Neúspěch operace Şarköy-Bulair a nasazení 2. srbské armády s tolik potřebným těžkým obléhacím dělostřelectvem zpečetily osud Adrianopole.11. března, po dvoutýdenním bombardování, které zničilo mnoho opevněných staveb kolem města, začal finální útok, přičemž síly Ligy si užívaly drtivou převahu nad osmanskou posádkou.Bulharská druhá armáda se 106 425 muži a dvě srbské divize s 47 275 muži dobyly město, přičemž Bulhaři utrpěli 8 093 a Srbové 1 462 obětí.^[61] Osmanské ztráty za celé tažení za Adrianopol dosáhly 23 000 mrtvých.^[62] Počet vězňů je méně jasný.Osmanská říše začala válku s 61 250 muži v pevnosti.^[63] Richard Hall poznamenal, že bylo zajato 60 000 mužů.Kromě 33 000 zabitých, moderní „Historie tureckého generálního štábu“ uvádí, že zajetí přežilo 28 500 mužů ^[64] , přičemž 10 000 mužů zůstalo nezvěstných ^[63] jako pravděpodobně zajatých (včetně nespecifikovaného počtu zraněných).Bulharské ztráty za celé tažení za Adrianopol činily 7 682.^[65] To byla poslední a rozhodující bitva, která byla nezbytná pro rychlé ukončení války ^[66,] i když se spekuluje, že pevnost nakonec padla hladem.Nejdůležitějším výsledkem bylo, že osmanské velení ztratilo veškerou naději na znovuzískání iniciativy, takže další boje byly zbytečné.^[67]Bitva měla zásadní a klíčové výsledky v srbsko-bulharských vztazích a o několik měsíců později zasadila semena konfrontace obou zemí.Bulharský cenzor v telegramech zahraničních korespondentů důsledně seškrtal jakékoli zmínky o srbské účasti na operaci.Veřejné mínění v Sofii tak nedokázalo realizovat klíčové služby Srbska v bitvě.V souladu s tím Srbové tvrdili, že jejich jednotky 20. pluku byly těmi, kdo zajali osmanského velitele města a že plukovník Gavrilović byl spojeneckým velitelem, který přijal Shukriho oficiální kapitulaci posádky, což Bulhaři zpochybnili.Srbové oficiálně protestovali a poukazovali na to, že ačkoliv vyslali své jednotky do Adrianopole, aby získali pro Bulharsko území, s jehož získáním jejich vzájemná smlouva nikdy nepočítala, ^[68] Bulhaři nikdy nesplnili klauzuli smlouvy, aby Bulharsko vyslalo 100 000 mužů na pomoc Srbům na jejich Vardarské frontě.Tření se vystupňovalo o několik týdnů později, když bulharští delegáti v Londýně bez obalu varovali Srby, že nesmějí očekávat bulharskou podporu pro své nároky na Jadranu.Srbové rozzlobeně odpověděli, že jde o jasné odstoupení od předválečné dohody o vzájemném porozumění, podle linie expanze Kriva Palanka-Adriatic, ale Bulhaři trvali na tom, že podle jejich názoru zůstává vardarská makedonská část dohody aktivní a Srbové byli stále povinni vzdát se oblasti, jak bylo dohodnuto.^[68] Srbové odpověděli obviněním Bulharů z maximalismu a poukázali na to, že kdyby ztratili jak severní Albánii , tak Vardarskou Makedonii, byla by jejich účast ve společné válce prakticky k ničemu.Napětí se brzy projevilo v sérii nepřátelských incidentů mezi oběma armádami na společné okupační linii přes údolí Vardar.Tento vývoj v podstatě ukončil srbsko-bulharskou alianci a učinil budoucí válku mezi oběma zeměmi nevyhnutelnou.