Před nezávislostí Indie v roce 1947 byla Indie rozdělena na dvě hlavní území:Britská Indie pod přímou britskou vládou a knížecí státy pod britskou suverenitou, ale s vnitřní autonomií.Existovalo 562 knížecích států s různými ujednáními o sdílení příjmů s Brity.Také Francouzi a Portugalci ovládali některé koloniální enklávy.Indický národní kongres měl za cíl integrovat tato území do jednotné indické unie.Zpočátku Britové střídali anexi a nepřímou vládu.Indické povstání z roku 1857 přimělo Brity, aby do jisté míry respektovali suverenitu knížecích států a zároveň si zachovali prvořadost.Snahy o integraci knížecích států s Britskou Indií zesílily ve 20. století, ale druhá světová válka tyto snahy zastavila.S indickou nezávislostí Britové prohlásili, že prvořadost a smlouvy s knížecími státy skončí, a nechali je vyjednávat s Indií nebo Pákistánem .V období před indickou nezávislostí v roce 1947 přijali klíčoví indičtí vůdci různé strategie pro integraci knížecích států do Indické unie.Jawaharlal Nehru, prominentní vůdce, zaujal pevný postoj.V červenci 1946 varoval, že žádný knížecí stát nemůže vojensky odolat armádě nezávislé Indie.^[15] V lednu 1947 Nehru jasně prohlásil, že koncept božského práva králů nebude v nezávislé Indii přijat.^[16] V květnu 1947 Nehru dále eskaloval svůj pevný přístup a prohlásil, že jakýkoli knížecí stát, který se odmítne připojit k Ústavodárnému shromáždění Indie, bude považován za nepřátelský stát.^[17]Naproti tomu Vallabhbhai Patel a VP Menon, kteří byli přímo odpovědní za úkol integrace knížecích států, zaujali vůči vládcům těchto států smířlivější přístup.Jejich strategií bylo spíše vyjednávat a spolupracovat s princi, než je přímo konfrontovat.Tento přístup se ukázal jako úspěšný, protože byly nápomocné při přesvědčování většiny knížecích států, aby přistoupily k Indické unii.^[18]Vládci knížecích států měli smíšené reakce.Někteří, vedeni vlastenectvím, se ochotně připojili k Indii, zatímco jiní uvažovali o nezávislosti nebo připojení k Pákistánu.Ne všechny knížecí státy se snadno připojily k Indii.Junagadh Zpočátku přistoupil k Pákistánu, ale čelil vnitřnímu odporu a nakonec se po plebiscitu připojil k Indii.Džammú a Kašmír čelily invazi z Pákistánu;přistoupil k Indii pro vojenskou pomoc, což vedlo k pokračujícímu konfliktu.Hajdarábád vzdoroval přistoupení, ale byl integrován po vojenské intervenci (operace Polo) a následném politickém urovnání.Po přistoupení indická vláda pracovala na harmonizaci administrativních a správních struktur knížecích států se strukturami bývalých britských území, což vedlo k vytvoření současné federální struktury Indie.Proces zahrnoval diplomatická jednání, právní rámce (jako nástroje o přistoupení) a někdy vojenskou akci, která vyvrcholila sjednocenou Indickou republikou.V roce 1956 se rozdíl mezi knížecími státy a britskými indiánskými územími do značné míry zmenšil.