Rozdělení karolínské říše sehrálo klíčovou roli při formování středověkého Německa a znamenalo fragmentaci rozsáhlé říše Karla Velikého na odlišné politické entity. Po smrti Karla Velikého v roce 814 se říše snažila udržet jednotu pod vedením jeho nástupců. Verdunská smlouva z roku 843 rozdělila říši mezi vnuky Karla Velikého: Karel Plešatý získal Západní Francii (dnešní Francii), Ludvík Němec Východní Francii (předchůdce Německa) a Lothair I. získal centrální část, včetně císařský titul.
Východní Francie se za Ludvíka Němce a jeho potomků stala základem středověkého německého království. Toto rozdělení podporovalo odlišnou kulturní a politickou identitu, protože převážně německy mluvící regiony Východní Francie se vyvíjely odděleně od svých západních a středních protějšků. Postupem času se tato entita vyvinula do Svaté říše římské za Otty I. v 10. století, čímž se upevnil dlouhodobý dopad divize.
Fragmentace také oslabila centrální autoritu, což vedlo k regionalismu, jak místní vévodové a šlechtici získali moc, což formovalo decentralizovanou politickou krajinu Německa po celá staletí. Rozdělení karolínské říše tak znamenalo kritický krok ve vzniku Německa jako samostatného středověkého celku, odlišného od jeho franské a římské minulosti.
Rozdělení Francie po Verdunské smlouvě 843. Oranžová = Království Lothair I. Modrá = Království Ludvíka Němce. Šedá = Království Karla Plešatého. © Furfur