Lotyšské národní probuzení bylo transformační hnutí, které začalo v polovině 19. století, podnícené emancipací nevolníků a vzestupem gramotnosti a vzdělání. Když Lotyši získali přístup ke znalostem, mnozí se snažili získat zpět svou kulturní identitu a odolávat germanizaci, která lotyšské společnosti dlouho dominovala. Toto probuzení nejen vychovalo lotyšskou literaturu, folklór a vzdělání, ale také položilo základ budoucím politickým hnutím, která by formovala cestu země k nezávislosti.
Rané kulturní úsilí: Základy lotyšské literatury a vzdělání
První známky národního obrození se objevily na počátku 19. století s vydáváním prvních lotyšských novin. V roce 1822 začal obíhat Latviešu Avīzes, po něm v roce 1832 Tas Latviešu Ļaužu Draugs. Tyto týdeníky podnítily zájem o lotyšskou kulturu a daly vzniknout prvním lotyšským spisovatelům, jako byli Ansis Liventāls a Jānis Ruģēns, kteří začali publikovat díla v lotyštině.
Významný krok ke zlepšení vzdělání přišel v roce 1839, kdy Jānis Cimze otevřel ve Valmieře ústav pro učitele základních škol. Toto školicí středisko vytvořilo první generaci vzdělaných lotyšských učitelů, kteří pomohli šířit gramotnost a kulturní povědomí napříč venkovskými komunitami. Tyto snahy vytvořily úrodnou půdu pro vzestup národního vědomí mezi Lotyši.
Vzestup mladých Lotyšů (Jaunlatvieši)
V 50. letech 19. století se formovalo První lotyšské národní probuzení, které z velké části vedla skupina intelektuálů známá jako Mladí Lotyši (jaunlatvieši). Toto hnutí, které odráželo širší nacionalistické proudy v Evropě, se soustředilo na kulturní obrození, ale mělo také důležité politické důsledky. Poprvé se začala objevovat myšlenka jednotného lotyšského národa.
Mladí Lotyši kladli důraz na zachování a studium lotyšského folklóru, jako jsou dainy – tradiční lotyšské lidové písně – a zkoumali starověké víry. Jejich úsilí získat zpět lotyšskou identitu je přivedlo do konfliktu s pobaltskými Němci, kteří dlouho drželi moc ve školství, správě a vlastnictví půdy. Hnutí také povzbudilo Lotyše, aby prosadili svůj jazyk a kulturu jako ústřední prvek své identity.
Ruská rusifikace a její dopad na lotyšskou kulturu (80.–90. léta 19. století)
V 80. letech 19. století zavedl Alexander III. politiku rusifikace, aby omezil německý vliv v pobaltských provinciích. Ruština nahradila němčinu ve správě, soudech a školství, čímž byla narušena dominance německých institucí. Tato politika však měla i nezamýšlené důsledky pro lotyšské národní hnutí.
Zatímco německý vliv se zmenšil, lotyšský jazyk a kultura byly také omezeny. Lotyšština byla zakázána ve školách a na veřejných prostranstvích, což zasadilo těžkou ránu rostoucí národní identitě. Rusifikační kampaň se snažila začlenit region do ruské imperiální struktury, ale jen prohloubila touhu Lotyšů zachovat si svou kulturu a odolat německé i ruské dominanci.
Urbanizace, industrializace a vzestup levicových hnutí
Protože chudoba ve venkovských oblastech přetrvávala, mnoho Lotyšů se stěhovalo do měst, zejména do Rigy, která se stala centrem industrializace. Tato urbanizace dala vzniknout novým sociálním hnutím. Koncem 80. let 19. století vzniklo široké levicové hnutí zvané Nový proud, vedené Rainisem (budoucím lotyšským národním básníkem) a Pēterisem Stučkou. Nový proud zpočátku usiloval o sociální reformy, ale později se stal silně ovlivněn marxismem, obhajujícím práva a rovnost pracovníků.
Myšlenky Nového proudu položily základy pro vznik lotyšské sociálně demokratické strany práce. Rainis zůstal po celý život oddaným sociálním demokratem a hrál klíčovou roli v politickém a kulturním rozvoji Lotyšska. Naproti tomu Pēteris Stučka se spojil s Leninem a pomohl založit první bolševický stát v Lotyšsku, později se stal prominentní postavou v Sovětském svazu .