Hnutí šesti bodů, iniciované v roce 1966 šejkem Mujiburem Rahmanem z východního Pákistánu, usilovalo o větší autonomii pro region.^[5] Toto hnutí, vedené hlavně Awami League, bylo reakcí na vnímané vykořisťování východního Pákistánu západními pákistánskými vládci a je považováno za významný krok k nezávislosti Bangladéše.V únoru 1966 svolali opoziční vůdci ve východním Pákistánu národní konferenci, aby diskutovali o politické situaci po Taškentu.Sheikh Mujibur Rahman, zastupující Awami League, se zúčastnil konference v Lahore.Šest bodů navrhl 5. února s cílem začlenit je do programu konference.Jeho návrh byl však zamítnut a Rahman byl označen za separatistu.Následně 6. února konferenci bojkotoval.Později téhož měsíce pracovní výbor ligy Awami jednomyslně přijal šest bodů.Šestibodový návrh se zrodil z touhy poskytnout východnímu Pákistánu větší autonomii.Navzdory tomu, že tvoří většinu pákistánské populace a významně přispívají k jeho vývozním příjmům prostřednictvím produktů, jako je juta, se východní Pákistánci cítili marginalizováni, pokud jde o politickou moc a ekonomické výhody v Pákistánu.Návrh čelil odmítnutí ze strany západopákistánských politiků a některých politiků mimo Awami League z východního Pákistánu, včetně prezidenta All Pakistan Awami League Nawabzada Nasarullah Khan, stejně jako stran jako Národní strana Awami, Jamaat-i-Islami a Nizam-i-Islam.Navzdory této opozici získalo hnutí značnou podporu mezi většinou obyvatel východního Pákistánu.