Třetí punská válka byla třetí a poslední z punských válek vedených mezi Kartágem a Římem.Válka byla vedena výhradně na kartáginském území, v moderním severním Tunisku.Když v roce 201 př. nl skončiladruhá punská válka , jedna z podmínek mírové smlouvy zakazovala Kartágu vést válku bez svolení Říma.Římský spojenec, král Masinissa z Numidie, toho využil k opakovanému nájezdu a beztrestnému zabírání kartáginského území.V roce 149 př. n. l. Kartágo vyslalo armádu pod Hasdrubalem proti Masinisse, navzdory smlouvě.Tažení skončilo katastrofou, protože bitva u Oroscopa skončila kartáginskou porážkou a kapitulací kartáginské armády.Protikartaginské frakce v Římě využily nezákonné vojenské akce jako záminku k přípravě trestné výpravy.
Na konci války se Masinissa, spojenec Říma, ukázal jako zdaleka nejmocnější vládce mezi Numiďany, domorodým obyvatelstvem, které ovládalo většinu dnešního Alžírska a Tuniska.Během následujících 50 let opakovaně využíval neschopnosti Kartága chránit své majetky.Kdykoli Kartágo požádalo Řím o nápravu nebo povolení k vojenské akci, Řím podpořil Masinissu a odmítl.Masinissovo zabavení a nájezdy na kartáginské území se stávaly stále křiklavějšími.
V roce 151 př. n. l. Kartágo zvedlo velkou armádu pod velením dříve nezaznamenaného kartáginského generála Hasdrubala a bez ohledu na smlouvu zaútočilo na Numiďany.Kampaň skončila katastrofou v bitvě u Oroscopa a armáda se vzdala;mnoho Kartaginců bylo následně zmasakrováno Numiďany.Hasdrubal utekl do Kartága, kde byl ve snaze uklidnit Řím odsouzen k smrti.
Kartágo splatilo Římu své odškodnění, uvalené před padesáti lety na konci první punské války , v roce 151 př. n. l. a ekonomicky prosperovalo, ale nepředstavovalo pro Řím žádnou vojenskou hrozbu.Nicméně v římském senátu již dlouho existovala frakce, která si přála podniknout vojenskou akci proti Kartágu.S využitím nezákonné kartáginské vojenské akce jako záminky začal Řím připravovat trestnou výpravu.Kartaginská velvyslanectví se pokusila vyjednávat s Římem, který odpověděl vyhýbavě.Velké severoafrické přístavní město Utica, asi 55 km (34 mil) severně od Kartága, přeběhlo do Říma v roce 149 př.nl.Vědom si toho, že přístav Utica by velmi usnadnil jakýkoli útok na Kartágo, Senát a Lidové shromáždění Říma vyhlásily Kartágu válku.
Velká římská armáda se vylodila v Utice v roce 149 př. n. l. pod vedením obou konzulů po celý rok, Manius Manilius velel armádě a Lucius Calpurnius Piso Caesoninus flotile.Kartaginci pokračovali ve snaze uklidnit Řím a poslali velvyslanectví do Uticy.Konzulové požadovali, aby odevzdali všechny zbraně, a Kartaginci tak neochotně učinili.Velké konvoje odvážely obrovské zásoby vybavení z Kartága do Uticy.Dochované záznamy uvádějí, že to zahrnovalo 200 000 sad brnění a 2 000 katapultů.Všechny jejich válečné lodě odpluly do Uticy a byly spáleny v přístavu.Jakmile bylo Kartágo odzbrojeno, Censorinus učinil další požadavek, aby Kartaginci opustili své město a přemístili se 16 km (10 mil) pryč od moře;Kartágo by pak bylo zničeno.Kartaginci opustili jednání a připravovali se bránit své město.
▲
●
149 BCE Mar 1 - 146 BCE Jan
Obléhání Kartága
Carthage, Tunisia
Obléhání Kartága bylo hlavním střetnutím třetí punské války mezi Kartágem a Římem.To sestávalo z téměř tříletého obléhání kartáginského hlavního města Kartága (trochu severovýchodně od Tunisu).V roce 149 př. n. l. se velká římská armáda vylodila v Utice v severní Africe.Kartaginci doufali, že Římany uklidní, ale navzdory tomu, že Kartáginci odevzdali všechny své zbraně, Římané pokračovali v obléhání města Kartága.Římské tažení utrpělo opakované neúspěchy až do roku 149 př. n. l., které jen zmírnil Scipio Aemilianus, střední důstojník, který se několikrát vyznamenal.Nový římský velitel převzal v roce 148 př. n. l. a dopadl stejně špatně.Při každoročních volbách římských soudců na počátku roku 147 př. n. l. byla podpora veřejnosti pro Scipia tak velká, že byla zrušena obvyklá věková omezení, aby mohl být jmenován velitelem v Africe.Scipiův termín začal dvěma kartáginskými úspěchy, ale zesílil obležení a zahájil stavbu velkého krtka, aby zabránil zásobám dostat se do Kartága přes blokádní běžce.Kartaginci částečně přestavěli svou flotilu a ta se k překvapení Římanů vypravila;po nerozhodném střetnutí se Kartaginci špatně stáhli a ztratili mnoho lodí.Římané pak v oblasti přístavu postavili velkou cihlovou stavbu, která dominovala městským hradbám.Na jaře roku 146 př. n. l. Římané zahájili svůj konečný útok a během sedmi dnů systematicky zničili město a zabili jeho obyvatele;teprve poslední den vzali zajatce – 50 000, kteří byli prodáni do otroctví.Dříve kartáginská území se stala římskou provincií Afrika s Uticou jako hlavním městem.Bylo to století předtím, než bylo území Kartága přestavěno na římské město.
Bitva u jezera Tunis byla série střetnutí třetí punské války vedená v roce 149 př.nl mezi Kartaginci a římskou republikou.Římští konzulové Manius Manilius a Lucius Marcius Censorinus, vedoucí samostatné jednotky, se několikrát neúspěšně pokusili prolomit hradby Kartága.Později Kartaginci vypustili palebné lodě, které zničily většinu římského loďstva.Nakonec se Censorinus vrátil do Říma a nechal Manilia pokračovat v boji.
Římané zvolili dva nové konzuly v roce 148 př. n. l., ale pouze jeden z nich byl poslán do Afriky: Calpurnius Piso;Lucius Hostilius Mancinus velel námořnictvu jako jeho podřízený.Odtáhl těsné obležení Kartága k volnější blokádě a pokusil se vyčistit ostatní města v oblasti, která podporovala Kartáginy.Neuspěl: Neapolis se vzdal a následně byl vyhozen, ale Aspis odolal útokům římské armády i námořnictva, zatímco Hroch byl bezvýsledně obléhán.Kartaginský výpad z Hippo zničil římské obléhací stroje a způsobil jim přerušení tažení a odchod do zimních ubikací.Hasdrubal, který už měl na starosti kartáginskou polní armádu, svrhl civilní vedení Kartága a sám převzal velení.Kartágo se spojilo s Andriscem, uchazečem o makedonský trůn.Andriscus napadl římskou Makedonii, porazil římskou armádu, nechal se korunovat králem Filipem VI. a rozpoutal čtvrtou makedonskou válku.
Scipio byl zvolen konzulem a jmenován jediným velitelem v Africe;obvykle byla divadla přidělena dvěma konzulům losem.Bylo mu uděleno obvyklé právo odvést dostatek mužů, aby se srovnaly počty tamních sil, a neobvyklé právo najímat dobrovolníky.Scipio přesunul hlavní tábor Římanů zpět do blízkosti Kartága, pozorně sledován kartáginským oddílem 8000.Pronesl projev požadující přísnější disciplínu a propustil ty vojáky, které považoval za špatně disciplinované nebo špatně motivované.Poté vedl úspěšný noční útok a se 4000 muži pronikl do města.Kartaginští obránci zpanikařili ve tmě a po počátečním prudkém odporu uprchli.Scipio se rozhodl, že jeho pozice bude neobhajitelná, jakmile se Kartaginci reorganizují za denního světla, a tak se stáhl.Hasdrubal, zděšený tím, jak se kartaginská obrana zhroutila, nechal římské zajatce umučit k smrti na hradbách, na dohled římské armády.Posiloval vůli k odporu v kartáginských občanech;od tohoto bodu nemohla existovat žádná možnost vyjednávání nebo dokonce kapitulace.Někteří členové městské rady jeho činy odsoudili a Hasdrubal je také nechal usmrtit a převzal plnou kontrolu nad městem.Obnovené těsné obležení odřízlo pozemní vstup do města, ale těsný zákaz směřující k moři byl s tehdejší námořní technologií téměř nemožný.Scipio, frustrovaný množstvím jídla dopravovaného do města, postavil obrovského mola, aby odřízl přístup do přístavu přes blokádní běžce.Kartaginci odpověděli přeříznutím nového kanálu z jejich přístavu do moře.Postavili novou flotilu a jakmile byl kanál dokončen, Kartaginci vypluli, čímž Římany zaskočili.
V létě roku 147 př. n. l., během obléhání Kartága, římská flotila pod velením Luciuse Hostilia Mancina bedlivě sledovala město z moře.Jeho válečné lodě byly téhož roku posíleny silami Scipia Aemiliana.Kartágincům se podařilo najít únikovou cestu do moře, které nebylo účinně blokováno římským námořnictvem, a vypravili svou flotilu 50 triér a menší počet dalších plavidel na moře, aby se postavili invaznímu loďstvu.Zaútočili na římskou flotilu u přístavu Kartágo a setkali se s počátečním úspěchem při odrazení římských útoků na jejich lodě, což jim způsobilo těžké ztráty.Jak bitva postupovala, Kartaginci se rozhodli vrátit do přístavu.Během této operace menší lodě kartáginské flotily zablokovaly vstup do přístavu a přinutily římská plavidla velmi blízko do mělčích vod.Mnoho menších kartáginských plavidel bylo potopeno, ale za úsvitu se většina úspěšně dostala zpět do přístavu.Toto vítězství kartáginského námořnictva nestačilo k prolomení blokády římského námořnictva.
Po římské porážce v bitvě u Kartágského přístavu se Scipio Aemilianus rozhodl zničit kartáginskou armádu u Nepheris, pevnosti jižně od hlavního města, kde předchozí rok Římané utrpěli porážku v první bitvě u Neferidy proti Hasdrubalovi Boeotarchovi. .V roce 147 př. n. l. Římané zablokovali Kartágo a účinně odřízli veškeré zásoby posílané obráncům v Nepheris, jejichž obranu řídil Diogenes z Kartága.Scipio obklíčil kartáginský tábor a donutil je vyjít a bojovat proti menší římské armádě.Kartaginci byli ze všech stran obklíčeni a v průběhu bitvy ztratili tisíce vojáků.Většina zbytku kartáginské síly byla zajata;jen 4 000 se podařilo uniknout.Zajetí Nepheris znamenalo zlom v morálce obránců Kartága, který padl o několik měsíců později.
Scipiova pozice jako římského velitele v Africe byla prodloužena o rok v roce 146 př.nl.Na jaře zahájil totální útok z oblasti přístavu, který úspěšně prolomil hradby.Během šesti dnů se Římané systematicky propracovávali obytnou částí města, zabíjeli každého, na koho narazili, a zapalovali budovy za nimi.Poslední den Scipio souhlasil s přijetím vězňů, kromě 900 římských dezertérů v kartáginských službách, kteří bojovali dál z Eshmounova chrámu a spálili ho kolem sebe, když zmizela veškerá naděje.] V tomto okamžiku se Hasdrubal vzdal Scipiovi na základě slibu. svého života a svobody.Hasdrubalova žena, přihlížející z valu, pak požehnala Scipia, proklela svého manžela a vešla do chrámu se svými dětmi, aby tam uhořela.
▲
●
145 BCE Jan 1
Epilog
Carthage, Tunisia
Řím byl rozhodnut, že město Kartágo zůstane v troskách.Senát vyslal desetičlennou komisi a Scipio dostal příkaz provést další demolice.Prokletí bylo uvaleno na každého, kdo by se mohl v budoucnu pokusit znovu osídlit místo.Bývalý pozemek města byl zkonfiskován jako ager publicus, veřejný pozemek.Scipio slavil triumf a vzal agnomena „Africanus“, stejně jako jeho adoptivní dědeček.Hasdrubalův osud není znám, i když se vzdal na základě slibu, že odejde do italského panství.Dříve kartáginská území byla připojena k Římu a přeměněna na římskou provincii Afriky s hlavním městem Utica.Provincie se stala hlavním zdrojem obilí a dalších potravin.Punská města, která až do konce stála u Kartága, propadla Římu jako ager publicus, nebo byla zničena, jako v případě Bizerty.Přeživším městům bylo dovoleno zachovat si alespoň prvky svého tradičního systému vlády a kultury.
▲
●
References
Astin, A. E. (1967). Scipio Aemilianus. Oxford: Clarendon Press. OCLC 250072988.
Astin, A. E. (2006) [1989]. "Sources". In Astin, A. E.; Walbank, F. W.; Frederiksen, M. W. & Ogilvie, R. M. (eds.). Cambridge Ancient History: Rome and the Mediterranean to 133 B.C., Volume 8, 2nd Edition. Cambridge: Cambridge University Press. pp. 1–16. ISBN 978-0-521-23448-1.
Bagnall, Nigel (1999). The Punic Wars: Rome, Carthage and the Struggle for the Mediterranean. London: Pimlico. ISBN 978-0-7126-6608-4.
Beard, Mary (2016). SPQR: A History of Ancient Rome. London: Profile Books. ISBN 978-1-84668-381-7.
Le Bohec, Yann (2015) [2011]. "The "Third Punic War": The Siege of Carthage (148–146 BC)". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 430–446. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Champion, Craige B. (2015) [2011]. "Polybius and the Punic Wars". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 95–110. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Fakhri, Habib (1985). "Rome and Carthage Sign Peace Treaty Ending Punic Wars After 2,131 Years". AP News. Associated Press. Retrieved 13 August 2020.
Fantar, M’hamed-Hassine (2015) [2011]. "Death and Transfiguration: Punic Culture after 146". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 449–466. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Goldsworthy, Adrian (2006). The Fall of Carthage: The Punic Wars 265–146 BC. London: Phoenix. ISBN 978-0-304-36642-2.
Harris, W. V. (2006) [1989]. "Roman Expansion in the West". In Astin, A. E.; Walbank, F. W.; Frederiksen, M. W. & Ogilvie, R. M. (eds.). Cambridge Ancient History: Rome and the Mediterranean to 133 B.C., Volume 8, 2nd Edition. Cambridge: Cambridge University Press. pp. 107–162. ISBN 978-0-521-23448-1.
Holland, Tom (2004). Rubicon: The Triumph and Tragedy of the Roman Republic. London: Abacus. ISBN 0-349-11563-X.
Hoyos, Dexter (2005). Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean, 247–183 BC. New York: Routledge. ISBN 978-0-415-35958-0.
Hoyos, Dexter (2015) [2011]. "Introduction: The Punic Wars". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 449–466. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Jenkins, G. K. & Lewis, R. B. (1963). Carthaginian Gold and Electrum Coins. London: Royal Numismatic Society. OCLC 1024975511.
Jouhaud, Edmond Jules René (1968). Historie de l'Afrique du Nord (in French). Paris: Éditions des Deux Cogs dÓr. OCLC 2553949.
Kunze, Claudia (2015) [2011]. "Carthage and Numidia, 201–149". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 395–411. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Lazenby, John (1996). The First Punic War: A Military History. Stanford, California: Stanford University Press. ISBN 978-0-8047-2673-3.
Lazenby, John (1998). Hannibal's War: A Military History of the Second Punic War. Warminster: Aris & Phillips. ISBN 978-0-85668-080-9.
Miles, Richard (2011). Carthage Must be Destroyed. London: Penguin. ISBN 978-0-14-101809-6.
Mineo, Bernard (2015) [2011]. "Principal Literary Sources for the Punic Wars (apart from Polybius)". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 111–128. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Mitchell, Stephen (2007). A History of the Later Roman Empire. Oxford: Blackwell. ISBN 978-1-4051-0856-0.
Pollard, Elizabeth (2015). Worlds Together Worlds Apart. New York: W.W. Norton. ISBN 978-0-393-91846-5.
Purcell, Nicholas (1995). "On the Sacking of Carthage and Corinth". In Innes, Doreen; Hine, Harry; Pelling, Christopher (eds.). Ethics and Rhetoric: Classical Essays for Donald Russell on his Seventy Fifth Birthday. Oxford: Clarendon. pp. 133–148. ISBN 978-0-19-814962-0.
Richardson, John (2015) [2011]. "Spain, Africa, and Rome after Carthage". In Hoyos, Dexter (ed.). A Companion to the Punic Wars. Chichester, West Sussex: John Wiley. pp. 467–482. ISBN 978-1-1190-2550-4.
Ridley, Ronald (1986). "To Be Taken with a Pinch of Salt: The Destruction of Carthage". Classical Philology. 81 (2): 140–146. doi:10.1086/366973. JSTOR 269786. S2CID 161696751.
Ripley, George; Dana, Charles A. (1858–1863). "Carthage". The New American Cyclopædia: a Popular Dictionary of General Knowledge. Vol. 4. New York: D. Appleton. p. 497. OCLC 1173144180. Retrieved 29 July 2020.
Sidwell, Keith C.; Jones, Peter V. (1998). The World of Rome: An Introduction to Roman Culture. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-38600-5.
"Archaeological Site of Carthage". UNESCO. UNESCO. 2020. Retrieved 26 July 2020.
Vogel-Weidemann, Ursula (1989). "Carthago delenda est: Aitia and Prophasis". Acta Classica. 2 (32): 79–95. JSTOR 2459-1872.
Walbank, F.W. (1979). A Historical Commentary on Polybius. Vol. III. Oxford: Clarendon. ISBN 978-0-19-814011-5.
Walbank, F.W. (1990). Polybius. Vol. 1. Berkeley: University of California Press. ISBN 978-0-520-06981-7.
