Postupná ztráta nadvlády Západořímské říše, nahrazená foederati a germánskými královstvími, se shodovala s ranými misijními snahami do oblastí nekontrolovaných hroutící se říší.Již v 5. století misionářské aktivity z římské Británie do keltských oblastí (Skotsko, Irsko a Wales) vytvořily konkurenční rané tradice keltského křesťanství, které bylo později znovu začleněno pod církev v Římě.Významnými misionáři v severozápadní Evropě té doby byli křesťanští svatí Patrik, Columba a Columbanus.Anglosaské kmeny, které napadly jižní Británii nějaký čas po římském opuštění, byly zpočátku pohany, ale Augustin z Canterbury je konvertoval ke křesťanství na misi papeže Řehoře Velikého.Misionáři jako Wilfrid, Willibrord, Lullus a Boniface se brzy stali misijním centrem a obrátili své saské příbuzné v Germánii.Převážně křesťanští Gallo-římští obyvatelé Galie (moderní Francie a Belgie) byli na počátku 5. století přemoženi Franky.Domorodí obyvatelé byli pronásledováni až do doby, kdy franský král Chlodvík I. přestoupil z pohanství na římský katolicismus v roce 496. Chlodvík trval na tom, aby jeho šlechtici následovali jeho příklad a posílili své nově založené království spojením víry vládců s vírou ovládaných.Po vzestupu Franského království a stabilizujících se politických poměrech rozšířila západní část církve misijní aktivity podporované dynastií Merovejců jako prostředek k uklidnění problémových sousedů.Po založení kostela v Utrechtu Willibrordem došlo k odporu, když pohanský fríský král Radbod v letech 716 až 719 zničil mnoho křesťanských center. V roce 717 byl na pomoc Willibrordovi vyslán anglický misionář Bonifác, který znovu založil sbory ve Frísku a pokračoval v misiích. v Německu .Během pozdního 8. století používal Karel Veliký masové zabíjení, aby si podmanil pohanské Sasy a násilně je přinutil přijmout křesťanství.