Ruské dobytí Střední Asie

V roce 1556 Rusko dobylo Astrachaňský chanát na severním pobřeží Kaspického moře.Okolní oblast držela Nogai Horda. Na východ od Nogais byli Kazaši a na severu, mezi Volhou a Uralem, byli Baškirové.V této době se na řece Uralu usadili někteří svobodní kozáci.V roce 1602 dobyli Konye-Urgench na území Khivan.Vrátili se obtěžkaní kořistí a byli obklíčeni Khivany a pobiti.Druhá výprava zabloudila ve sněhu, vyhladověla a několik přeživších bylo zotročeno Khivany.Zdá se, že došlo ke třetí expedici, která je špatně zdokumentovaná.V době Petra Velikého došlo k velkému tlaku na jihovýchod.Kromě Irtyšských výprav výše došlo v roce 1717 ke katastrofálnímu pokusu dobýt Chivu.Po rusko- perské válce (1722–1723) Rusko krátce okupovalo západní stranu Kaspického moře.Kolem roku 1734 byl plánován další přesun, který vyvolal Bashkirskou válku (1735–1740).Jakmile byla Bashkiria pacifikována, jihovýchodní hranicí Ruska byla Orenburgská linie zhruba mezi Uralem a Kaspickým mořem.Sibiřská linie: Koncem osmnáctého století Rusko drželo řadu pevností zhruba podél současné hranice s Kazachstánem, což je přibližně hranice mezi lesem a stepí.Pro srovnání tyto pevnosti (a data založení) byly:Gurjev (1645), Uralsk (1613), Orenburg (1743), Orsk (1735).Troitsk (1743), Petropavlovsk (1753), Omsk (1716), Pavlodar (1720), Semipalitinsk (1718) Usť-Kamenogorsk (1720).Uralsk byla stará osada svobodných kozáků.Orenburg, Orsk a Troitsk byly založeny v důsledku baškirské války kolem roku 1740 a tento úsek se nazýval Orenburgská linie.Orenburg byl dlouho základnou, ze které Rusko sledovalo a snažilo se ovládat kazašskou step.Čtyři východní pevnosti byly podél řeky Irtysh.Poté, coČína v roce 1759 dobyla Sin-ťiang, měly obě říše několik hraničních stanovišť poblíž současné hranice.

Vzhledem k tomu, že Kazaši byli nomádi, nemohli být poraženi v normálním slova smyslu.Místo toho ruská kontrola pomalu rostla.Přestože sunnitští muslimští Kazaši měli v blízkosti kazašsko-ruských hranic četné osady, a přestože podnikali časté nájezdy na ruské území, Ruské carství s nimi navázalo kontakt až v roce 1692, když se Petr I. setkal s Taukem Muhammadem Chánem.Rusové během následujících 20 let pomalu začali budovat obchodní stanice podél kazašsko-ruské hranice, postupně zasahovali na kazašské území a vytlačovali místní obyvatele.Interakce zesílily v roce 1718 za vlády kazašského vládce Abu'l-Khaira Muhammeda Khana, který zpočátku žádal Rusy, aby poskytli Kazakh Khanate ochranu před povstáním Dzungar Khanate na východě.Abu'l-Khairův syn, Nur Ali Khan, rozbil alianci v roce 1752 a rozhodl se vést válku s Ruskem, přičemž si vzal na pomoc slavného kazašského velitele Nasrullaha Nauryzbai Bahadur.Povstání proti ruskému pronikání bylo z velké části marné, protože kazašské jednotky byly na bitevním poli mnohokrát poraženy.Nur Ali Khan poté souhlasil, že se znovu připojí k ruské ochraně, přičemž jeho divize chanátu, Junior jüz, je autonomní.V roce 1781 vstoupil do sféry ruského vlivu a ochrany také Abu'l-Mansur Khan, který vládl divizi Middle jüz Kazašského chanátu.Stejně jako jeho předchůdce Abu'l-Khair, i Abu'l-Mansur hledal lepší ochranu proti Qingům .Sjednotil všechny tři kazašské džüze a pomohl jim všem získat ochranu pod ruskou říší .Během této doby Abu'l-Mansur také učinil Nasrullaha Nauryzbai Bahadur jedním ze svých tří vlajkonošů v kazašské armádě.Tyto kroky umožnily Rusům proniknout dále do srdce Střední Asie a komunikovat s dalšími středoasijskými státy.

Jižně od sibiřské linie byla zřejmým dalším krokem linie pevností podél Syrdarji východně od Aralského jezera.Tím se Rusko dostalo do konfliktu s chánem z Kokandu.Na počátku 19. století se Kokand začal rozšiřovat severozápadně od údolí Ferghana.Kolem roku 1814 dobyli Hazrat-i-Turkestan na Syrdarji a kolem roku 1817 postavili Ak-Mechet ("Bílou mešitu") dále po proudu řeky, stejně jako menší pevnosti na obou stranách Ak-Mechet.Oblast ovládal Beg z Ak Mechet, který zdanil místní Kazachy, kteří zimovali podél řeky a nedávno vyhnali Karakalpaky na jih.V době míru měl Ak-Mechet posádku 50 a Julek 40. Chán z Chivy měl slabou pevnost na dolní části řeky.

Zimní invaze hraběte VA Perovského do Chivy, první významný pokus promítnout ruskou moc hluboko do obydlených oblastí Střední Asie, utrpěla katastrofální neúspěch.Expedice byla navržena Perovským a dohodnuta v Petrohradě.Shromáždit dostatek zásob a dostatek velbloudů k jejich přepravě stálo mnoho úsilí a v jedné z nejchladnějších zim v paměti lidí i zvířat padlo mnoho útrap.Invaze se nezdařila, protože téměř všichni velbloudi expedice zahynuli, což zdůraznilo závislost Ruska na těchto zvířatech a Kazachech, kteří je chovali a pásli.Kromě ponížení byla většina ruských otroků, jejichž osvobození bylo jedním z údajných cílů výpravy, osvobozena a přivezena do Orenburgu britskými důstojníky.Ponaučení, které si Rusové z tohoto ponížení vzali, bylo, že výpravy na dlouhé vzdálenosti nefungují.Místo toho se obrátili na pevnosti jako nejlepší prostředek k dobývání a ovládání pastvin.Rusové zaútočili na Chivu čtyřikrát.Kolem roku 1602 podnikli někteří svobodní kozáci tři nájezdy na Chivu.V roce 1717 zaútočil Alexander Bekovich-Cherkassky na Chivu a byl zdravě poražen, jen několik mužů uniklo, aby vyprávěli příběh.Po ruské porážce v letech 1839–1840 byla Chiva nakonec dobyta Rusy během Chivanské kampaně v roce 1873.

Východní konec kazašské stepi nazývali Rusové Semirechye.Jižně od toho, podél moderní kyrgyzské hranice, se pohoří Tien Shan rozprostírá asi 640 km (400 mil) na západ.Voda stékající z hor zajišťuje zavlažování řady měst a podporuje přirozenou karavanní cestu.Jižně od tohoto horského výběžku je hustě obydlené údolí Ferghana, kterému vládne Khanate of Kokand.Jižně od Ferghany je pohoří Turkestán a pak země, kterou staří nazývali Baktrie.Západně od severního pohoří je velké město Taškent a západně od jižního pohoří je staré hlavní město Tamerlánu Samarkand.V roce 1847 byl Kopal založen jihovýchodně od jezera Balkash.V roce 1852 Rusko překročilo řeku Ili a setkalo se s kazašským odporem a příští rok zničilo kazašskou pevnost Tuchubek.V roce 1854 založili Fort Vernoye (Almaty) na dohled od hor.Vernoye je asi 800 km (500 mil) jižně od sibiřské linie.O osm let později, v roce 1862, Rusko dobylo Tokmak (Tokmok) a Pišpek (Bishkek).Rusko vsadilo na Kastek pass, aby zablokovalo protiútok Kokanda.Kokandi využili jinou přihrávku, zaútočili na střední tyč, Kolpakovskij se přiřítil z Kasteka a zcela porazil mnohem početnější armádu.V roce 1864 Černajev převzal velení na východě, vedl 2500 mužů ze Sibiře a zajal Aulie-Ata (Taraz).Rusko se nyní nacházelo poblíž západního konce pohoří a asi v polovině cesty mezi Vernoye a Ak-Mechet.V roce 1851 Rusko a Čína podepsaly Kuljskou smlouvu o regulaci obchodu podél toho, co se stávalo novou hranicí.V roce 1864 podepsali smlouvu z Tarbagatai, která přibližně stanovila současnou čínsko-kazašskou hranici.Číňané se tak zřekli jakýchkoli nároků na kazašskou step, do té míry, do jaké nějaké měli.

Vzhledem k neúspěchu Perovského v roce 1839 se Rusko rozhodlo pro pomalý, ale jistý postup.V roce 1847 postavil kapitán Schultz Raimsk v deltě Syr.Brzy byla přesunuta proti proudu do Kazalinsku.Obě místa se také nazývala Fort Aralsk.Nájezdníci z Chivy a Kokandu zaútočili na místní Kazachy poblíž pevnosti a byli zahnáni Rusy.V Orenburgu byly postaveny tři plachetnice, rozebrány, převezeny do stepi a přestavěny.Byly použity k mapování jezera.V letech 1852/3 byly dva parníky přepraveny po částech ze Švédska a spuštěny na Aralské jezero.Místní saxaul se ukázal jako nepraktický a musel být poháněn antracitem přivezeným z Donu.Jindy parník táhl člun s nákladem saxaulu a pravidelně zastavoval, aby doplnil palivo.Ukázalo se, že Syr je mělká, plná písečných tyčí a během jarní povodně byla obtížně sjízdná.

V roce 1837 napětí v kazašské stepi opět rostlo.Tentokrát napětí odstartovali kazašští spoluvládci Ğubaidullah Khan, Sher Ghazi Khan a Kenesary Khan, z nichž všichni byli syny Qasim Sultan a vnuci Abu'l-Mansur Khan.Zahájili povstání proti Rusku.Tři spoluvládci chtěli obnovit relativní nezávislost, která byla přítomna za předchozích kazašských vládců, jako byl Abu'l-Mansur, a snažili se bránit zdanění Rusy.V roce 1841 získali tři cháni na pomoc svého mladšího bratrance Azize id-Dina Bahadura, syna kazašského velitele Nasrullaha Nauryzbai Bahadur, a shromáždili velkou skupinu dobře vycvičených Kazachů, aby odolali ruské armádě.Kazaši dobyli řadu pevností Kokand v Kazachstánu, včetně jejich bývalého hlavního města Hazrat-e-Turkistan.Rozhodli se ukrýt v hornaté oblasti poblíž jezera Balchaš, ale byli překvapeni, když kyrgyzský chán jménem Ormon Khan prozradil místo jejich pobytu ruským jednotkám.Gubaidullah, Sher Ghazi a Kenesary byli všichni zajati a popraveni kyrgyzskými uprchlíky, kteří pomáhali Rusům.Do konce roku 1847 ruská armáda dobyla kazašská hlavní města Hazrat-e-Turkistan a Syghanaq a zrušila Kazašský chanát jako celek.

Ve 40. a 50. letech 19. století Rusové rozšířili svou kontrolu do stepí, kde se po dobytí chókandské pevnosti Aq Masjid v roce 1853 snažili opevnit novou hranici podél řeky Syrdarja, východně od Aralského jezera.Nové pevnosti Raim, Kazalinsk, Karmakchi a Perovsk byly ostrovy ruské suverenity v pusté krajině slaných bažin, bažin a pouští vystavených extrémnímu chladu a horku.Zásobování posádky se ukázalo jako obtížné a nákladné a Rusové se stali závislými na bucharských obchodníkech s obilím a kazašských chovatelích dobytka a uprchli na základnu v Kokandu.Hranice Syrdarja byla poměrně efektivní základnou pro odposlouchávání ruských zpravodajských služeb, odrážela útoky z Khokandu, ale ani kozáci ani rolníci nebyli přesvědčeni, aby se tam usadili, a náklady na okupaci daleko převyšovaly příjmy.Koncem 50. let 19. století se objevily výzvy ke stažení na orenburskou frontu, ale obvyklý argument – ​​argument prestiže – zvítězil a místo toho byl nejlepším východiskem z tohoto „obzvláště bolestivého místa“ útok na Taškent.

Mezitím Rusko postupovalo z Ak-Mechet na jihovýchod po Syrdarji.V roce 1859 byl Julek odvezen z Kokand.V roce 1861 byla v Julek postavena ruská pevnost a Yani Kurgan (Zhanakorgan) 80 km (50 mil) proti proudu byla dobyta.V roce 1862 Chernyaev rekognoskoval řeku až k Hazrat-i-Turkestan a dobyl malou oázu Suzak asi 105 km (65 mil) východně od řeky.V červnu 1864 Veryovkin vzal Hazrat-i-Turkestan z Kokand.Urychlil kapitulaci bombardováním slavného mauzolea.Dvě ruské kolony se setkaly v mezeře 240 km (150 mil) mezi Hazratem a Aulie-Ata, čímž dokončily linii Syr-Darya.

Pro některé historiky začíná dobývání Střední Asie v roce 1865 pádem Taškentu do rukou generála Čerňajeva.Ve skutečnosti se jednalo o vyvrcholení řady stepních tažení, která začala ve 40. letech 19. století, ale znamenala bod, kdy se ruská říše přesunula ze stepi do osídlené zóny jižní Střední Asie.Taškent byl největším městem Střední Asie a hlavním obchodním místem, ale dlouho se tvrdilo, že Chernyaev neuposlechl rozkazy, když město dobyl.Čerňjajevova zjevná neposlušnost byla ve skutečnosti výsledkem nejednoznačnosti jeho pokynů a především ruské neznalosti geografie regionu, což znamenalo, že ministerstvo války bylo přesvědčeno, že „přirozená hranice“ se nějak objeví, když to bude potřeba.Poté, co Aulie-Ata, Chimkent a Turkestán padly do rukou ruských sil, dostal Chernyaev pokyn oddělit Taškent od vlivu Khoqandu.I když to nebyl úplně odvážný převrat legendy, Černyajevův útok byl riskantní a vyústil ve dva dny bojů v ulicích, než se dostal k ubytování u taškentského ulamy.

Po pádu Taškentu se generál MG Černyajev stal prvním guvernérem nové provincie Turkestán a okamžitě začal lobbovat za udržení města pod ruskou nadvládou a zahájení dalších dobývání.Zjevná hrozba od Sayyida Muzaffara, Amira z Buchary, mu poskytla ospravedlnění pro další vojenskou akci.V únoru 1866 Černajev překročil Hladovou step do Bocharské pevnosti Jizzakh.Shledal, že úkol je nemožný, stáhl se do Taškentu následován Bocharany, ke kterým se brzy přidali Kokandisové.V tomto okamžiku byl Černajev odvolán pro neposlušnost a nahrazen Romanovským.Romanovský se připravoval k útoku na Bohkaru, Amir se přesunul jako první, obě síly se setkaly na pláni Irjar.Bucharové se rozprchli, ztratili většinu svého dělostřelectva, zásob a pokladů a více než 1000 zabitých, zatímco Rusové ztratili 12 zraněných.Místo toho, aby ho následoval, se Romanovskij obrátil na východ a vzal Khujand, čímž uzavřel ústí Ferganského údolí.Poté se přesunul na západ a zahájil nepovolené útoky na Ura-Tepe a Jizzakh z Buchary.Porážky donutily Bucharu zahájit mírová jednání.

V červenci 1867 byla vytvořena nová provincie Turkestán a podřízena generálu von Kaufmannovi se sídlem v Taškentu.Bocharský emír své poddané plně neovládal, docházelo k náhodným nájezdům a povstáním, a tak se Kaufmann rozhodl věc urychlit útokem na Samarkand.Poté, co rozprášil bokharské síly, Samarkand uzavřel své brány před bokharskou armádou a vzdal se (květen 1868).Opustil posádku v Samarkandu a odešel vypořádat se s některými odlehlými oblastmi.Posádka byla obklíčena a ve velkých potížích, dokud se Kaufmann nevrátil.2. června 1868 Rusové v rozhodující bitvě na výšinách Zerabulak porazili hlavní síly bucharského emíra a ztratili necelých 100 lidí, zatímco bucharská armáda ztratila od 3,5 do 10 000.5. července 1868 byla podepsána mírová smlouva.Khanate of Bokhara ztratil Samarkand a zůstal polonezávislým vazalem až do revoluce.Khanate of Kokand ztratil své západní území, byl omezen na údolí Ferghana a okolní hory a zůstal nezávislý asi 10 let.Podle Bregelova atlasu, pokud nikde jinde, se v roce 1870 nyní vazalský Khanate of Bokhara rozšířil na východ a anektoval tu část Baktrie ohraničenou Turkestánským pohořím, náhorní plošinou Pamír a afghánskou hranicí.

Bitva na výšinách Zerabulak je rozhodující bitvou ruské armády pod velením generála Kaufmana s armádou bucharského emíra Muzaffara, která se odehrála v červnu 1868 na svazích pohoří Zera-tau, mezi Samarkandem a Buchara.Skončilo to porážkou bucharské armády a přechodem Bucharského emirátu k vazalské závislosti na Ruské říši.

Rusku se již dvakrát nepodařilo Chivu podrobit.V roce 1717 princ Bekovitch-Cherkassky pochodoval z Kaspického moře a bojoval s chivanskou armádou.Khivanové ho ukolébali diplomacií, pak povraždili celou jeho armádu a nenechali téměř žádné přeživší.V khivanském tažení roku 1839 táhl hrabě Perovský na jih od Orenburgu.Nezvykle chladná zima zabila většinu ruských velbloudů a přinutila je vrátit se zpět.V roce 1868 ruské dobytí Turkestánu dobylo Taškent a Samarkand a získalo kontrolu nad chanáty Kokand ve východních horách a Bucharou podél řeky Oxus.Tím zůstala zhruba trojúhelníková oblast východně od Kaspického moře, jižně od a severně od perské hranice.Khanate of Khiva byl na severním konci tohoto trojúhelníku.V prosinci 1872 učinil car konečné rozhodnutí zaútočit na Chivu.Sílu by tvořilo 61 pěších rot, 26 kozácké jízdy, 54 děl, 4 minomety a 5 raketových oddílů.Khiva by bylo přiblíženo z pěti směrů:Generál von Kaufmann, s nejvyšším velení, by pochodoval na západ od Taškentu a setkal se s druhou silou pohybující se na jih odPevnost Aralsk.Ti dva se setkají uprostřed pouště Kyzylkum na Min Bulak a přesunou se na jihozápad k čelu delty Oxus.Mezitím,Veryovkin půjde z Orenburgu na jih podél západní strany Aralského jezera a setká seLomakin přicházející přímo na východ od Kaspického mořeMarkozov by pochodoval severovýchodně od Krasnovodsk (později změněno na Chikishlyar).Důvodem tohoto podivného plánu mohla být byrokratická rivalita.Guvernér Orenburgu měl vždy primární odpovědnost za Střední Asii.Kaufmannova nově dobytá provincie Turkestán měla mnoho aktivních důstojníků, zatímco kavkazský místokrál měl zdaleka nejvíce vojáků.Veryovkin byl v severozápadním rohu delty a Kaufmann v jižním rohu, ale teprve 4. a 5. června je poslové přivedli do kontaktu.Veryovkin převzal velení Lomakinových jednotek a 27. května opustil Kungard, přičemž obsadil Chodžali (55 mil jižně) a Mangit (35 mil jihovýchodně od toho).Kvůli nějaké palbě z vesnice byl Mangit spálen a obyvatelé pobiti.Khivanové se je několikrát pokusili zastavit.7. června byl na předměstí Chivy.Dva dny předtím se dozvěděl, že Kaufmann překročil Oxus.9. června se předsunutá skupina dostala pod těžkou palbu a zjistila, že nevědomky dosáhla severní brány města.Zajali barikádu a volali po žebřících, ale Veryovkin je zavolal zpět, protože zamýšlel pouze bombardování.Během střetnutí byl Veryovkin zraněn na pravém oku.Začalo bombardování a v 16:00 dorazil vyslanec nabízející kapitulaci.Protože palba z hradeb nezastavila, bombardování bylo obnoveno a brzy byly části města v plamenech.Bombardování se znovu zastavilo ve 23 hodin, když od Kaufmanna dorazila zpráva, že chán se vzdal.Další den začali někteří Turkmeni střílet z hradeb, dělostřelectvo se otevřelo a několik šťastných výstřelů rozbilo bránu.Skobelev a 1000 mužů se vrhli skrz a byli blízko chána, když se dozvěděli, že Kaufmann pokojně vchází Západní bránou.Odtáhl se a čekal na Kaufmanna.

V roce 1875 se Kokand Khanate vzbouřil proti ruské nadvládě.Kokandští velitelé Abdurakhman a Pulat bey se chopili moci v chanátu a zahájili vojenské operace proti Rusům.V červenci 1875 většina chánovy armády a velká část jeho rodiny dezertovaly k rebelům, a tak uprchl k Rusům do Kojent spolu s milionem britských liber pokladu.Kaufmann napadl Khanate 1. září, svedl několik bitev a do hlavního města vstoupil 10. září 1875. V říjnu předal velení Michailu Skobelevovi.Ruské jednotky pod velením Skobeleva a Kaufmanna porazily rebely v bitvě u Makhramu.V roce 1876 Rusové svobodně vstoupili do Kokandu, vůdci rebelů byli popraveni a chanát byl zrušen.Na jeho místě vznikla Ferganská oblast.

První bitva u Geok Tepe (1879) se odehrála během ruského dobývání Turkestánu, což znamenalo významný konflikt proti Turkmenům z Akhal Tekke.Po vítězstvích Ruska nad emirátem Buchara (1868) a chanátem Chiva (1873) zůstali turkomanští pouštní nomádi nezávislí a obývali oblast ohraničenou Kaspickým mořem, řekou Oxus a perskou hranicí.Turkomané Tekke, především zemědělci, se nacházeli poblíž pohoří Kopet Dagh, které vedle oázy poskytovalo přirozenou obranu.Před bitvou nahradil generál Lazerev dříve neúspěšného Nikolaje Lomakina a shromáždil v Chikishlyaru sílu 18 000 mužů a 6 000 velbloudů.Plán zahrnoval pochod pouští směrem k oáze Akhal s cílem zřídit zásobovací základnu v Khoja Kale před útokem na Geok Tepe.Logistické problémy byly značné, včetně pomalého vylodění zásob v Chikishlyar a útrap cestování po poušti během nepříznivého období.Navzdory přípravám čelila kampaň časným neúspěchům s Lazerevovou smrtí v srpnu, což vedlo Lomakina k převzetí velení.Lomakinův postup začal přechodem pohoří Kopet Dagh a pochodem směrem ke Geok Tepe, místně známému jako Denghil Tepe.Po dosažení pevnosti, hustě osídlené obránci a civilisty, zahájil Lomakin bombardování.Útok 8. září byl špatně proveden, postrádal přípravu, jako jsou žebříky a dostatek pěchoty, což vedlo k těžkým ztrátám na obou stranách.Turkmenům, vedeným Berdi Murad Khanem, který byl zabit během bitvy, se podařilo odrazit ruské síly i přes značné ztráty.Ruský ústup znamenal neúspěšný pokus o dobytí Geok Tepe, přičemž Lomakinova taktika byla kritizována za jejich spěch a nedostatek strategického plánování, což mělo za následek zbytečné krveprolití.Rusové utrpěli 445 obětí, zatímco Tekkes měli přibližně 4000 obětí (zabitých a zraněných).Následkem toho generál Tergukasov nahradil Lazareva a Lomakina, přičemž většina ruských jednotek se do konce roku stáhla na západní stranu Kaspického moře.Tato bitva byla příkladem výzev, kterým imperiální mocnosti čelily při dobývání středoasijských území, a poukázala na logistické potíže, prudký odpor místního obyvatelstva a důsledky špatného vojenského řízení.

Bitva u Geok Tepe v roce 1881, známá také jako Denghil-Tepe nebo Dangil Teppe, byla rozhodujícím konfliktem v ruské kampani v letech 1880/81 proti kmeni Teke Turkmenů, což vedlo k ruské kontrole nad většinou moderního Turkmenistánu a blíží se dokončení. Ruské dobytí Střední Asie.Pevnost Geok Tepe se svými mohutnými hliněnými hradbami a obranou se nacházela v oáze Akhal, v oblasti podporované zemědělstvím díky zavlažování z hor Kopet Dagh.Po neúspěšném pokusu v roce 1879 se Rusko pod velením Michaila Skobeleva připravilo na obnovenou ofenzívu.Skobelev se rozhodl pro strategii obléhání přes přímý útok se zaměřením na logistické budování a pomalý, metodický postup.V prosinci 1880 byly ruské síly umístěny poblíž Geok Tepe s významným počtem pěchoty, kavalérie, dělostřelectva a moderních vojenských technologií včetně raket a heliografů.Obléhání začalo na začátku ledna 1881, kdy ruské jednotky vytvořily pozice a provedly průzkum, aby izolovaly pevnost a přerušily její dodávky vody.Navzdory několika turkmenským bojům, které způsobily ztráty, ale také vedly k těžkým ztrátám Tekkes, Rusové postupovali stabilně.23. ledna byla pod zdmi pevnosti umístěna mina naplněná výbušninami, což vedlo k velkému průlomu následujícího dne.Poslední útok 24. ledna začal komplexní dělostřeleckou palbou, po níž následoval výbuch miny, čímž se vytvořil průlom, kterým ruské síly vstoupily do pevnosti.Navzdory počátečnímu odporu a menšímu průniku, který se ukázal jako obtížně prostupný, se ruským jednotkám podařilo pevnost zajistit do odpoledne, Tekkeové prchali a pronásledovali je ruskou jízdou.Následky bitvy byly brutální: ruské ztráty za leden přesáhly tisícovku, přičemž bylo vynaloženo značné množství munice.Ztráty Tekke byly odhadnuty na 20 000.Dobytí Ašchabadu následovalo 30. ledna, což znamenalo strategické vítězství, ale za cenu těžkých civilních obětí, což vedlo ke Skobelevovu odstranění z velení.Bitva a následné ruské zálohy upevnily jejich kontrolu nad regionem se zřízením Transcaspie jako ruské oblasti a formalizací hranic s Persií.Bitva je v Turkmenistánu připomínána jako národní den smutku a symbol odporu, což odráží vysoké oběti konfliktu a trvalý dopad na turkmenskou národní identitu.

Transkaspická magistrála dosáhla Kyzyl Arbat na severozápadním konci Kopet Dag v polovině září 1881. Od října do prosince Lessar zkoumal severní stranu Kopet Dag a hlásil, že nebude problém postavit podél ní železnici.Od dubna 1882 zkoumal zemi téměř k Herátu a hlásil, že mezi Kopet Dag a Afghánistánem nejsou žádné vojenské překážky.Nazirov nebo Nazir Beg šel do Merva v přestrojení a pak přešel poušť do Buchary a Taškentu.Zavlažovaná oblast podél Kopet Dag končí východně od Ashkebatu.Dál na východ je poušť, pak malá oáza Tejent, další poušť a mnohem větší oáza Merv.Merv měl velkou pevnost Kaushut Khan a byl obýván Mervem Tekesem, který také bojoval u Geok Tepe.Jakmile se Rusové usadili v Askhabadu, obchodníci a také špióni se začali pohybovat mezi Kopet Dag a Merv.Někteří starší z Mervu odešli na sever do Petroalexandrovska a nabídli tamním Rusům určitou míru podřízenosti.Rusové v Askhabadu museli vysvětlit, že obě skupiny byly součástí stejné říše.V únoru 1882 Alikhanov navštívil Merva a oslovil Machduma Kuli Khana, který velel v Geok Tepe.V září Alichanov přesvědčil Machduma Kuli Khana, aby přísahal věrnost Bílému carovi.Skobelev byl na jaře 1881 nahrazen Rohrbergem, kterého na jaře 1883 následoval generál Komarov. Ke konci roku 1883 vedl generál Komarov 1500 mužů k obsazení oázy Tejen.Po obsazení Tejenu Komarovem šli Alichanov a Machdum Kuli Khan do Merva a svolali shromáždění starších, z nichž jeden vyhrožoval a druhý přesvědčoval.Bez přání opakovat vraždu v Geok Tepe se 28 starších vydalo do Askhabadu a 12. února přísahalo věrnost v přítomnosti generála Komarova.Frakce v Mervu se pokusila vzdorovat, ale byla příliš slabá, aby něčeho dosáhla.16. března 1884 obsadil Komarov Merv.Poddané chanáty Chiva a Buchara byly nyní obklopeny ruským územím.

Incident Panjdeh (známý v ruské historiografii jako bitva u Kushky) byl ozbrojený střet mezi Afghánským emirátem a Ruskou říší v roce 1885, který vedl k diplomatické krizi mezi Britským impériem a Ruskou říší ohledně ruské expanze na jihovýchod. směrem k emirátu Afghánistán a British Raj (Indie).Poté, co Rusové téměř dokončili ruské dobytí Střední Asie (ruského Turkestánu), dobyli afghánskou pohraniční pevnost, čímž ohrožovali britské zájmy v této oblasti.Británie v tom viděla hrozbu pro Indii a připravovala se na válku, ale obě strany ustoupily a záležitost byla vyřešena diplomaticky.Incident zastavil další ruskou expanzi v Asii s výjimkou pohoří Pamír a vyústil v definici severozápadní hranice Afghánistánu.

Jihovýchodní roh ruského Turkestánu byl vysoko položený Pamír, který je nyní Gorno-Badachšánskou autonomní oblastí Tádžikistánu.Vysoké náhorní plošiny na východě jsou využívány pro letní pastviny.Na západní straně stékají obtížné soutěsky k řece Panj a Baktrii.V roce 1871 dostal Alexej Pavlovič Fedčenko chánovo povolení k průzkumu na jih.Dostal se do údolí Alay, ale jeho doprovod mu nedovolil jít na jih na náhorní plošinu Pamir.V roce 1876 Skobelev pronásledoval rebela na jih do Alajského údolí a Kostenko překonal průsmyk Kyzylart a zmapoval oblast kolem jezera Karakul na severovýchodní části náhorní plošiny.V následujících 20 letech byla zmapována většina území.V roce 1891 Rusové informovali Francise Younghusbanda, že je na jejich území, a později z oblasti doprovodili poručíka Davidsona („incident Pamíru“).V roce 1892 vstoupil do oblasti prapor Rusů pod vedením Michaila Ionova a utábořil se poblíž současného Murghabu v Tádžikistánu na severovýchodě.Příští rok tam postavili pořádnou pevnost (Pamirskiy Post).V roce 1895 byla jejich základna přesunuta na západ do Khorogu čelem k Afgháncům.V roce 1893 vytvořila Durandova linie Wakhanský koridor mezi ruským Pamírem a Britskou Indií.

Velká hra odkazuje na britské pokusy zablokovat ruskou expanzi na jihovýchod směrem k britskéIndii .Přestože se hodně mluvilo o možné ruské invazi do Indie a řada britských agentů a dobrodruhů pronikla do střední Asie, Britové neudělali nic vážného, ​​aby zabránili ruskému dobytí Turkestánu, s jedinou výjimkou.Kdykoli se ruští agenti přiblížili k Afghánistánu, reagovali velmi důrazně a považovali Afghánistán za nezbytný nárazníkový stát pro obranu Indie.Ruská invaze do Indie se zdá nepravděpodobná, ale řada britských spisovatelů zvažovala, jak by se to dalo provést.Když se o geografii vědělo jen málo, předpokládalo se, že by mohli dosáhnout Chivy a plavit se po Oxu do Afghánistánu.Realističtěji by mohli získat podporu Peršanů a přejít severní Persii.Jakmile budou v Afghánistánu, naplní své armády nabídkami kořisti a napadnou Indii.Případně by mohli napadnout Indii a vyvolat povstání domorodců.Cílem by pravděpodobně nebylo dobytí Indie, ale vyvíjet tlak na Brity, zatímco Rusko dělalo něco důležitějšího, jako je dobytí Konstantinopole.Velká hra skončila vytyčením severní afghánské hranice v letech 1886 a 1893 a anglo-ruskou dohodou z roku 1907.