábora, což vedlo k patové situaci, která trvala 11 dní.Při pokusu o ústup poté, co byly jejich zásobovací linie narušeny, se řecká bitevní linie roztříštila.Mardonius si myslel, že Řekové jsou na úplném ústupu, nařídil svým silám, aby je pronásledovaly, ale Řekové (zejména Sparťané, Tegejci a Athéňané) se zastavili a zahájili bitvu, porazili lehce ozbrojenou perskou pěchotu a Mardonia zabili.Velká část perské armády byla uvězněna v jejím táboře a pobita.Zničení této armády a zbytků perského námořnictva údajně téhož dne v bitvě u Mycale invazi rozhodně ukončilo.Po Plataea a Mycale by řečtí spojenci podnikli ofenzívu proti Peršanům, což znamenalo novou fázi řecko-perských válek.Ačkoli Plataea byla v každém smyslu zvučným vítězstvím, nezdá se, že by jí byl připisován stejný význam (ani v té době), jako například athénské vítězství v bitvě u Marathonu nebo spojenecká řecká porážka u Thermopyl.

Bitva u Mycale byla jednou ze dvou hlavních bitev (druhá byla bitva u Plataea), která ukončila druhou perskou invazi do Řecka během řecko-perských válek.Stalo se to přibližně 27. srpna 479 př. n. l. na svazích hory Mycale na pobřeží Ionie, naproti ostrovu Samos.Bitva byla svedena mezi aliancí řeckých městských států, včetně Sparty, Athén a Korintu, a Perskou říší Xerxa ​​I.Předchozí rok perská invazní síla, vedená samotným Xerxem, dosáhla vítězství v bitvách u Thermopyl a Artemisia a dobyla Thesálii, Boiótii a Attiku;v následující bitvě u Salamíny však spojenecká řecká námořnictva dosáhla nepravděpodobného vítězství, a proto zabránila dobytí Peloponésu.Xerxes pak ustoupil a nechal svého generála Mardonia se značnou armádou, aby v následujícím roce skoncoval s Řeky.V létě roku 479 př. n. l. shromáždili Řekové obrovskou armádu (podle současných standardů) a pochodovali, aby se postavili Mardoniovi v bitvě u Plataea.Ve stejnou dobu se spojenecká flotila plavila na Samos, kde sídlily demoralizované zbytky perského námořnictva.Peršané ve snaze vyhnout se bitvě postavili svou flotilu na pobřeží pod svahy Mycale a s podporou skupiny perských armád vybudovali palisádový tábor.Řecký velitel Leotychides se přesto rozhodl zaútočit na Peršany a vylodil k tomu námořní pěchotu flotily.Přestože perské síly kladly tvrdý odpor, těžce obrnění řečtí hoplité se opět ukázali jako lepší v boji a nakonec perské jednotky, které uprchly do jejich tábora, porazily.Jónské řecké kontingenty v perské armádě přeběhly a tábor byl napaden a velké množství Peršanů pobito.Poté byly perské lodě zajaty a spáleny.Úplné zničení perského námořnictva spolu se zničením Mardoniovy armády u Platají (údajně ve stejný den jako bitva u Mycale) definitivně ukončilo invazi do Řecka.Po Plataea a Mycale by spojenečtí Řekové podnikli ofenzívu proti Peršanům, což znamenalo novou fázi řecko-perských válek.Ačkoli Mycale bylo ve všech směrech rozhodujícím vítězstvím, nezdá se, že by mu byl připisován stejný význam (dokonce ani v té době) jako například athénské vítězství v bitvě u Marathonu nebo dokonce řecká porážka u Thermopyl.

Mycale bylo v mnoha ohledech začátkem nové fáze konfliktu, ve kterém Řekové přešli do útoku proti Peršanům .Bezprostředním výsledkem vítězství u Mycale byla druhá vzpoura mezi řeckými městy Malé Asie.Samianové a Milesané aktivně bojovali proti Peršanům v Mycale, čímž otevřeně vyhlásili svou vzpouru, a ostatní města následovala jejich příkladu.Krátce po Mycale se spojenecká flotila plavila do Hellespontu, aby zbořila pontonové mosty, ale zjistila, že to již bylo provedeno.Peloponésané odpluli domů, ale Athéňané zůstali zaútočit na Chersonésy, které stále drželi Peršané.Peršané a jejich spojenci se vydali do Sestosu, nejsilnějšího města v regionu.Mezi nimi byl jeden Oeobazus z Cardie, který měl s sebou kabely a další vybavení z pontonových mostů.Perský guvernér Artayctes se nepřipravoval na obléhání, protože nevěřil, že spojenci zaútočí.Athéňané proto byli schopni obklíčit Sestos.Obléhání se vleklo několik měsíců a způsobilo určitou nespokojenost mezi athénskými vojáky, ale nakonec, když ve městě došly potraviny, Peršané v noci uprchli z nejméně střežené oblasti města.Athéňané se tak mohli zmocnit města následujícího dne.Většina athénských jednotek byla ihned poslána pronásledovat Peršany.Skupina Oeobaza byla zajata thráckým kmenem a Oeobazus byl obětován bohu Plistorusovi.Athéňané nakonec chytili Artaycta, zabili s ním některé Peršany, ale většinu z nich, včetně Artaycta, vzali do zajetí.Artayctes byl ukřižován na žádost lidu Elaeus, města, které Artayctes vyplenil, když byl guvernérem Chersonesos.Athéňané, kteří zpacifikovali region, se poté plavili zpět do Athén a vzali si s sebou kabely z pontonových mostů jako trofeje.

Po Byzanci byli Sparťané údajně dychtiví ukončit svou účast ve válce.Sparťané byli údajně toho názoru, že s osvobozením pevninského Řecka a řeckých měst v Malé Asii již bylo cíle války dosaženo.Možná byl také pocit, že zajištění dlouhodobé bezpečnosti pro asijské Řeky se ukáže jako nemožné.Po Mycale navrhl spartský král Leotychides přemístění všech Řeků z Malé Asie do Evropy jako jediný způsob, jak je trvale osvobodit z perské nadvlády.Xanthippus, aténský velitel v Mycale, to zuřivě odmítl;Jónská města byla původně athénskými koloniemi a Athéňané, pokud nikdo jiný, ochránili Iónce.Toto označuje bod, kdy vedení Řecké aliance fakticky přešlo na Athéňany.Se stažením Sparťanů po Byzanci se vedení Athéňanů stalo explicitním.Volné spojenectví městských států, které bojovaly proti Xerxově invazi, ovládla Sparta a peloponéská liga.Po stažení těchto států byl na svatém ostrově Delos svolán kongres, který měl založit novou alianci, která by pokračovala v boji proti Peršanům.Tato aliance, nyní zahrnující mnoho ostrovů v Egejském moři, byla formálně ustavena jako „První athénská aliance“, běžně známá jako Delianská liga.Podle Thukydida bylo oficiálním cílem Ligy „pomstít křivdy, které utrpěli pustošením území krále“.Ve skutečnosti byl tento cíl rozdělen do tří hlavních snah – připravit se na budoucí invazi, usilovat o pomstu proti Persii a zorganizovat prostředek k rozdělení válečné kořisti.Členové dostali na výběr, zda budou dodávat ozbrojené síly, nebo platit daň do společné pokladny;většina států si vybrala daň.

V roce 478 př. n. l., stále operující podle podmínek helénského spojenectví, vyslali Spojenci flotilu složenou z 20 peloponéských a 30 athénských lodí podporovaných nespecifikovaným počtem spojenců pod celkovým velením Pausanias.Podle Thukydida tato flotila doplula na Kypr a „podmanila si většinu ostrova“.Co přesně tím Thukydides myslí, není jasné.Sealey naznačuje, že to byl v podstatě nájezd s cílem shromáždit co nejvíce pokladů z perských posádek na Kypru.Nic nenasvědčuje tomu, že by se Spojenci pokusili zmocnit se ostrova a krátce poté odpluli do Byzance.Skutečnost, že Delianská liga opakovaně vedla kampaň na Kypru, jistě naznačuje, že ostrov nebyl v roce 478 př. n. l. spojenci obsazený posádkou, nebo že posádky byly rychle vyhnány.

Řecká flotila poté doplula do Byzance, kterou oblehla a nakonec dobyla.Kontrola nad Sestosem a Byzancí dala spojencům velení nad úžinami mezi Evropou a Asií (přes které Peršané překročili) a umožnila jim přístup k obchodnímu obchodu v Černém moři.Následky obléhání se pro Pausaniase ukázaly jako problematické.Co se přesně stalo, není jasné;Thukydides uvádí málo podrobností, i když pozdější autoři přidali spoustu odporných narážek.Prostřednictvím své arogance a svévolných akcí (Thúkýdidés říká „násilí“) se Pausaniasovi podařilo odcizit mnoho spojeneckých kontingentů, zejména těch, které byly právě osvobozeny od perské nadvlády.Iónci a další požádali Athéňany, aby se ujali vedení kampaně, s čímž souhlasili.Sparťané, kteří slyšeli o jeho chování, odvolali Pausaniase a soudili ho za obvinění z kolaborace s nepřítelem.Přestože byl zproštěn viny, jeho pověst byla pošramocena a jeho velení mu nebylo obnoveno.

Války Delianské ligy (477–449 př. n. l.) byla série kampaní vedených mezi Delianskou ligou v Aténách a jejími spojenci (a pozdějšími poddanými) a Achajmenovskou říší v Persii.Tyto konflikty představují pokračování řecko-perských válek po iónském povstání a první a druhé perské invazi do Řecka .V průběhu 470. let př. n. l. vedla Delianská liga kampaň v Thrákii a Egejském moři za odstranění zbývajících perských posádek z regionu, především pod velením aténského politika Cimona.Na začátku příští dekády začal Cimon s kampaní v Malé Asii, kde se snažil posílit řeckou pozici.V bitvě u Eurymedonu v Pamfylii dosáhli Athéňané a spojenecká flotila ohromujícího dvojitého vítězství, když zničili perskou flotilu a poté vylodili námořní pěchotu lodí, aby zaútočili a porazili perskou armádu.Po této bitvě převzali Peršané v konfliktu v podstatě pasivní roli a snažili se neriskovat bitvu, kde to bylo možné.

Podle Thukydida bylo zahajovací tažení Ligy proti městu Eion, u ústí řeky Strymon.Vzhledem k tomu, že Thucydides neposkytuje podrobnou chronologii své historie ligy, rok, ve kterém se tato kampaň konala, není jistý.Zdá se, že obléhání trvalo od podzimu jednoho roku do léta následujícího, přičemž historici podporovali buď 477–476 př. n. l. nebo 476–475 př. n. l.Zdá se, že Eion byl jednou z perských posádek, které zůstaly v Thrákii během a po druhé perské invazi, spolu s Doriskem.Kampaň proti Eionu by měla být pravděpodobně chápána jako součást obecné kampaně zaměřené na odstranění perské přítomnosti z Thrákie.Síla, která zaútočila na Eion, byla pod velením Cimona.Plutarch říká, že Cimon nejprve porazil Peršany v bitvě, načež se stáhli do města a tam byli obklíčeni.Cimon pak vyhnal všechny thrácké kolaboranty z regionu, aby vyhladověl Peršany k podrobení.Hérodotos naznačuje, že perskému veliteli Bogesovi byly nabídnuty podmínky, za kterých by mu mohlo být dovoleno evakuovat město a vrátit se do Asie.Protože však nechtěl, aby ho Xerxes považoval za zbabělce, vzdoroval do posledního.Když došly potraviny v Eionu, hodil Boges svůj poklad do Strymonů, zabil celou jeho domácnost a potom je i sebe upálil na obří hranici.Athéňané tak dobyli město a zotročili zbývající obyvatelstvo.Po pádu Eionu se další pobřežní města v oblasti vzdala Delianské lize , s výraznou výjimkou Doriscus, který nebyl „nikdy obsazen“.Achajmenovci pravděpodobně odvolali guvernéra Doriscus Mascames s jeho posádkou kolem roku 465 př. n. l. a nakonec opustili tuto poslední achajmenovskou pevnost v Evropě.

Thukydides poskytuje jen jeden příklad použití síly k rozšíření členství v Lize, ale protože jeho popis se zdá být selektivní, bylo jich pravděpodobně více;jistě, Plutarch poskytuje podrobnosti o jednom takovém případě.Karystos, který spolupracoval s Peršany během druhé perské invaze, byl někdy v 470. letech př. n. l. Ligou napaden a nakonec souhlasil, že se stane členem.Plutarch se zmiňuje o osudu Phaselis, kterého Cimon přinutil vstoupit do ligy během svého tažení Eurymedon.

Bitva u Eurymedonu byla dvojitá bitva, která se odehrávala na vodě i na souši, mezi Delianskou ligou v Aténách a jejími spojenci a Perskou říší Xerxa ​​I. Odehrála se buď v roce 469 nebo 466 př. n. l. v okolí ústí řeky Eurymedon (nyní Köprüçay) v Pamfylii v Malé Asii.Tvoří součást válek Delianské ligy, která je sama součástí větších řecko-perských válek.V roce 469 nebo 466 př. n. l. začali Peršané shromažďovat velkou armádu a námořnictvo pro hlavní ofenzívu proti Řekům .Shromáždění poblíž Eurymedonu je možné, že expedice měla za cíl přesunout se na pobřeží Malé Asie a postupně obsadit každé město.To by přivedlo asijské řecké regiony zpět pod perskou kontrolu a poskytlo Peršanům námořní základny, ze kterých by mohli zahájit další výpravy do Egejského moře.Když se athénský generál Cimon doslechl o perských přípravách, vzal 200 triér a odplul do Phaselis v Pamfylii, která nakonec souhlasila se vstupem do Delianské ligy.To účinně zablokovalo perskou strategii u jejího prvního cíle.Cimon se poté přesunul k preventivnímu útoku na perské síly poblíž Eurymedonu.Cimon vplul do ústí řeky a rychle porazil perskou flotilu, která se tam shromáždila.Většina perské flotily se dostala na pevninu a námořníci uprchli do úkrytu perské armády.Cimon poté vylodil řecké mariňáky a pokračoval v útoku na perskou armádu, která byla také poražena.Řekové dobyli perský tábor, vzali mnoho zajatců a byli schopni zničit 200 perských triér na pobřeží.Zdá se, že toto ohromující dvojité vítězství Peršany značně demoralizovalo a zabránilo jakékoli další perské kampani v Egejském moři až do roku 451 př. n. l.Nezdá se však, že by Delianská liga prosadila svou výhodu, pravděpodobně kvůli jiným událostem v řeckém světě, které si vyžádaly jejich pozornost.

Egyptská satrapie Perské říše byla obzvláště náchylná k povstáním, z nichž jedna se odehrála teprve v roce 486 př. n. l.V roce 461 nebo 460 př.nl začalo nové povstání pod velením Inarose, libyjského krále žijícího na hranici Egypta.Tato vzpoura rychle zametla zemi, která byla brzy z velké části v rukou Inarose.Inaros nyní požádal Delianskou ligu o pomoc v boji proti Peršanům .Na Kypru v té době již tažení byla flotila 200 lodí Ligy pod vedením admirála Charitimidese, kterou pak Athéňané odklonili Egypt, aby podpořili povstání.Je skutečně možné, že flotila byla vyslána na Kypr především proto, že vzhledem k tomu, že se pozornost Peršanů soustředila na egyptské povstání, zdálo se, že je vhodná doba pro tažení na Kypr.To by do jisté míry vysvětlilo zjevně lehkomyslné rozhodnutí Athéňanů vést války na dvou frontách.Zdá se, že Thukydides naznačuje, že celá flotila byla odkloněna do Egypta, i když se také tvrdilo, že tak velká flotila byla zbytečná a její část zůstala během tohoto období na pobřeží Malé Asie.Ctesias naznačuje, že Athéňané poslali 40 lodí, zatímco Diodorus říká 200, ve zjevné shodě s Thúkydidem.Fine naznačuje řadu důvodů, že Athéňané mohli být ochotni angažovat se v Egyptě, navzdory probíhající válce jinde;příležitost k oslabení Persie, touha po námořní základně v Egyptě, přístup k obrovským zásobám obilí na Nilu a z pohledu iónských spojenců možnost obnovit výnosné obchodní spojení s Egyptem.V každém případě Athéňané dorazili do Egypta a plavili se po Nilu, aby se připojili k Inarosovým silám.Charitimides vedl svou flotilu proti Achaemenidům v řece Nilu a porazil flotilu skládající se z 50 fénických lodí.Bylo to poslední velké námořní střetnutí mezi Řeky a Achajmenovci.Z 50 fénických lodí se mu podařilo zničit 30 lodí a zajmout zbývajících 20, které mu v této bitvě čelily.

Podle Diodora, jediného podrobného zdroje pro tuto kampaň, se perská pomocná síla rozbila poblíž Nilu.Ačkoli Herodotos nepokrývá toto období ve své historii, mimochodem uvádí, že „viděl také lebky těch Peršanů v Papremis, kteří byli zabiti s Dáreiovým synem Achaimenésem Inarosem Libyjským“.To poskytuje určité potvrzení, že tato bitva byla faktická, a poskytuje pro ni jméno, které Diodorus nemá.Papremis (nebo Pampremis) se zdá k byli město v deltě Nilu a kultovní centrum proegyptský ekvivalent Ares/Mars.Diodorus nám říká, že jakmile dorazili Athéňané, oni a Egypťané přijali bitvu od Peršanů.Nejprve jim převaha Peršanů poskytla výhodu, ale nakonec Athéňané prolomili perskou linii, načež perská armáda porazila a uprchla.Některá část perské armády však našla útočiště v citadele Memphis (nazývané „Bílý hrad“) a nemohla být vytlačena.Thukydidova poněkud zkomprimovaná verze těchto událostí zní: „a učinit ze sebe pány řeky a dvou třetin Memphisu, zaútočit na zbývající třetinu, která se nazývá Bílý hrad“.

První peloponéská válka (460–445 př. n. l.) byla vedena mezi Spartou jako vůdci Peloponéské ligy a dalšími spojenci Sparty, zejména Thébami, a Delianskou ligou vedenou Aténami s podporou Argosu.Tato válka se skládala z řady konfliktů a menších válek, jako byla druhá posvátná válka.Válka měla několik příčin, včetně stavby dlouhých athénských zdí, zběhnutí Megary a závisti a obav, které Sparta pociťovala při růstu aténské říše.První peloponéská válka začala v roce 460 př. n. l. bitvou u Oenoe, kde byly spartské síly poraženy silami Athénsko-Argive aliance.Zpočátku měli Athéňané lepší z bojů a vyhráli námořní střetnutí pomocí své lepší flotily.Měli také lepší boje na souši, až do roku 457 př. n. l., kdy Sparťané a jejich spojenci porazili aténskou armádu u Tanagra.Athéňané však provedli protiútok a dosáhli drtivého vítězství nad Boióty v bitvě u Oenophyty a na toto vítězství navázali dobytím celé Boiótie kromě Théb.Athény dále upevnily svou pozici tím, že učinily Aeginu členem Delianské ligy a zpustošily Peloponés.Athéňané byli poraženi v roce 454 př. n. l. Peršany vEgyptě , což je přimělo vstoupit do pětiletého příměří se Spartou.Válka se však znovu rozhořela v roce 448 př. n. l. se začátkem druhé posvátné války.V roce 446 př. n. l. se Boiótie vzbouřila a porazila Athéňany u Coroney a znovu získala jejich nezávislost.

Athéňané aEgypťané se tak usadili, aby obléhali Bílý hrad.Obléhání evidentně nepostupovalo dobře a pravděpodobně trvalo nejméně čtyři roky, protože Thúkydidés říká, že celá jejich výprava trvala 6 let a z této doby posledních 18 měsíců zabíralo obléhání Prosoptisu.Podle Thúkydida nejprve Artaxerxes poslal Megabazu, aby se pokusil podplatit Sparťany, aby napadli Attiku, aby odtáhli athénské síly z Egypta.Když to selhalo, místo toho shromáždil velkou armádu pod (zmateně) Megabyzus a poslal ji do Egypta.Diodorus má víceméně stejný příběh, s více podrobnostmi;poté, co selhal pokus o úplatek, dal Artaxerxés Megabyzovi a Artabazuovi na starost 300 000 mužů s instrukcemi k potlačení vzpoury.Nejprve šli z Persie do Kilikie a shromáždili flotilu 300 triér od Kiličanů, Féničanů a Kypřanů a strávili rok výcvikem svých mužů.Pak konečně zamířili do Egypta.Moderní odhady však uvádějí počet perských vojáků na podstatně nižší číslo 25 000 mužů vzhledem k tomu, že by bylo velmi nepraktické připravit již tak napjaté satrapie o více lidské síly, než je tato.Thúkydidés se nezmiňuje o Artabazovi, o němž Hérodotos uvádí, že se účastnil druhé perské invaze do Řecka;Diodorus se může mýlit o své přítomnosti v této kampani.Je jasně možné, že perské síly strávily nějaký delší čas výcvikem, protože jim trvalo čtyři roky, než odpověděly na egyptské vítězství u Papremis.Ačkoli ani jeden z autorů neuvádí mnoho podrobností, je jasné, že když Megabyzus konečně dorazil do Egypta, dokázal rychle zrušit obléhání Memphisu, porazit Egypťany v bitvě a vypudit Athéňany z Memphisu.

Athéňané nyní klesli zpět na ostrov Prosopitis v deltě Nilu, kde kotvily jejich lodě.Tam je Megabyzus obléhal 18 měsíců, až se mu nakonec podařilo vypustit řeku z celého ostrova hloubením kanálů, čímž „připojil ostrov k pevnině“.V Thukydidově účtu pak Peršané přešli na bývalý ostrov a dobyli ho.Pouze několik z athénských sil, pochodujících přes Libyi do Kyrény, přežilo, aby se vrátilo do Athén.V Diodorově verzi však odvodnění řeky přimělo Egypťany (o kterých se Thúkydidés nezmiňuje), aby přeběhli a vzdali se Peršanům.Peršané, kteří nechtěli utrpět těžké ztráty při útoku na Athéňany, jim místo toho dovolili volně odejít do Kyrény, odkud se vrátili do Athén.Vzhledem k tomu, že porážka egyptské výpravy vyvolala v Athénách skutečnou paniku, včetně přemístění delianské pokladny do Athén, je pravděpodobně pravděpodobnější správnost Thúkydidova verze.

Cimon se plavil na Kypr s flotilou 200 lodí poskytnutých Athéňany a jejich spojenci.60 z těchto lodí však bylo posláno doEgypta na žádost Amyrtaia, takzvaného „krále bažin“ (který stále zůstával nezávislý na perské nadvládě a byl proti ní).Zbytek síly obléhal Kition na Kypru, ale během obléhání Cimon zemřel buď na nemoc, nebo na zranění.Athéňané postrádali zásoby a zjevně podle pokynů Cimona na smrtelné posteli se Athéňané stáhli směrem k Salamíně na Kypru.

Cimonova smrt byla před athénskou armádou utajena.30 dní poté, co opustili Kition, byli Athéňané a jejich spojenci napadeni perskými silami složenými z Kiličanů, Féničanů a Kypřanů při plavbě u Salamis-in-Cyprus.Pod 'velením' zesnulého Cimona porazili tuto sílu na moři a také v pozemní bitvě.Poté, co se Athéňané úspěšně vymanili, odpluli zpět do Řecka, k nimž se připojil oddíl, který byl poslán doEgypta .

Calliasův mír je údajná mírová smlouva založená kolem roku 449 př. n. l. mezi Delianskou ligou (vedenou Aténami) a Persií , která ukončila řecko-perské války.Mír byl dohodnut jako první kompromisní smlouva mezi Achajmenovskou Persií a řeckým městem.Mír vyjednal Callias, athénský politik.Persie neustále ztrácela území ve prospěch Řeků po skončení invaze Xerxa ​​I. v roce 479 př. n. l.Přesné datum smlouvy je diskutováno, ačkoli to je obvykle umístěno po bitvě u Eurymedonu v roce 469 nebo 466 nebo po bitvě u kyperské Salamíny v roce 450. Calliaský mír dal autonomii iónským státům v Malé Asii, zakázal pronikání perských satrapií do tří dnů pochodu od pobřeží Egejského moře a zakázal perským lodím z Egejského moře.Atény také souhlasily, že nebudou zasahovat do majetku Persie v Malé Asii, na Kypru, v Libyi neboEgyptě (Athény v té době ztratily flotilu pomáhající egyptské vzpouře proti Persii).

Jak již bylo uvedeno, ke konci konfliktu s Persií dospěl ke svému závěru proces, kterým se Delianská liga stala athénskou říší.Spojenci Athén nebyli osvobozeni od svých závazků poskytovat peníze ani lodě, a to navzdory zastavení nepřátelství.V Řecku skončila první peloponéská válka mezi mocenskými bloky Athén a Sparty, která pokračovala od roku 460 př. n. l., nakonec skončila v roce 445 př. n. l. dohodou o třicetiletém příměří.Rostoucí nepřátelství mezi Spartou a Aténami však vedlo o pouhých 14 let později k vypuknutí druhé peloponéské války .Tento katastrofální konflikt, který se vlekl 27 let, by nakonec vyústil v naprosté zničení athénské moci, rozbití athénské říše a nastolení spartské hegemonie nad Řeckem.Trpěly však nejen Athény.Konflikt by výrazně oslabil celé Řecko.Po roce 450 př. n. l. Artaxerxes a jeho nástupci přijali politiku rozděl a panuj, opakovaně poraženi v bitvě Řeky a sužováni vnitřními povstáními, které bránily jejich schopnosti bojovat proti Řekům.Peršané se vyhýbali bojům proti samotným Řekům a místo toho se pokusili postavit Atény proti Spartě a pravidelně podplácet politiky, aby dosáhli svých cílů.Tímto způsobem zajistili, že Řekové zůstali rozptýleni vnitřními konflikty a nebyli schopni obrátit svou pozornost na Persii.Mezi Řeky a Persií nedošlo k žádnému otevřenému konfliktu až do roku 396 př. n. l., kdy spartský král Agesilaos krátce napadl Malou Asii;jak poukazuje Plutarchos, Řekové byli příliš zaneprázdněni dohlížením na zničení své vlastní síly, než aby mohli bojovat proti „barbarům“.Jestliže války Delianské ligy posunuly rovnováhu sil mezi Řeckem a Persií ve prospěch Řeků, pak následné půlstoletí bratrovražedného konfliktu v Řecku hodně přispělo k obnovení rovnováhy sil v Persii.V roce 387 př. n. l. Sparta, konfrontovaná aliancí Korintu, Théb a Athén během korintské války, hledala pomoc Persie, aby upevnila svou pozici.V rámci takzvaného „King's Peace“, který ukončil válku, Artaxerxes II. požadoval a obdržel od Sparťanů navrácení maloasijských měst, za což Peršané pohrozili válkou proti jakémukoli řeckému státu, který to udělá. neuzavírat mír.Tato ponižující smlouva, která zrušila všechny řecké zisky předchozího století, obětovala maloasijské Řeky, aby si Sparťané mohli udržet svou hegemonii nad Řeckem.Po této smlouvě se řečtí řečníci začali zmiňovat o Calliasově míru (ať už smyšleném nebo ne), jako o protipólu hanby královského míru a o slavném příkladu „starých dobrých časů“, kdy Řekové z Egejského moře byli osvobozeni od perské nadvlády Delianskou ligou.