Východní pákistánské povstání v roce 1969 bylo významným demokratickým hnutím proti vojenské vládě prezidenta Muhammada Ajuba Chána.Povstání vedené demonstracemi vedenými studenty a podporované politickými stranami, jako je Liga Awami a Národní strana Awami, požadovalo politické reformy a protestovalo proti případu spiknutí Agartala a uvěznění bengálských nacionalistických vůdců, včetně šejka Mujibura Rahmana.^[6] Hnutí, které nabralo na síle od Hnutí šesti bodů z roku 1966, eskalovalo počátkem roku 1969 a zahrnovalo rozsáhlé demonstrace a občasné konflikty s vládními silami.Tento veřejný tlak vyvrcholil rezignací prezidenta Ayuba Khana a vedl ke stažení případu Agartala Conspiracy Case, což vedlo ke zproštění viny šejka Mujibura Rahmana a dalších.V reakci na nepokoje oznámil prezident Yahya Khan, který nahradil Ayub Khan, plány na národní volby v říjnu 1970. Prohlásil, že nově zvolené shromáždění navrhne pákistánskou ústavu a oznámil rozdělení Západního Pákistánu na samostatné provincie.Dne 31. března 1970 představil právní rámcovou objednávku (LFO), která požadovala přímé volby do jednokomorového zákonodárného sboru.^[7] Tento krok měl částečně řešit obavy na Západě z požadavků východního Pákistánu na rozsáhlou provinční autonomii.Cílem LFO bylo zajistit, aby budoucí ústava udržela územní celistvost Pákistánu a islámskou ideologii.V roce 1954 vytvořená integrovaná provincie Západní Pákistán byla zrušena a vrátila se ke svým původním čtyřem provinciím: Paňdžáb, Sindh, Balúčistán a Severozápadní pohraniční provincie.Zastoupení v Národním shromáždění bylo založeno na počtu obyvatel, což východnímu Pákistánu s větším počtem obyvatel poskytlo většinu křesel.Navzdory varování před úmyslem šejka Mujiba ignorovat LFO a rostoucím vměšováním Indie do východního Pákistánu Yahya Khan podcenil politickou dynamiku, zejména podporu Awami League ve východním Pákistánu.^[7]Všeobecné volby konané 7. prosince 1970 byly v Pákistánu prvními od získání nezávislosti a posledními před nezávislostí Bangladéše.Volby byly pro 300 všeobecných volebních obvodů, se 162 ve východním Pákistánu a 138 v západním Pákistánu, plus 13 dalších křesel vyhrazených pro ženy.^[8] Tyto volby byly klíčovým momentem v politické krajině Pákistánu a případné formaci Bangladéše.