
V polovině 80. let vytvořily reformy glasnosti a perestrojky Michaila Gorbačova v Sovětském svazu politická otevření a podnítily lotyšské národní probuzení. V roce 1987 začaly v Rize velké demonstrace a v roce 1988 se zformovala Lidová fronta Lotyšska (Tautas Fronte) jako vedoucí síla za nezávislost. Lotyšský tlak na větší autonomii nabral na síle a v roce 1990 byla obnovena stará státní vlajka. Ve volbách v březnu 1990 získali kandidáti za nezávislost většinu v Nejvyšší radě.
4. května 1990 Nejvyšší rada vyhlásila nezávislost Lotyšska a zahájila přechodné období k plné suverenitě s argumentem, že sovětská anexe v roce 1940 byla podle mezinárodního práva nezákonná. Lotyšsko tvrdilo, že se neodtrhlo od Sovětského svazu, ale obnovilo nezávislost založenou v roce 1918. Sovětská ústřední vláda však nadále považovala Lotyšsko za republiku SSSR během přechodného období.
V lednu 1991 se sovětské vojenské síly pokusily znovu získat kontrolu, což vedlo ke střetům s lotyšskými demonstranty, kteří úspěšně bránili strategická místa. 3. března 1991 se 73 % lotyšských obyvatel v nezávazném referendu vyslovilo pro nezávislost, s významnou podporou dokonce i etnického ruského obyvatelstva.
Po neúspěšném sovětském puči v srpnu 1991 Lotyšsko podniklo rozhodné kroky. 21. srpna 1991 skončilo přechodné období a byla obnovena plná nezávislost. 6. září 1991 Sovětský svaz formálně uznal lotyšskou suverenitu. Lotyšsko tvrdilo, že jde o právní pokračování předválečné Lotyšské republiky, a odmítlo jakékoli právní spojení s Lotyšskou SSR, která byla okupována v letech 1940 až 1991.
Po získání nezávislosti byly sovětské instituce zrušeny, komunistická strana zakázána a někteří bývalí představitelé čelili stíhání za porušování lidských práv.