Ismail I, také známý jako Shah Ismail, byl zakladatelem íránské dynastie Safavid, vládnoucí jako její král králů (shahanshah) v letech 1501 až 1524. Jeho vláda je často považována za počátek moderní íránské historie , stejně jako za jednoho z říše střelného prachu.Vláda Ismaila I. je jednou z nejdůležitějších v historii Íránu.Před svým nástupem v roce 1501 Írán, od dobytí Araby před osmi a půl stoletími, neexistoval jako jednotná země pod původní íránskou nadvládou, ale byl ovládán řadou arabských chalífů, turkických sultánů, a mongolští cháni.Ačkoli se během celého tohoto období dostalo k moci mnoho íránských dynastií, teprve za Buyidů se velká část Íránu řádně vrátila pod íránskou nadvládu (945–1055).Dynastie založená Ismailem I. by vládla přes dvě století, byla jednou z největších íránských říší a na svém vrcholu patřila k nejmocnějším říším své doby, ovládala celý dnešní Írán, Ázerbájdžánskou republiku , Arménii a většinu Gruzie. , Severní Kavkaz, Irák , Kuvajt a Afghánistán , stejně jako části dnešní Sýrie, Turecka , Pákistánu , Uzbekistánu a Turkmenistánu.Rovněž znovu potvrdila íránskou identitu ve velkých částech Velkého Íránu.Dědictvím Safavidské říše bylo také oživení Íránu jako ekonomické pevnosti mezi Východem a Západem, zřízení efektivního státu a byrokracie založené na „kontrolách a vyváženích“, jeho architektonických inovacích a záštitě nad výtvarným uměním.Jedním z jeho prvních počinů bylo vyhlášení dvanáctidenní denominace šíitského islámu za oficiální náboženství jeho nově založené Perské říše, což znamenalo jeden z nejdůležitějších zlomů v dějinách islámu, který měl zásadní důsledky pro následující dějiny islámu. Írán.Způsobil sektářské napětí na Blízkém východě, když v roce 1508 zničil hrobky abbásovských chalífů, sunnitského imáma Abu Hanifa an-Nu'mana a súfijského muslimského askety Abdula Qadira Gilaniho. Tento drastický čin mu navíc dal politickou prospěch z oddělení rostoucí Safavidské říše od jejích sunnitských sousedů – Osmanské říše na západě a Uzbecké konfederace na východě.Do íránského politického těla to však vneslo implikovanou nevyhnutelnost následného konfliktu mezi šáhem, plánem „sekulárního“ státu, a náboženskými vůdci, kteří považovali všechny sekulární státy za nezákonné a jejichž absolutní ambicí byl stát teokratický.