První roky barmské nezávislosti byly plné vnitřního konfliktu, který zahrnoval povstání z různých skupin včetně komunistů Rudé vlajky a Bílé vlajky, Revoluční barmské armády a etnických skupin, jako je Karenská národní unie.^[77] Komunistické vítězstvíČíny v roce 1949 také vedlo k tomu, že Kuomintang zřídil vojenskou přítomnost v severní Barmě.^[77] V zahraniční politice byla Barma pozoruhodně nestranná a zpočátku přijímala mezinárodní pomoc na obnovu.Nicméně pokračující americká podpora čínským nacionalistickým silám v Barmě vedla zemi k tomu, že odmítla většinu zahraniční pomoci, odmítla členství v Organizace smlouvy o jihovýchodní Asii (SEATO) a místo toho podpořila Bandungskou konferenci z roku 1955. ^[77]V roce 1958 byla navzdory hospodářskému oživení na vzestupu politická nestabilita kvůli rozporům v Antifašistické lidové lize svobody (AFPFL) a nestabilní parlamentní situaci.Premiér U Nu sotva přežil hlasování o nedůvěře, a když viděl rostoucí vliv ‚kryptokomunistů‘ v opozici, ^[77] nakonec pozval náčelníka generálního štábu armády generála Ne Wina, aby převzal moc.^[77] To vedlo k zatčení a deportaci stovek podezřelých komunistických sympatizantů, včetně klíčových opozičních osobností, a k uzavření významných novin.^[77]Vojenský režim pod Ne Winem úspěšně stabilizoval situaci natolik, že v roce 1960 uspořádal nové všeobecné volby, které vrátily U Nuovu stranu odborů k moci.^[77] Stabilita však byla krátkodobá.Hnutí v rámci Shanského státu usilovalo o „volnou“ federaci a trvalo na tom, aby vláda respektovala právo na odtržení, které bylo stanoveno v ústavě z roku 1947.Toto hnutí bylo vnímáno jako separatistické a Ne Win jednal, aby rozložil feudální síly šanských vůdců, nahradil je důchody, čímž dále centralizoval svou kontrolu nad zemí.