Dobytí mamlúckého Egypta

Osmansko-mamelucká válka v letech 1516–1517 byla druhým velkým konfliktem mezimamlúckým sultanátem a Osmanskou říší, který vedl k pádu mamlúckého sultanátu a začlenění Levanty, Egypta a Hedžázu do provincií. Osmanská říše.^[26] Válka proměnila Osmanskou říši z říše na okraji islámského světa, která se nachází hlavně v Anatolii a na Balkáně, na obrovskou říši zahrnující velkou část tradičních zemí islámu, včetně měst Mekka, Káhira, Damašek. a Aleppo.Přes tuto expanzi zůstalo sídlo politické moci říše v Konstantinopoli.^[27]Vztah mezi Osmany a Mamlúky byl nepřátelský od pádu Konstantinopole k Osmanům v roce 1453;oba státy soupeřily o kontrolu nad obchodem s kořením a Osmané usilovali o to, aby nakonec převzali kontrolu nad Svatými městy islámu.^[28] Dřívější konflikt, který trval od roku 1485 do roku 1491, vedl k patové situaci.V roce 1516 byli Osmani osvobozeni od jiných starostí – sultán Selim I. právě porazil Safavidské Peršany v bitvě u Chaldiranu v roce 1514 – a obrátili svou plnou moc proti mamlúkům, kteří vládli v Sýrii a Egyptě, aby dokončili osmanské dobytí střední východ.Jak Osmané, tak mamlúkové shromáždili 60 000 vojáků.Avšak jen 15 000 mamlúckých vojáků byli vycvičení válečníci, zbytek byli pouzí branci, kteří ani neuměli střílet z mušket.Výsledkem bylo, že většina mamlúků uprchla, vyhýbala se přední linii a dokonce spáchala sebevraždu.Navíc, jak se to stalo Safavidům v bitvě u Chaldiranu, výbuchy osmanských děl a děl vyděsily mamlúcké koně, kteří se nekontrolovatelně hnali všemi směry.Dobytím Mamlúcké říše se Osmanům otevřela i území Afriky.Během 16. století se osmanská moc rozšířila dále na západ od Káhiry, podél pobřeží severní Afriky.Korzár Hayreddin Barbarossa založil základnu v Alžírsku a později v roce 1534 dobyl Tunis ^{[. 27]} Dobytí Mamlúků bylo největším vojenským podnikem, o jaký se kdy osmanský sultán pokusil.Dobytí navíc dostalo Osmany pod kontrolu dvou největších měst tehdejšího světa – Konstantinopole a Káhiry.Dobytí Egypta se pro říši ukázalo jako extrémně výnosné, protože přineslo více daňových příjmů než kterékoli jiné osmanské území a dodalo asi 25 % veškerého spotřebovaného jídla.Mekka a Medina však byly nejdůležitějšími ze všech dobytých měst, protože až do počátku 20. století oficiálně učinily Selima a jeho potomky chalífy celého muslimského světa.Po zajetí v Káhiře byl chalífa Al-Mutawakkil III přiveden do Konstantinopole, kde nakonec postoupil svůj úřad chalífy Selimovu nástupci Sulejmanovi Nádhernému.Tím byl ustanoven Osmanský chalífát, jehož hlavou byl sultán, čímž se náboženská autorita přenesla z Káhiry na osmanský trůn.