Almohadský chalífát

Hnutí Almohad vzniklo u Ibn Tumarta, člena Masmudy, berberské kmenové konfederace z pohoří Atlas v jižním Maroku.V té době byly Maroko, západní Alžírsko a Španělsko (al-Andalus) pod nadvládou Almoravidů, berberské dynastie Sanhaja.Na začátku svého života odešel Ibn Tumart do Córdoby ve Španělsku, aby pokračoval ve svých studiích, a poté do Bagdádu, aby je prohloubil.V Bagdádu se Ibn Tumart připojil k teologické škole al-Ash'ari a dostal se pod vliv učitele al-Ghazaliho.Brzy vyvinul svůj vlastní systém, kombinující doktríny různých mistrů.

Ibn Tumart strávil nějaký čas v různých Ifriqiyanských městech, kde kázal a agitoval, řídil bouřlivé útoky na vinotéky a na další projevy laxnosti.Jeho dovádění a ohnivé kázání vedly otrávené úřady k tomu, aby ho stěhovaly z města do města.V roce 1120 Ibn Tumart a jeho malá skupina stoupenců pokračovali do Maroka, zastavili se nejprve ve Fezu, kde krátce zapojil do debaty učence z města Maliki.Zašel dokonce tak daleko, že v ulicích Fezu napadl sestru almorávidského emíra ʿAli ibn Yusuf, protože chodila odhalená po způsobu berberských žen.Emír se rozhodl pouze vyhnat ho z města.

Po zvláště dojemném kázání, zhodnoceném jeho neúspěchem přesvědčit Almoravidy k reformě argumentem, se Ibn Tumart „odhalil“ jako pravý Mahdí, božsky vedený soudce a zákonodárce, a byl jako takový uznán svým publikem.To bylo fakticky vyhlášení války státu Almoravid.

Ibn Tumart opustil svou jeskyni v roce 1122 a vydal se do Vysokého Atlasu, aby zorganizoval hnutí Almohad mezi masmudatriby z vysočiny.Kromě svého vlastního kmene Hargha si Ibn Tumart zajistil přilnutí Ganfisů, Gadmiwů, Hintatů, Haskurů a Hazraja k věci Almohad.Kolem roku 1124 vztyčil Ibn Tumart v údolí Nfis ve Vysokém Atlasu ribat Tinmel, nedobytný opevněný komplex, který by sloužil jako duchovní centrum i vojenské velitelství hnutí Almohad.Prvních osm let bylo povstání Almohadů omezeno na partyzánskou válku podél vrcholů a roklí Vysokého Atlasu.Jejich hlavní škoda spočívala v tom, že znejistěly (ústně byly zcela neprůjezdné) silnice a horské průsmyky jižně od Marrákeše – ohrožovaly cestu do velmi důležité Sijilmassy, ​​brány transsaharského obchodu.Neschopné vyslat přes úzké průsmyky dostatek pracovní síly, aby vytlačily almohadské rebely z jejich snadno ubránitelných horských pevností, se almoravidské úřady smířily s tím, že zřídí pevnosti, které je tam uvězní (nejznámější je pevnost Tasghîmût, která chránila přístup k Aghmatu, kterou dobyli. Almohads v roce 1132), zatímco zkoumá alternativní cesty přes východnější průsmyky.

Almohadové konečně sestoupili z hor ke svému prvnímu velkému útoku v nížinách.Byla to katastrofa.Almohadové smetli stranou almoravidskou kolonu, která jim vyšla vstříc před Aghmatem, a pak pronásledovali jejich zbytek až do Marrákeše.Čtyřicet dní obléhali Marrákeš, dokud se v dubnu (nebo květnu) 1130 Almoravidové nevydali z města a rozdrtili Almohady v krvavé bitvě u al-Buhayry (pojmenované podle velké zahrady východně od města).Almohadové byli důkladně poraženi s obrovskými ztrátami.Polovina jejich vedení byla zabita v akci a přeživším se podařilo vyškrábat se zpět do hor.

Ibn Tumart zemřel krátce poté, v srpnu 1130. Smrt Ibn Tumarta byla držena v tajnosti po tři roky, období, které kronikáři Almohadu popsali jako ghayba nebo „okultace“.Toto období pravděpodobně poskytlo Abd al-Mu'minovi čas, aby si zajistil pozici nástupce politického vedení hnutí.

Za Abd al-Mu'mina se Almohadové smetli z pohoří Atlas a nakonec do roku 1147 zničili moc potácející se dynastie Almoravidů. Abd al-Mu'min vytvořil svou říši tím, že nejprve získal kontrolu nad vysokým pohořím Atlas, poté Střední Atlas, do oblasti Rif, nakonec se stěhuje do své vlasti severně od Tlemcenu.V roce 1145, poté, co Almoravidové ztratili vůdce svých katalánských žoldáků, Revetera, je Almohadové porazili v otevřené bitvě.Od tohoto bodu se Almohadové přesunuli na západ do pobřežní pláně Atlantiku.Po obléhání Marrákeše jej nakonec v roce 1147 dobyli.

Angažovanost Almohadů v Al-Andalus začala již v roce 1145, kdy Ali ibn Isa ibn Maymun, almorávidský námořní velitel Cádizu, přeběhl k 'Abd al-Mu'min.Ve stejném roce byl Ibn Qasi, vládce Silves, jedním z prvních andaluských vůdců, kteří apelovali na Almohadovu intervenci v Al-Andalus, aby zastavil postup křesťanských království, která váhající Almoravidové nebyli schopni zadržet.V roce 1147 vyslal Abd al-Mu'min vojenskou sílu vedenou dalším almorávidským přeběhlíkem, Abu Ishaqem Barrazem, který dobyl Algeciras a Tarifu, než se přesunul na západ do Niebla, Badajozu a Algarve.Almoravidové v Seville byli obléháni v roce 1147, dokud nebylo město zajato v roce 1148 s místní podporou.

Přibližně v této době velké povstání soustředěné v údolí Sous, vedené Muhammadem ibn 'Abd Alláhem al-Massi, otřáslo Almohadskou říší a nabylo náboženských rozměrů a shromáždilo různé kmeny, aby čelily Almohadům.Po počátečních neúspěších Almohadu bylo povstání nakonec potlačeno díky poručíku Abd al-Mu'min, Umar al-Hintati, který vedl jednotku, která zabila al-Massiho.Povstání zatížilo zdroje Almohadů a vyústilo v dočasné zvraty i v Al-Andalus, ale Almohads brzy znovu přešel do útoku.V reakci na místní výzvy muslimských úředníků převzali v roce 1149 kontrolu nad Cordobou a zachránili město před silami Alfonse VII.Zbývající Almoravidové v Al-Andalus, vedení Yahya ibn Ghaniya, byli v té době uvězněni v Granadě.V roce 1150 nebo 1151 Abd al-Mu'min svolal vůdce a význačné představitele Al-Andalus pod svou kontrolou do Ribat al-Fath (Rabat), kde mu dal slib loajality, zřejmě jako politickou demonstraci své moci.Almorávidové v Granadě byli poraženi v roce 1155 a poté se stáhli na Baleárské ostrovy, kde se drželi ještě několik desetiletí. Almohadové přenesli hlavní město muslimské Ibérie z Córdoby do Sevilly.

Po většinu 50. let 12. století však Abd al-Mu'min soustředil své úsilí na expanzi na východ v severní Africe.V roce 1151 dosáhl Konstantina, kde se střetl s koalicí arabských kmenů, které pochodovaly berberskými zeměmi.Spíše než zničení těchto kmenů je využil pro svá tažení v al-Andalus a také pomohly potlačit jakoukoli vnitřní opozici z rodiny Ibn Tumarta.Abd al-Mu'min vedl své síly k dobytí Tunisu v roce 1159 a postupně získal kontrolu nad Ifriqiya dobýváním měst Mahdia (tehdy držel Roger II. Sicilský), Kairouan a dalších pobřežních měst až po Tripolis ( v současné Libyi).Poté se vrátil do Marrákeše a v roce 1161 odjel na výpravu do Al-Andalus. Abd al-Mu'min nařídil stavbu nové citadely na Gibraltaru, kde se usadil během svého pobytu v Al-Andalus.

Almohadští princové měli delší a významnější kariéru než Murabitové.Následníci Abd al-Mumina, Abu Yaqub Yusuf (Yusuf I, vládl 1163–1184) a Abu Yusuf Yaqub al-Mansur (Yaʻqūb I, vládl 1184–1199), byli oba schopní muži.Zpočátku jejich vláda hnala mnoho židovských a křesťanských poddaných, aby našli útočiště v rostoucích křesťanských státech Portugalska , Kastilie a Aragonie.Nakonec se stali méně fanatickými než Murabitové a Ya'qub al-Mansur byl velmi zkušený muž, který psal dobrý arabský styl a chránil filozofa Averroese.Jeho titul „al-Manṣūr“ („vítězný“) si vysloužil vítězstvím nad Alfonsem VIII. Kastilským v bitvě u Alarcos (1195).

V roce 1163 chalífa Abu Ya'qub Yusuf učinil Alcazar svou hlavní rezidencí v regionu.V roce 1169 dále rozšířil a zkrášlil palácový komplex a přidal šest nových ohrazení na severní, jižní a západní stranu stávajících paláců.Práce provedli architekti Ahmad ibn Baso a 'Ali al-Ghumari.S výjimkou hradeb byly téměř všechny předchozí budovy zbořeny a celkem bylo postaveno přibližně dvanáct paláců.Mezi novými stavbami bylo velmi velké zahradní nádvoří, nyní známé jako Patio del Crucero, které stálo ve staré ohradě Abbadid.Mezi lety 1171 a 1198 byla na severní straně Alcazaru postavena obrovská nová kongregační mešita (později přeměněná na současnou katedrálu v Seville).Nedaleko byla v roce 1184 také postavena loděnice a v roce 1196 textilní trh.

Bitva o Faḥṣ al-Jullāb byla vybojována ve čtvrtek 15. října 1165 mezi invazními Almohady a králem Murcie Ibn Mardanīšem.Almohadská armáda pod velením sajiidů Abū Ḥafṣ ʿUmar a Abū Saʿīd ʿUthmān, bratři chalífy Abū Yaʿḳūb Yūsuf, přešla v létě roku 1165 do ofenzívy proti Ibn Mardanīsh, Baza, zajali Carharierarava de Gali Segura, poté zajal Cúllara a Véleze na jejich přístupu k Murcii.

Abu Yaqub Yusuf napadl Iberii, dobyl al-Andalus a zpustošil Valencii a Katalánsko.Následující rok se usadil v Seville.

Jusuf I. přepravil přes Gibraltarský průliv dvacet tisíc vojáků s cílem upevnit svou kontrolu nad muslimskými územími.Během roku srazil většinu muslimských měst do řady.V roce 1172 podnikl svůj první výpad proti křesťanské pozici.Oblehl město Huete – a neuspěl.Důvodů neúspěchu bylo více.Alespoň jeden očitý svědek naznačuje, že Yusuf I ...Nebyl nijak zvlášť zapojen do obléhání;...Když tábor Almohad obletěla zpráva, že se Alfonso VIII. Kastilský (nyní osmnáctiletý a vládnoucí vlastním jménem) blíží, aby zrušil obléhání, Almohadové se vzdali své pozice a ustoupili.Pro Yusufa I. to byla trapná porážka, i když ne fatální;brzy se shromáždí a znovu rozpoutá válku.Ale Huete byl zlomem pro křesťanská království, která nyní začala upravovat své vzájemné postoje.Do roku 1177 všech pět křesťanských králů odpřísáhlo smlouvy nebo vytvořilo manželské svazky.Politická jednota Alfonse Bojovníka se stala jednotou účelu;a mříž věrností utkaná křesťanským nepřítelem by se pro Almohady ukázala jako téměř nemožná proniknout.

Banū Ghāniya byli potomci Almoravidů, kteří založili knížectví na Baleárských ostrovech po pádu státu Almoravid v polovině dvanáctého století.V roce 1184 napadli severní Afriku a bojovali proti Almohadům v boji, který trval až do 30. let 13. století a sahal od Tripolisu po Sijilmāsu pod vedením emirů ʿAlī (1184-1187) a Yaḥyā b.Ghánija (1188-1235?).Příchod Banū Ghāniya do severní Afriky se shodoval s dobytím Almohad Ifrīqiya (Tunisko) ajjúbským amirem Sharafem al-Dīn Qarāqūsh.Několik let bojovaly ajjúbovské síly bok po boku s Banū Ghāniyou a různými arabskými kmeny proti Almohadům, dokud Ṣalāḥ al-Dīn v roce 1190 neuzavřel mír s nimi. konec Almohadu snil o říši zahrnující celou severozápadní Afriku a donutil je nakonec vzdát se kontroly nad Ifrīqiyou a středním Maghribem, které přešly pod nadvládu místní dynastie Hafsid a Zayyanid v první polovině třináctého století.

Obléhání Santarému trvalo od června 1184 do července 1184. Na jaře 1184 Abu Yaqub Yusuf shromáždil armádu, překročil Gibraltarský průliv a pochodoval do Sevilly.Odtud pochodoval směrem na Badajoz a zamířil na západ, aby oblehl portugalský Santarém, který bránil Afonso I. Portugalský .Když se Ferdinand II. z Leónu doslechl o útoku Abú Jusufa, pochodoval se svými vojáky do Santarému, aby podpořil svého tchána Afonsa I.Abu Yusuf, který věřil, že má dostatek vojáků k udržení obležení, vyslal části své armády rozkaz, aby pochodovala do Lisabonu a obléhala i toto město.Rozkazy byly špatně interpretovány a jeho armáda, když viděla velké kontingenty mužů odcházet z bitvy, byla zmatená a začala ustupovat.Abu Yusuf, ve snaze shromáždit své jednotky, byl zraněn střelou z kuše a zemřel 29. července 1184.

Bitva u Alarcos byla bitva mezi Almohady vedenými Abu Yusuf Ya'qub al-Mansur a kastilským králem Alfonsem VIII.To mělo za následek porážku kastilských sil a jejich následný ústup do Toleda, zatímco Almohadové znovu dobyli Trujillo, Montánchez a Talavera.

Bitva u Las Navas de Tolosa byla důležitým bodem obratu v Reconquistě a ve středověké historiiŠpanělska .K křesťanským silám kastilského krále Alfonse VIII. se připojily armády jeho rivalů, Sancha VII. Navarrského a Petra II. Aragonského, v bitvě proti muslimským vládcům Almohadu jižní poloviny Pyrenejského poloostrova.Chalífa Muhammad al-Nasir vedl armádu Almohad, složenou z lidí z celého Almohadského chalífátu.

Yusuf II náhle zemřel počátkem roku 1224 – náhodně ho propíchl, když si hrál se svými mazlíčky.Bez dědiců palácoví byrokraté v čele s Ibn Jam'i rychle připravili volbu jeho starého prastrýce Abd al-Wahida I. novým chalífou v Marrákeši.Ale unáhlenost a pravděpodobná neústavnost marakéšského řízení rozrušila jeho strýce, bratry al-Nasira v al-Andalus.Almohadská dynastie nikdy neměla sporné nástupnictví.Navzdory neshodám se vždy loajálně seřadili za zvoleným chalífou, takže vzpoura nebyla náhodná záležitost.Abdalláha však brzy v Murcii navštívila temná postava Abu Zajda ibn Yujjana, bývalého vysokého byrokrata v Marrákeši, jehož pád před několika lety připravil al-Jami'i, a nyní si odpykával trest exilu nedaleko v Činčile. (Albacete).Ibn Yujjan přesvědčil Abdalláha, aby kandidoval ve volbách, a ujistil ho o jeho vysokých kontaktech v marakéšském paláci a mezi masmudskými šejky.Po poradě se svými bratry se Abdalláh brzy prohlásil za nového almohadského chalífy, přijal chalífský titul „al-Adil“ („spravedlivý“ nebo „spravedlník“) a okamžitě se zmocnil Sevilly a začal se připravovat na pochod. Marrakesh a konfrontovat Abd al-Wahida I. Ale Ibn Yajjan už vytáhl své marocké kontakty.Před koncem léta se Abu Zakariya, šejk kmene Hintata, a Yusuf ibn Ali, guvernér Tinmal, prohlásili za al-Adila, zmocnili se paláce v Marrákeši, sesadili kalifa a vyhnali al-Jami'i a jeho koterce .Padlý chalífa Abd al-Wahid I byl zavražděn uškrcení v září 1224.

Odchod al-Ma'muna v roce 1228 znamenal konec éry Almohad ve Španělsku.Ibn Hud a další místní andaluští siláci nebyli schopni zastavit rostoucí záplavu křesťanských útoků, které téměř každoročně spouštěli Sancho II. Portugalský , Alfonso IX. Leónský, Ferdinand III. Kastilský a Jakub I. Aragonský.V příštích dvaceti letech došlo k masivnímu pokroku v křesťanské reconquistě – staré velké andaluské citadely padly ve velkém tahu: Mérida a Badajoz v roce 1230 (do Leónu), Mallorca v roce 1230 (do Aragonie), Beja v roce 1234 (do Portugalska), Cordova v roce 1236 (do Kastilie), Valencie v roce 1238 (do Aragonie), Niebla-Huelva v roce 1238 (do Leónu), Silves v roce 1242 (do Portugalska), Murcia v roce 1243 (do Kastilie), Jaén v roce 1246 (do Kastilie), Alicante v roce 1248 (do Kastilie), což vyvrcholilo pádem největšího z andaluských měst, bývalého hlavního města Almohadu Sevilly, do rukou křesťanů v roce 1248. Ferdinand III. Kastilský vstoupil do Sevilly jako dobyvatel 22. prosince 1248.Andalusané byli před tímto náporem bezmocní.Ibn Hudd se pokusil brzy zastavit postup Leonů, ale většina jeho andaluské armády byla zničena v bitvě u Alange v roce 1230. Ibn Hud se snažil přesunout zbývající zbraně a muže, aby zachránil ohrožené nebo obležené andaluské citadely, ale s tolika útoky. najednou to byla beznadějná snaha.Po Ibn Hudově smrti v roce 1238 se některá andaluská města v poslední snaze zachránit se znovu nabídla Almohadům, ale bez úspěchu.Almohadovi se nevrátili.

V roce 1229 se guvernér Ifriqiyas Abu Zakariya vrátil do Tunisu poté, co ve stejném roce dobyl Constantine a Béjaïa a vyhlásil nezávislost.Po rozdělení Hafsidů od Almohadů pod Abu Zakariya (1228–1249), Abu Zakariya zorganizoval správu v Ifriqiya (římská provincie Afriky v moderním Maghrebu; dnešní Tunisko, východní Alžírsko a západní Libyi) a vybudoval město Tunis jako hospodářské a kulturní centrum říše.Ve stejnou dobu bylo pohlceno mnoho muslimů z Al-Andalus, kteří prchali před křesťanskou reconquistou na Iberii.Následně v roce 1234 anektoval Tripolis, 1235 Alžír, 1236 řeku Chelif a v letech 1235 až 1238 si podmanil důležité kmenové konfederace Berberů.V červenci 1242 také dobyl Tlemcenské království a přinutil sultána z Tlemcenu své vazaly.

Ve svých afrických državách podporovali Almohadové usazování křesťanů i ve Fezu a po bitvě u Las Navas de Tolosa příležitostně uzavírali spojenectví s kastilskými králi.Byli úspěšní při vyhnání posádek umístěných v některých pobřežních městech normanskými králi Sicílie.Historie jejich úpadku se liší od historie Almoravidů, které vysídlili.Nebyli napadeni velkým náboženským hnutím, ale ztratili území, po částech, vzpourou kmenů a okresů.Jejich nejúčinnějšími nepřáteli byli Banu Marinové (Marinidi), kteří založili další dynastii.Poslední představitel linie, Idris II., 'al-Wathiq', byl převeden do vlastnictví Marrákeše, kde byl zavražděn otrokem v roce 1269.

Almohadská ideologie, kterou hlásal Ibn Tumart, je popsána Amirou Bennisonovou jako „důmyslná hybridní forma islámu, která spojuje prvky hadísové vědy, záhirského a šafíjského fiqhu, ghazalských sociálních akcí (hisba) a duchovního zapojení do šíitských pojmů. imáma a mahdího“.Pokud jde o muslimskou jurisprudenci, stát uznal zahirský (ظاهري) myšlenkový směr, i když šafíitům byla občas dána také určitá míra autority.Dynastie Almohadů přijala styl kurzivního maghrebského písma známého dnes jako „Maghrebi thuluth“ jako oficiální styl používaný v rukopisech, ražení mincí, dokumentech a architektuře.Písaři a kaligrafové období Almohad také začali osvětlovat slova a fráze v rukopisech pro zdůraznění pomocí plátkového zlata a lapis lazuli.Během dynastie Almohadů nabylo na významu samotné vázání knih, přičemž pozoruhodným příkladem byl almohadský chalífa Abd al-Mu'min, který přivedl řemeslníky na oslavu vazby Koránu dovezeného z Córdoby.Knihy byly nejčastěji vázány do kozí kůže a zdobeny polygonálním prokládáním, gofferingem a ražením.Almohadovi se zpočátku vyhýbali výrobě luxusních textilií a hedvábí, ale nakonec se této výrobě věnovali i oni.Almohadské textilie, stejně jako dřívější příklady Almoravidů, byly často zdobeny mřížkou rondelů vyplněných ornamentálními vzory nebo arabskou epigrafií.Spolu s obdobím Almoravid, které mu předcházelo, je období Almohad považováno za jednu z nejvíce formativních etap marocké a maurské architektury, která vytvořila mnoho forem a motivů, které byly v následujících stoletích zušlechtěny.Mezi hlavní místa architektury a umění Almohad patří Fes, Marrákeš, Rabat a Sevilla.