Gustaviánská éra (1772–1809) označuje vládu dvou švédských králů, Gustava III. a jeho syna Gustava IV. Adolfa, a vyznačuje se významnými politickými, sociálními a kulturními změnami ve Švédsku. Bylo to období reforem i konfliktů, které skončilo ztrátou Finska ve prospěch Ruska a koncem absolutistické monarchie.
Pozadí
Éra začala po věku svobody (1719–1772), období parlamentní vlády, během níž se moc přesunula z monarchie do Riksdagu (parlamentu), kde dominovaly politické frakce, jako jsou klobouky a čepice. Nespokojenost se slabým vládnutím a politickou korupcí Riksdagu připravila pro krále Gustava III.
Převrat a reformy Gustava III. (1772–1792)
V roce 1772 Gustav III provedl nekrvavý státní převrat, chopil se moci Riksdagu a obnovil královskou autoritu v tom, co je známé jako Gustavinova revoluce. Jeho nová ústava sice nebyla plně absolutistická, ale značně rozšířila moc krále na úkor parlamentu.
Gustav III sledoval řadu osvícených reforem zaměřených na modernizaci Švédska:
- Reformoval právní systém, včetně zrušení mučení jako prostředku k výslechu a zavedení humánnějších trestů.
- Gustav prosazoval svobodu tisku a snažil se omezit vliv šlechty, čímž vytvořil centralizovanější a efektivnější byrokracii.
- V roce 1786 založil Švédskou akademii, jejímž cílem bylo standardizovat a propagovat švédský jazyk a literaturu, čímž zahájil kulturní renesanci.
Navzdory těmto reformám byla Gustavova vláda poznamenána rostoucím odporem, zejména šlechty, která nesnášela jeho autokratický styl a centralizaci moci.
Zahraniční politika a rusko-švédská válka (1788-1790)
Gustav III byl ambiciózním vládcem v zahraniční politice a v roce 1788 zahájil válku proti Rusku (1788–1790) s cílem získat zpět území ztracená v dřívějších konfliktech. Válka však byla doma převážně nepopulární a setkala se s omezeným úspěchem. Ačkoli to skončilo smlouvou z Värälä v roce 1790, která zachovala status quo, konflikt dále prohloubil domácí nepokoje. V roce 1792 byl Gustav III zavražděn během maskovaného plesu spiklenci z řad šlechty, kteří se stavěli proti jeho absolutistické vládě. Jeho smrt znamenala zlom ve švédské politice.
Gustav IV Adolf a ztráta Finska (1792-1809)
Po smrti Gustava III nastoupil na trůn jeho mladý syn Gustav IV Adolf pod regentstvím, dokud v roce 1796 nedosáhl plnoletosti. Když převzal plnou kontrolu, byla vláda Gustava IV Adolfa poznamenána rostoucí nestabilitou. Byl zuřivě protinapoleonský a prosazoval rigidní zahraniční politiku, která izolovala Švédsko od zbytku Evropy.
V roce 1808 se Švédsko zapojilo do finské války proti Rusku, která se ukázala jako katastrofální. Válka vyvrcholila Fredrikshamnskou smlouvou v roce 1809, jejímž prostřednictvím Švédsko ztratilo Finsko, území, které po staletí ovládalo, ve prospěch Ruské říše. Ztráta Finska byla národním ponížením a velkou ranou pro postavení Švédska jako evropské velmoci.
Konec gustavovské éry a ústava z roku 1809
Ztráta Finska v kombinaci s nepopulární vládou Gustava IV Adolfa vedla v roce 1809 ke státnímu převratu, ve kterém byl sesazen. Švédsko přijalo novou ústavu, která ostře omezila pravomoci monarchie a nastolila konstituční monarchii s rovnováhou sil mezi králem a Riksdagem. Gustaviánská éra oficiálně skončila v roce 1809 sesazením Gustava IV Adolfa, což znamenalo přechod k modernějšímu ústavnímu systému vládnutí.
Gustaviánská éra byla ve Švédsku obdobím velké kulturní a politické transformace. Reformy Gustava III. a mecenášství umění přispěly k rozkvětu švédské kultury, ale jeho absolutistické tendence a neúspěchy vlády jeho syna připravily půdu pro politické změny. Ztráta Finska a ústavy z roku 1809 znamenala konec ambicí Švédska jako evropské velmoci a začátek nové éry konstituční monarchie a neutrality v mezinárodních konfliktech.