Prehistorie Skandinávie je definována jejím postupným vznikem ze sevření doby ledové a vývojem lidských kultur, které se přizpůsobily měnícímu se klimatu, krajině a zdrojům. Doba kamenná v této oblasti začala později než ve velké části Evropy, a to díky silnému ledovcovému pokryvu, který začal ustupovat až kolem roku 12 000 př. n. l., což umožnilo prvním kočovným lovcům ze střední Evropy sporadické návštěvy. Kolem 12 000 př. n. l. zakořenilo trvalé, i když kočovné, lidské bydlení.

Když ledovce ustupovaly, objevila se tundra, která nejprve podpořila šíření stád sobů do Dánska a jižního Švédska . To přilákalo hamburskou kulturu, skupinu nomádských lovců, kteří sledovali migraci sobů a pohybovali se přes obrovské rozlohy pusté krajiny. Tito raní osadníci žili v jednoduchých stavbách, jako jsou teepee, a procházeli své území pomocí primitivních nástrojů k lovu a přežití. Pomalu, jak se klima oteplovalo, se začaly vyvíjet skvrny pralesa tajgy.

Kolem roku 11 400 př. n. l. se v jižní Skandinávii objevila kultura Bromme. Se stále teplejším podnebím bylo k dispozici větší množství lovné zvěře, ačkoli primárním zdrojem zůstali sobi. Tato kultura založila první polotrvalá sídla v jižní Skandinávii, i když jejich životní styl zůstal převážně kočovný.

Kolem roku 10 500 př. n. l. přechodné období ochlazení změnilo krajinu, taigu znovu nahradilo tundrou a způsobilo návrat ke starším tradicím lovu sobů. Ahrensburgská kultura se objevila během této doby, prosperující v těchto chladnějších podmínkách. Když se klima kolem roku 9 500 př. nl začalo znovu oteplovat, což znamená předboreální éru, ahrensburgská kultura rozšířila svou přítomnost dále na sever a usadila se na území dnešní severní Skandinávie.

V období mezolitu došlo k dalšímu oteplování klimatu, zejména v 7. tisíciletí př. n. l., kdy Skandinávie přecházela z boreálního do atlantického období. Lesy se rozšířily a lovci sobů se přesunuli dále na sever a vytvořili příležitosti pro rozvoj rozmanitějších lidských kultur. Maglemosiánská kultura se objevila v Dánsku a jižním Švédsku, zatímco kultura Fosna-Hensbacka se usadila v Norsku a západním Švédsku a žila v sezónních táborech podél pobřeží. Tyto skupiny se spoléhaly na oheň, čluny a kamenné nástroje a jejich životní styl se soustředil na lov, rybolov a sběr, přizpůsobující se sezónní dostupnosti zdrojů.

V 6. tisíciletí před naším letopočtem se klima stalo ještě teplejším a vlhčím, což umožnilo bujným lesům vzkvétat v celé jižní Skandinávii. V těchto lesích se potulovala velká zvířata jako zubr, zubr, los a jeleni a poskytovali dostatek zvěře pro kulturu Kongemose v Dánsku a jižním Švédsku. Mezitím se kulturám Nøstvet a Lihult dařilo dále na sever, vyvíjející se z dřívějších tradic Fosna a Hensbacka. Jak hladiny moří stoupaly, kultura Kongemose ustoupila kultuře Ertebølle, která se přizpůsobila měnícímu se prostředí začleněním keramiky a dalších technik ze sousedních skupin.

Genetické studie odhalily, že lovci-sběrači ve Skandinávii pocházejí ze dvou odlišných skupin: západní lovci-sběrači, kteří migrovali z dnešního Německa, a východní lovci-sběrači, kteří přišli z oblasti Horního Volhy v moderním Rusko. Tyto skupiny se ve Skandinávii prolínaly a vytvořily jedinečnou kulturní a genetickou skupinu známou jako Skandinávští lovci-sběrači.

V období neolitu, počínaje kolem roku 4000 př. n. l., kultura Ertebølle začala praktikovat zemědělství a chov zvířat, ovlivněná sousedními kmeny na jihu. Tento přechod znamenal jejich integraci do megalitické kultury Funnelbeaker, známé stavbou dolmenů a rozšířením svého vlivu do jižního Švédska. Kmeny Nøstvet a Lihult, zatímco absorbovaly nové technologie, si zachovaly svůj lovecký a sběračský životní styl, až se nakonec vyvinuly v kulturu Pitted Ware. Odpor této kultury vůči zemědělskému životnímu stylu zastavil postup zemědělských komunit směrem na sever, což vedlo k případům kulturního mísení, jako například na sídlišti Alvastra.

Příchod kultury Corded Ware kolem roku 2800 př. n. l. přinesl do jižní Skandinávie významné změny, přičemž mnoho učenců spojovalo tyto nově příchozí s šířením protoindoevropských jazyků. Tyto kmeny, místně známé jako kultura bojových seker, byli pastevci dobytka, kteří zavedli používání bojových seker jako symbolů postavení a přinesli přijetí pokročilejších technik zpracování kovů. Jejich příchod znamenal úplný přechod jižní Skandinávie do období neolitu.

Kolem roku 2400 př. n. l. dorazila do Jutska kultura Bell Beaker, která zavedla nové technologie v těžbě a plachtění. Iniciovali rozsáhlou těžbu pazourku pro výrobu pazourkových dýk, která se rozšířila po celé Skandinávii během doby známé jako dýkové období (2400–1800 př. nl). V této době se objevila metalurgie mědi, i když zůstala omezená, přičemž pazourkové nástroje nadále napodobovaly tvary měděných a bronzových nástrojů.

V roce 2000 př. n. l. se objevily první známky hierarchizovanější společnosti, když se v jižní Skandinávii začaly objevovat velké „hlavní“ domy, podobné těm z únětické kultury. Tento vývoj znamenal vzestup složitějších sociálních struktur. Následné zavedení a rozšířené používání bronzových nástrojů kolem roku 1750 př. n. l. znamenalo konec období neolitu a začátek nordické doby bronzové a připravilo půdu pro další kapitolu skandinávské prehistorie.

Severská doba bronzová, která trvala od roku 2000/1750 do roku 500 př. n. l., znamenala významnou éru v prehistorii Dánska, charakterizovanou vzestupem vysoce rozvinuté a propojené kultury v regionu. Severská doba bronzová se jako pokračování dřívějších kultur, jako byla kultura se šňůrovým zbožím a zvonové poháry, objevila díky vlivům ze střední Evropy, zejména únětické kultuře. Bronzové nástroje a metalurgie se začaly šířit kolem roku 2000 př. n. l., s systematičtějším přijetím technologie zpracování kovů z bronzu do roku 1750 př. n. l. V tomto období přecházeli obyvatelé Dánska od používání kamene a mědi k osvojování bronzu, který získávali prostřednictvím rozsáhlých obchodních sítí.

Obchod a kulturní výměna vzkvétala, protože Dánsko se stalo klíčovým vývozcem jantaru a významným dovozcem kovů, což pomohlo pozvednout postavení regionu v Evropě. Zavedené obchodní cesty spojily dánskou společnost doby bronzové s dalekosáhlými kulturami, včetně mykénského Řecka , kultury Tumulus a regionů v Karpatské pánvi. Tato výměna přinesla nové technologie a kulturní vlivy, evidentní v podobnostech mezi dánskými artefakty a artefakty z jiných regionů. Bronzové řemeslo v Dánsku dosáhlo výjimečně vysoké úrovně a výroba a hromadění bronzových předmětů z něj v této době učinilo jednu z nejbohatších kultur v Evropě.

Období také bylo svědkem rozvoje velkých opevněných sídel s jednotlivými zemědělskými usedlostmi a většími komunitami umístěnými na vyvýšených místech blízko pobřeží. Tyto osady často představovaly dlouhé domy, které se postupem času vyvinuly v sofistikovanější struktury, z nichž některé byly výjimečně velké a naznačovaly přítomnost vládnoucí elity. Kromě každodenních obydlí se v Dánsku staly prominentními pohřební mohyly s propracovanými hroby, jako je mohyla Lusehøj, která obsahovala značné množství bronzu a zlata, což naznačuje stratifikovanou společnost s nově se objevujícími sociálními hierarchiemi.

Náboženské praktiky během severské doby bronzové v Dánsku zahrnovaly uctívání slunce, jak je vidět na skalních rytinách a artefaktech, jako je slavný sluneční vůz Trundholm. Obřadní oběti se často prováděly ve vodních plochách s četnými nabídkami zbraní, šperků a zvířecích pozůstatků nalezených v bažinách a jezerech. Tyto praktiky spolu s propracovanými pohřebními tradicemi naznačují společnost hluboce ovlivněnou duchovními přesvědčeními a rituály s napojením na indoevropské tradice.

V 9. století před naším letopočtem se začalo objevovat železářství, což signalizovalo přechod z doby bronzové do předřímské doby železné kolem 5. století před naším letopočtem. Toto období technologické a kulturní evoluce položilo základy pro pozdější společnosti doby železné v Dánsku, díky čemuž se severská doba bronzová stala zásadní fází ve vývoji prehistorického dědictví Dánska.

Předřímská doba železná, která trvala od 4. do 1. století před naším letopočtem, znamenala pro Dánsko a jižní Skandinávii období významných změn. Klima bylo chladnější a vlhčí, takže zemědělství bylo náročnější a přimělo některé místní skupiny k migraci na jih do Germánie. Během této doby začali obyvatelé Dánska těžit železo z rašelinišť, což představovalo zásadní technologický pokrok. Objevily se důkazy o silných keltských kulturních vlivech, zvláště patrných v nejstarších dánských místních jménech, což naznačuje, že Dánsko bylo součástí širší kulturní a obchodní sítě napříč severozápadní Evropou.

Ačkoli hranice Římské říše nezasahovaly do Dánska, obchodní cesty spojovaly dánský lid s římskými provinciemi, jak dokládá nález římských mincí v regionu. Přítomnost římských artefaktů, zejména z 1. století n. l., naznačuje, že mezi Dánskem a římským světem docházelo k aktivním výměnám a někteří dánští válečníci možná dokonce sloužili v římské armádě. Nejstarší runové nápisy v Dánsku, pocházející z doby kolem roku 200 n. l., také naznačují mísení vlivů a rostoucí pocit jedinečné proto-dánské identity. Vyčerpání obdělávané půdy ke konci předřímské doby železné přispělo ke zvýšené migraci a konfliktům v severní Evropě, zejména s teutonskými kmeny, které se stěhovaly na římská území v Galii.

Během severské doby železné sídlili Dánové především na území dnešního Zélandu a Scanie a také v sousedních částech moderního Švédska . V této době bylo Jutsko obýváno dvěma dalšími germánskými kmeny: Juty v Severním Jutsku a Angles v Jižním Jutsku, zejména v oblasti známé jako Angeln.

V 5. století n. l. vstoupilo Dánsko do germánské doby železné, období charakterizovaného rozšířenými migracemi napříč severní Evropou. Tato éra připravila půdu pro vznik odlišných germánských kmenů, které položily základy pozdějšímu rozvoji dánské společnosti a širší skandinávské kulturní identity Kolem poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu byly Jutsko i Angeln začleněny do vznikajícího dánského království resp. království. Tato expanze zahrnovala také jižní Šlesvicko (nyní součást severního Německa), kde Dánové vybudovali Danevirke, velký soubor opevnění, které sloužilo k označení jižní hranice jejich říše. Danevirke byl v následujících stoletích několikrát rozšířen.

Během tohoto období náboženské praktiky často zahrnovaly rituální oběti, zvířecí i lidské, přičemž těla byla ponořena do rašelinišť. Tato rituální praxe po sobě zanechala neuvěřitelně dobře zachovaná bažinatá těla, jako jsou Tollund Man a Grauballe Man, která nabízejí pozoruhodný pohled na život, zvyky a přesvědčení dánského lidu v době železné. Tato zjištění odhalují společnost hluboce spjatou se svým prostředím a zapojenou do složitých náboženských tradic.

Germánská doba železná začala úpadkem římské říše a vznikem germánských království v celé západní Evropě. Obchod a interakce se sousedními regiony, včetně Franské říše a Britských ostrovů, během této doby vzrostly, což vedlo ke kulturní výměně a hromadění bohatství. Toto bohatství bylo často předváděno v působivých hrobech, které se nacházely v pohřebních mohylách, což ukazuje na výtečnost válečnické elity ve společnosti. V severní Evropě a Skandinávii toto období předcházelo vikingskému věku a vidělo vzestup různých germánských kmenů, včetně Jutů, Anglů, Sasů a Dánů, v regionu, který se později stal Dánskem.

Jutové obývali Jutský poloostrov, který zahrnuje dnešní pevninské Dánsko a části severního Německa. Byli významnými účastníky období stěhování národů a někteří se stěhovali do Británie, kde se usadili vedle Anglů a Sasů. Anglové, pocházející z oblasti Angeln (pravděpodobně v dnešním Schleswig v Německu), byli další centrální skupinou, která se stěhovala do Británie a přispěla svým jménem do Anglie . Sasové, i když významnější na území dnešního severního Německa, také měli vliv na části dánských území a účastnili se migračních vln do Británie.

Mezi lety 500 a 800 n. l. začaly tyto kmeny postupně tvořit organizovanější a centralizovanější entity. Tato éra byla svědkem upevnění moci mezi místními náčelníky, což vedlo k rozvoji raných království a připravilo půdu pro konečné sjednocení Dánska pod jediným panovníkem ve věku Vikingů . Byla to doba přechodu, kdy se mísily různé kultury a formovala se raně středověká skandinávská společnost.

Během tohoto období se Dánové objevili jako zřetelný severogermánský kmen. V letech 500 až 800 n. l. se začali více sjednocovat a začali se etablovat jako dominantní síla v regionu. Společnost Dánů byla organizována kolem kmenových a klanových struktur vedených náčelníky a byli proslulí svými námořními schopnostmi, které později definovaly dobu Vikingů. Jak si Dánové upevňovali moc, postupně rozšiřovali svůj vliv, zapojovali se do obchodu a občasných konfliktů se sousedními kmeny, což sehrálo zásadní roli při utváření raných dějin Skandinávie a položilo základ pro pozdější formování Dánského království.

Věk Vikingů znamenal konec dánského prehistorického období na počátku 9. století. Když začala vikingská éra, Dánové se objevili jako impozantní průzkumníci, obchodníci a válečníci, kteří hráli ústřední roli při utváření evropských dějin od 8. do 11. století. Jejich námořní dovednosti, pokročilé stavby lodí a navigační techniky jim umožnily prozkoumat, přepadnout a založit osady v rozsáhlých oblastech.

Rozsah dánské říše před expanzí vikingského věku. Není známo kdy, ale kmenoví Dánové rozdělili říši na „herreder“ (označené červenými čarami). @ Johannes Steenstrup

V 9. století se dánští Vikingové odvážili z Faerských ostrovů objevit a usadit se na Islandu . Odtud expandovali do Grónska a později dosáhli břehů Vinlandu, který je považován za dnešní Newfoundland. Dánští Vikingové také vynikali v obchodování na dlouhé vzdálenosti, používali složité sítě, které se táhly od Grónska na severu po Konstantinopol na jihu, proplouvali řekami jako Dněpr a navazovali spojení přes Kyjevskou Rus , stát založený vikingskými vládci.

Expanze Vikingů v Evropě mezi 8. a 11. stoletím: Žlutá barva odpovídá expanzi Normanů. @ Max Naylor

Vliv dánských Vikingů byl obzvláště silný na Britských ostrovech . Na konci 9. století zahájili své nájezdy, které významně ovlivnily anglosaská království. V době, kdy založili Danelaw, Dánové dobyli většinu severovýchodní Anglie a uvalili dánské zákony a zvyky. Pouze království Wessex v čele s Alfrédem Velikým odolalo jejich postupu. Po sérii nelítostných bitev se Alfréd ukázal jako jediný zbývající anglický král a položil základy pro sjednocenou Anglii.

Dále na jih narazili dánští Vikingové na rozšiřující se Franskou říši pod vedením Karla Velikého. Nejstarší zaznamenaná zmínka o Dánech se objevuje ve franských kronikách, jako jsou ty od Notkera ze St Gall, který popsal interakce krále Gudfreda s Franky v roce 804 n. l. V roce 808 zahájil král Gudfred úspěšný útok na Obotrity, dobyl město Reric a přemístil jeho obyvatelstvo do obchodního centra Hedeby. Navzdory snahám vyjednat mír s Karlem Velikým v roce 809 nl napětí eskalovalo, což vedlo krále Gudfreda k zahájení nájezdů proti Frísům s flotilou 200 lodí.

Dánští Vikingové také podnikali nájezdy a usazovali se podél pobřeží Francie a Nizozemska a podnikali rozsáhlé útoky v průběhu 9. a 10. století. OblehliPaříž a zdevastovali údolí Loiry. Aby franští vládci zvládli tyto nájezdy, udělili skupině Dánů právo usadit se v severozápadní Francii pod podmínkou, že budou bránit oblast před budoucími nájezdy Vikingů. Tato osada se vyvinula v oblast známou jako Normandie a byli to potomci těchto Vikingů, kteří slavně dobyli Anglii v roce 1066 za Viléma Dobyvatele.

Odkaz dánských Vikingů je evidentní v opevněných městech, která založili, jako je Aros (dnešní Aarhus), a na působivých pohřebištích, jako je loď Ladby. Jejich aktivity zanechaly trvalý dopad na evropské dějiny a přispěly k politické a kulturní krajině, která definovala středověké období.

Gorm Starý je uznáván jako první historicky doložený vládce Dánska, což znamená začátek dánské monarchie. Vládl od roku 936 až do své smrti kolem roku 958. Gorm založil svou vládu z osady Jelling, která se stala důležitým centrem královské moci na počátku Dánska.

Jedním z Gormových nejtrvalejších dědictví jsou Jelling Stones, velké runové kameny, které vztyčil na památku své manželky, královny Thyry. Nejstarší z těchto kamenů, připisovaný Gormovi, nese nápis na poctu Thyře a je svědectvím jak o jejich vládě, tak o založení dánské královské linie. Gormova vláda, i když je relativně krátká, je považována za výchozí bod dánské monarchie a položila základy královského domu, který trvá dodnes.

Šíření křesťanství v Dánsku se rozvíjelo postupně, počínaje setkáním Vikingů s křesťanským obyvatelstvem během nájezdů od 9. století. Zpočátku zůstali Dánové zakořeněni ve svých pohanských tradicích, přičemž postoje ke křesťanství určovali místní náčelníci. Příliv křesťanských otroků, zajatců a budoucích manželek z vikingských nájezdů však přivedl Dány do těsného kontaktu s vírou a zasadil semena obrácení.

Když se dánští králové a náčelníci zabývali politikou Normandie, Anglie , Irska , Francie a Německa , začali zaujímat příznivější postoje ke křesťanství, často z politických důvodů. Konverze náčelníka nebo krále někdy vedla k rozsáhlým konverzím mezi jejich následovníky, ale skutečné přijetí křesťanství se často mísilo s existující vírou, což ukazovalo, jak hluboce byly staré způsoby zakořeněny.

Křesťanští misionáři se přizpůsobili jedinečné náboženské krajině v Dánsku, kde posvátná místa často zahrnovala prameny, háje nebo vrcholky kopců spíše než kamenné modly. Dovedně integrovali křesťanství tím, že na těchto místech stavěli kaple, čímž postupně přesunuli náboženský význam z pohanských tradic na křesťanskou víru. Výsledkem bylo prolnutí víry, kdy Dánové pokračovali v praktikách, jako je ponechání obětin zemským duchům a zasvěcení posvátných pramenů místním svatým. I symbol Thorova kladiva plynule splynul s křesťanským křížem.

Gorm Starý, známý jako první král sjednoceného Dánska, vládl z Jellingu a byl popisován jako „tvrdý a pohanský“. Královna Thyra, jeho manželka, však dovolila křesťanům žít bez pronásledování. Jejich syn, Harald Bluetooth, později sehrál rozhodující roli v christianizaci Dánska. Harald se na větším Jellingově kameni chlubil, že „udělal z Dánů křesťany“. Nápis na tomto kameni spolu s latinským křížem na disku Curmsun naznačuje, že Harald přijal křesťanství v 60. nebo 80. letech 20. století. Ke konverzi Haralda Bluetooth údajně došlo poté, co byl svědkem toho, jak fríský mnich jménem Poppo držel v ohni rozžhavené železo bez zranění, což byla zázračná událost, která Haralda přesvědčila o síle křesťanství. Jeho konverze znamenala významný obrat, který ho přivedl k tomu, že pokřtil své děti, Gunhildu a Sweyna Forkbearda, a přesunul královské sídlo z Jellingu do Roskilde na Zélandu.

Za vlády Canute IV na počátku 11. století Dánsko plně přijalo křesťanství. Canute IV, kdo by později stal se známý jako St. Canute, byl horlivý zastánce kostela. Jeho úsilí prosadit desátek a zavést nové církevní struktury však vedlo k povstání, při kterém byl v roce 1086 zavražděn v kostele sv. Albana. Jeho následná kanonizace v roce 1188 znamenala konečný triumf křesťanství v Dánsku. Přenesení jeho ostatků do katedrály v Odense bylo rozhodujícím okamžikem, kdy národ držel třídenní půst, což signalizovalo široké přijetí křesťanství. Tato událost znamenala zlom v dánské historii a upevnila místo víry v národě.

Masakr na den svatého Brice, v dánštině známý jako „Danemordet“ nebo „Massakren på Sankt Brictiusdag“, se odehrál 13. listopadu 1002, v den svátku svatého Brice, biskupa z Tours z pátého století. K této události došlo na pozadí eskalujícího napětí a konfliktu mezi Anglosasy a Dány v Anglii . Po desetiletích relativního míru se v 80. letech obnovily dánské nájezdy na anglická území, které na počátku 90. let výrazně zesílily. Po bitvě u Maldonu v roce 991 začal král Æthelred Nepřipravený platit tribut, známý jako Danegeld, dánskému králi, aby zabránil dalším útokům. Navzdory tomu dánské nájezdy pokračovaly, každoročně v letech 997 až 1001 devastovaly Æthelredovo království, což vyvrcholilo v roce 1001 dánskou armádou řádící přes jižní Anglii, vypalováním měst a porážkou anglosaských sil.

V roce 1002 dostal král Æthelred informace naznačující, že Dánové v jeho království hodlají zabít jeho, jeho rádce a ovládnout jeho království. V reakci na to Æthelred vydal příkaz k zabití všech Dánů v Anglii. Ačkoli se dekret zdál přísný, historici se obecně domnívají, že Æthelredovým záměrem nebylo hromadné vyhlazení všech Dánů, ale spíše se zaměřil na nedávné dánské osadníky, členy invazní armády a žoldáky, kteří ho zradili tím, že se přidali k dánským útočníkům. Zatímco pozdější kronikáři jako William z Jumièges tvrdili, že masakr byl zaměřen na celou anglo-dánskou populaci, moderní historici se domnívají, že jde o nadsázku, přičemž důkazy naznačují, že byli napadeni pouze dánští muži v určitých městech a oblastech. Historik Henry z Huntingtonu poznamenal, že zabíjení bylo pravděpodobně lokalizováno, a Ian Howard odhadoval, že bylo zabito několik stovek Dánů, především z invazních sil a jejich rodin.

Jednou ze známých obětí masakru byla Gunhilde, sestra Sweyna Forkbearda, dánského krále, spolu se svým manželem Palligem Tokesenem, dánským Ealdormanem z Devonshire, který se účastnil nájezdů na jižní pobřeží. Zabití Gunhilde a dalších Dánů rozzuřilo Sweyna Forkbearda, který zahájil sérii odvetných válek proti Anglii. V roce 1014 tyto snahy vyvrcholily úplným podrobením Anglie dánské kontrole. Spojení mezi Dánskem a Anglií se však ukázalo jako nestabilní a po vládě Sweynova syna Cnuta Velikého se spojení oslabilo a nakonec se rozpadlo za vlády Cnutova syna Hardecanuta. Poslední pokus dobýt Anglii provedl norský král Harald Hardrada v roce 1066, ale selhal, což nakonec připravilo půdu pro úspěšnou invazi Viléma Dobyvatele později toho roku.

Do roku 1014 dánský král Sweyn Forkbeard úspěšně přivedl Anglii pod dánskou kontrolu, což znamenalo vysoký bod dánského vlivu v zahraničí. Jeho syn, Cnut Veliký, upevnil tuto moc a vládl rozsáhlé říši Severního moře, která zahrnovala Dánsko, Anglii a Norsko . Cnutova vláda (1016–1035) představovala zenit dánské moci, protože na svých územích nastolil stabilitu a prosperitu.

Panství Cnuta Velikého. @Hel-Hama

Spojení mezi Dánskem a Anglií však začalo po Cnutově smrti slábnout. Jeho nástupce Hardecanute postrádal otcovu autoritu a čelil nepokojům, které vyvrcholily roztříštěním říše. Na konci Hardecanutovy vlády v roce 1042 se dánská kontrola nad Anglií zhroutila.

K poslednímu dánskému pokusu dobýt Anglii došlo v roce 1066, kdy napadl Harald Hardrada, norský král a vzdálený nástupce dánských vládců. Jeho úsilí selhalo v bitvě u Stamford Bridge, čímž uvolnil cestu pro Williama Dobyvatele k úspěšné invazi do Anglie později toho roku, což znamenalo konec významného skandinávského vlivu v Anglii a posun v evropské mocenské dynamice.

V průběhu 11. století vedl systém volitelné monarchie v Dánsku často ke krizím následnictví, protože moc nebyla automaticky předána nejstaršímu synovi. Sweyn II Estridsen, který zplodil šestnáct synů, měl pět z nich – Haralda III., Canute IV., Olafa I., Erica I. a Nielse – nastoupilo na trůn. Vláda Nielse, který vládl třicet let, byla poznamenána dlouhým obdobím míru a prosperity. Byl známý svou šetrností a zbožností a svému synovci Canute Lavardovi udělil titul vévody ze Šlesvicka, což mu poskytlo příležitost rozšířit svůj vliv. Canute Lavard v této roli vynikal, bránil jižní hranici a podroboval si Obotrity, čímž si vysloužil pověst ctnostného a čestného muže. S podporou mocných spojenců, včetně císaře Svaté říše římské Lothaira III., byl Canute silným kandidátem na dánský trůn.

Napětí vypuklo v roce 1131, kdy byl Canute Lavard zavražděn Magnusem Silným, synem krále Nielse, v Haraldstedském lese. Tento atentát vyvolal občanskou válku, když Canuteův nevlastní bratr Eric II. shromáždil síly, aby ho pomstil. Eric požadoval, aby byl Magnus potrestán, ale král Niels s podporou jutských šlechticů rozhodně porazil Ericovy síly v bitvě u Jellinge Heath. Eric byl nucen uprchnout a hledal podporu u císaře Svaté říše římské, který pochodoval na sever s armádou, aby zrušil obléhání Šlesvicka. Císař se však po dohodě s Nielsem a Magnusem stáhl a nechal Erica čelit dalším porážkám.

Navzdory neúspěchům získal Eric podporu od různých šlechticů, včetně arcibiskupa Assera Thorkilssona. V klíčovém střetnutí v bitvě u Sejerø Eric zničil Magnusovu flotilu, přepadl Viborg a zavraždil místního biskupa Eskilda. Ačkoli se Eric pokusil využít toto vítězství, Nielsovi se ho podařilo zachytit a znovu ho porazit, čímž se Ericova síla snížila. Nielsovy a Magnusovy síly pokračovaly v tlaku na svou výhodu, ale Ericova vytrvalost spolu s podporou německých obchodníků mu umožnila prorazit a dobýt pevnost Haraldsborg.

V roce 1134 se Ericovo bohatství dramaticky změnilo v bitvě u Fodevigu. S podporou od Svaté říše římské těžké jízdy rozhodně porazil Nielse a Magnuse Silného, ​​kteří byli zabiti spolu s několika biskupy podporujícími jejich věc. Niels uprchl do Šlesvicka, ale byl tam zabit místními obyvateli. Ačkoli občanská válka fakticky skončila Nielsovou smrtí, Harald Kesja, další žadatel, pokračoval v boji, dokud Eric později toho roku nezajal a nepopravil jeho a sedm jeho synů.

Eric II, navzdory upevnění moci, čelil výzvám a byl nakonec v roce 1137 zavražděn. Jeho synovec, Eric III., ho následoval, ale bojoval s povstáními, zejména čelil povstání vedenému Olafem Haraldsenem v roce 1139. Ačkoli Olaf krátce držel moc, Eric III. ho roku 1143 porazil a vládl pokojně až do své abdikace v roce 1146.

Další krize následnictví začala abdikací Erica III., když Sweyn III byl zvolen králem na Zélandu, zatímco Canute V byl zvolen ve Skånelandu. V následujícím konfliktu se Sweyn a Canute opakovaně střetli, zastavili se jen proto, aby se neúspěšně účastnili Wendish Crusade. Sweyn s pomocí svého bratrance Valdemara I. nadále odrážel Canuteovy pokroky a nakonec se roku 1153 etabloval jako jediný vládce.

Valdemar změnil spojenectví v roce 1153 a pomohl Canute V vyhnat Sweyna. Poté, co se Sweyn v roce 1156 vrátil s německými posilami, vedla mírová jednání k dohodě o rozdělení Dánska na tři království. Mír však netrval dlouho. Sweyn zorganizoval vraždu Canute na hostině v roce 1157, události známé jako „Krvavý svátek v Roskilde“. Valdemar přežil útok a shromáždil Canuteovy stoupence, nakonec porazil Sweyna v bitvě u Grathe Heath, kde byl Sweyn zabit, možná rolníkem při útěku. Toto vítězství zajistilo Valdemarovu pozici nesporného krále Dánska a ukončilo dlouhé období občanských sporů.

Za vlády Valdemara I. se Dánsko proměnilo ve významnou mocnost v oblasti Baltského moře. On a jeho důvěryhodný poradce Absalon iniciovali stavbu hradu ve vesnici Havn, který se později vyvinul v Kodaň, moderní hlavní město Dánska. Valdemar a Absalon společně rozšířili vliv Dánska a zajistili si oporu na jižním pobřeží Baltského moře podrobením Rujánského knížectví v roce 1168. To znamenalo začátek územní expanze Dánska v Baltském moři, která jej později přivedla do konkurence s ostatními mocnosti jako Hanzovní liga , hrabata z Holštýnska a Řád německých rytířů .

Dánská říše a kampaně 1168-1227. @ Tinkaer1991

V 80. letech 12. století se dánská kontrola dále rozšířila, když pod svůj vliv přivedli Meklenbursko a vévodství Pomořansko. V těchto jižních územích Dánové podporovali křesťanství , zakládali kláštery jako Eldena Abbey a přispívali k širšímu procesu německé expanze na východ, známému jako Ossiedlung. Přes své rané úspěchy ztratilo Dánsko většinu těchto jižních výbojů poté, co utrpělo rozhodující porážku v bitvě u Bornhövedu v roce 1227, ačkoli Rugské knížectví zůstalo součástí Dánska až do roku 1325.

V roce 1202 nastoupil na trůn Valdemar II. a zahájil sérii kampaní neboli „křížových výprav“, které rozšířily vliv Dánska dále do oblasti Baltského moře, včetně dobytí dnešního Estonska . Toto období znamenalo začátek dánského Estonska. Podle legendy během bitvy u Lindanise v roce 1219 zázračně spadla z nebe dánská vlajka Dannebrog a stala se symbolem národa. Navzdory tomuto legendárnímu vítězství čelilo Dánsko v následujících letech několika porážkám, které vyvrcholily jejich ztrátou v bitvě u Bornhövedu v roce 1227. Tato porážka znamenala konec dánské kontroly nad jejich severoněmeckými územími a Valdemar II byl zachráněn před zajetím pouze díky statečnost německého rytíře, který ho odnesl do bezpečí.

Po těchto neúspěchech se Valdemar II zaměřil na vnitřní reformy. Zavedl feudální systém, udělující pozemky šlechticům výměnou za službu, což zvýšilo moc šlechtických rodů (højadelen) a dalo vzniknout třídě nižších šlechticů (lavadelen). Tento posun moci vedl k narušení tradičních práv, kterých se těšili svobodní rolníci od dob Vikingů.

Slábnoucí moc dánské monarchie spolu s rostoucí silou šlechty a konflikty s církví vedly k prodlouženému období napětí, známému jako „arcibiskupské konflikty“. Koncem 13. století se královská autorita výrazně zmenšila a šlechta donutila krále udělit chartu, uznávanou jako první dánskou ústavu. Toto období oslabené královské moci otevřelo příležitosti pro Hanzovní ligu a hrabata z Holštýnska získat vliv, přičemž ta druhá získala velké části Dánska prostřednictvím lén udělených králem výměnou za finanční podporu.

Ve svých pozdějších letech se Valdemar II věnoval sestavování komplexního souboru zákonů pro Dánsko. Vyvinul právní předpisy pro Jutsko, Zéland a Skåne, které se používaly až do roku 1683. Tyto kodexy znamenaly významný odklon od lokalizovaných zákonů stanovených regionálními shromážděními (přistání). Zákoník Jutska (Jyske Lov) schválila šlechta na zasedání ve Vordingborgu v roce 1241, krátce před Valdemarovou smrtí. Kodex zrušil zastaralé praktiky, jako je soudní zkouška a zkouška bojem, a vytvořil tak strukturovanější právní systém.

Valdemar II je připomínán jako ústřední postava dánské historie, často označovaný jako „král Dannebrogu“ a oslavován jako zákonodárce. V období po jeho smrti došlo k občanským válkám a politické roztříštěnosti, díky čemuž se pozdějším generacím jevil jako poslední král zlaté éry v dánské historii.

Livonská křížová výprava se konala během období dánské expanze a konsolidace v oblasti Baltského moře, což bylo klíčové zaměření Dánska za krále Valdemara II. Koncem 12. a začátkem 13. století se Dánsko prosazovalo jako hlavní mocnost v severní Evropě a aktivně hledalo nová území přes Baltské moře. Tato expanze byla propojena s širšími křesťanskými snahami severních křížových výprav, schválených papežstvím, aby obrátilo poslední pohanské oblasti Evropy, včetně Livonska (moderní Lotyšsko ) a Estonska .

Dánské zapojení do livonské křížové výpravy je třeba vnímat na pozadí jeho ambicí v Baltském moři. Zatímco němečtí křižáci v čele s biskupy z Rigy zahájili dobytí Livonska a částí Estonska, Dánsko obrátilo své oči k nejsevernějším oblastem regionu, zejména k Estonsku, kde Valdemar II viděl příležitost pro dánský vliv.

V roce 1219, v reakci na žádost o pomoc od biskupa z Rigy, zahájil Valdemar svou invazi do Estonska. Dánové dosáhli rozhodujícího vítězství v bitvě u Lindanise poblíž dnešního Tallinnu. Podle dánské legendy to bylo během této bitvy, kdy Dannebrog, dánská státní vlajka, zázračně spadla z nebe a zajistila dánské vítězství. Toto vítězství umožnilo Dánsku získat kontrolu nad severním Estonskem, kde postavili pevnost Tallinn (tehdy známou jako Castrum Danorum nebo „Dánský hrad“). To znamenalo vytvoření dánského vévodství Estonska, formálně uznaného jako součást Valdemarovy říše.

Navzdory dánskému úspěchu byl region nestabilní. Estonské kmeny se zuřivě bránily christianizaci a cizí nadvládě a zahájily několik povstání. Během velkého estonského povstání v roce 1223 byly téměř všechny křesťanské pevnosti v Estonsku, kromě Tallinnu, obsazeny a místní obyvatelstvo se vrátilo k pohanským praktikám. S pomocí křižáků se však Dánsku podařilo do roku 1227 znovu upevnit kontrolu nad severním Estonskem.

Expanze Dánska do Baltského moře ho přivedla do přímé konkurence s jinými mocnostmi, včetně německých křižáckých řádů a Novgorodské republiky. Zatímco se Dánsko soustředilo na Estonsko, udržovalo složité vztahy s Livonskými bratry meče, německým vojenským řádem vedoucím křížové výpravy dále na jih. Po katastrofální porážce bratrů meče v bitvě u Saule v roce 1236 se přeživší rytíři spojili s Řádem německých rytířů, který se pak stal hlavním rivalem Dánska v regionu.

Smlouva ze Stensby v roce 1238 obnovila dánskou kontrolu nad Estonským vévodstvím, které se nakrátko dostalo do rukou Řádu německých rytířů. Toto uspořádání však bylo nestabilní a dánská moc v regionu nakonec upadala. Po povstání sv. Jiří v roce 1343, kdy se Estonci znovu vzbouřili proti cizí nadvládě, se Dánsko rozhodlo v roce 1346 prodat svá estonská území Řádu německých rytířů, čímž ukončilo své přímé zapojení do křížových výprav v Baltském moři.

Během tohoto období odráželo zapojení Dánska do Livonské křížové výpravy jeho širší ambice ovládnout Baltské moře a zajistit si pozici regionální mocnosti. Ačkoli zpočátku úspěšně získalo kontrolu nad severním Estonskem, držení Dánska se ukázalo jako křehké a do poloviny 14. století postoupilo svá pobaltská území mocnému Řádu německých rytířů, který do 16. století ovládl velkou část regionu.

Vláda Kryštofa II. (1319–1332) byla pro Dánsko obdobím katastrofy, která se vyznačovala rozsáhlými rolnickými vzpourami, konflikty s církví a ztrátou území. Kvůli Christopherově neschopnosti udržet kontrolu padla velká část Dánska do rukou provinčních hrabat a Skåne se zmocnilo Švédska . Situace se stala tak hrozivou, že po Christopherově smrti v roce 1332 zůstalo Dánsko osm let bez krále a země byla fakticky pod kontrolou těchto hrabat.

Doba bez krále 1332–1340. Dánské Estonsko nezobrazené na mapě bylo pod ochranou Livonského řádu. @Vesconte2

Jeden z nejmocnějších z těchto hrabat, Gerhard III. z Holštýnska-Rendsburgu, měl významný vliv na dánské záležitosti až do svého zavraždění v roce 1340. Tato událost připravila cestu pro Kryštofova syna Valdemara IV., který byl zvolen novým králem. Valdemar postupně začal náročný úkol získat zpět ztracená území Dánska. Prostřednictvím strategické diplomacie, válčení a ekonomických opatření se mu podařilo obnovit dánskou kontrolu a nakonec do roku 1360 dokončil obnovu království a obnovil dánskou suverenitu a stabilitu.

Černá smrt dosáhla Dánska mezi 1348 a 1350, ačkoli její přesná časová osa zůstává nejistá kvůli řídké dokumentaci. Před morem bylo Dánsko rozlohou nejmenší ze severských zemí, ale mělo největší populaci, odhadovanou mezi 750 000 a jedním milionem lidí.

Tradičně se věřilo, že mor dorazil do Dánska prostřednictvím norské lodi, která vyplula z Anglie a uvízla na Vendsyssel v Severním Jutsku poté, co její posádka zemřela. Moderní výzkum však tento příběh zpochybňuje. Současné zdroje, jako je kronika arcibiskupa z Lundu a Annales Scanici ze Scanie, datují příchod černé smrti do roku 1350, což naznačuje, že mor se pravděpodobně šíří rychleji, než předpokládá legenda.

1346–1353 šíření mapy Černé smrti v Evropě. @ Flappiefh

I když neexistují žádné přímé svědecké výpovědi, šíření moru v Dánsku lze vysledovat nepřímo prostřednictvím závětí, darů a záznamů o úmrtí. Je známo, že Černá smrt dosáhla Ribe v červenci až říjnu 1350, Roskilde v září až říjnu, Kodaň v srpnu až září a Scania od července do prosince téhož roku.

Dopad moru byl katastrofální. Ačkoli přesný počet obětí není znám, Dánsko zažilo těžký demografický kolaps, ze kterého se vzpamatovalo po staletí. Královo rozhodnutí z roku 1354 omilostnit mnohé z trestu smrti s odvoláním na úbytek obyvatelstva v důsledku morové epidemie podtrhlo demografickou devastaci.

Černá smrt nepřímo pomohla úsilí Valdemara IV získat zpět a upevnit moc. Když mor pustošil zemi, způsobil významný demografický kolaps, oslabil odpor a zanechal mnoho regionů vylidněných a ekonomicky strádajících. Tato devastace umožnila Valdemarovi pokročit v tažení za znovuzískáním ztracených území efektivněji, protože šlechta a další nepřátelské síly byly méně schopné klást silný odpor.

Hanzovní liga , mocná konfederace kupeckých cechů a tržních měst v severní Evropě, se objevila ve 13. století jako dominantní obchodní síla, přičemž hlavní město Lubeck se stalo hlavním obchodním centrem. Liga usnadnila obchod přes Severní a Baltské moře a její vliv se začal střetávat s dánskými snahami o kontrolu těchto životně důležitých obchodních cest. Dánská monarchie se snažila využít mýtné a cla z průplavu Øresundským průlivem, strategickým škrticím bodem, který spojuje Severní moře s Baltským mořem, což bylo klíčové pro obchodní zájmy Ligy.

Severní Evropa v roce 1400, ukazující rozsah Hanzy. @ Profesor G. Droysens

Za vlády krále Valdemara IV. (r. 1340-1375) se Dánsko snažilo rozšířit svou kontrolu nad baltským regionem a pokoušelo se uplatnit vliv na hanzovní města. V reakci na to Liga hájila své obchodní zájmy, což vedlo k eskalaci napětí. Síť aliancí Ligy a jejich námořní schopnosti jim často umožňovaly účinně čelit Dánsku a zajišťovat ochranu jejich obchodních cest.

Jedním z nejvýznamnějších konfliktů mezi Dánskem a Hanzovní ligou byla druhá Dano-hanzovní válka (1361-1370). Konflikt začal, když Valdemar IV obsadil město Visby na ostrově Gotland, důležité obchodní centrum pod vlivem Ligy. Tento agresivní krok podnítil Ligu k vytvoření vojenské koalice, která vyústila v rozhodující námořní bitvu u Helsingborgu v roce 1362. Přes počáteční neúspěchy, nadřazená námořní síla Ligy a spojenectví s jinými pobaltskými mocnostmi donutily Dánsko k dohodě.

Konflikt vyvrcholil stralsundskou smlouvou v roce 1370, která znamenala velké vítězství Hanzy. Smlouva poskytla Lize významná obchodní privilegia v Dánsku a účinnou kontrolu nad dánskými městy Helsingborg, Malmo a Falsterbo. To také zajistilo, že liga mohla ovlivnit dánskou posloupnost, účinně omezovat moc Dánska v regionu a upevňovat dominanci Ligy v baltském obchodu. Hanzovní liga několik let ovládala pevnosti na Sound, průlivu mezi Skåne a Zélandem.

Markéta I., dcera Valdemara IV. (Valdemara Atterdaga), se provdala za norského Håkona VI. jako součást dynastického úsilí sjednotit Dánsko, Norsko a Švédsko , protože Håkon byl příbuzný švédské královské rodiny. Jejich syn, Olaf II., měl vládnout třem královstvím, ale po jeho předčasné smrti v roce 1387 převzala kontrolu Margaret. Vládla od roku 1387 až do své smrti v roce 1412 a dovedně pod svým vedením sjednotila Dánsko, Norsko a Švédsko spolu s územími jako Faerské ostrovy, Island, Grónsko a části dnešního Finska. Toto sjednocení vedlo ke vzniku Kalmarské unie, oficiálně založené v roce 1397, představující první velkou konsolidaci severských zemí pod jediným panovníkem.

Po Markétině smrti se v roce 1412 stal dánským králem její prasynovec Eric Pomořanský. Eric však postrádal Markétinu politické schopnosti a brzy zatáhl Dánsko do konfliktů s holštýnskými hrabaty a městem Lübeck. Tato napětí přiměla Hanzovní ligu uvalit obchodní embargo na Skandinávii, což vážně ovlivnilo švédskou ekonomiku a vedlo k povstání. V roce 1439 všechna tři království Kalmarské unie sesadila Erica, což signalizovalo začátek fragmentace unie.

Navzdory těmto výzvám vize skandinávské jednoty vydržela. V roce 1440 byl Ericův synovec, Kryštof Bavorský, zvolen králem Dánska, Norska a Švédska, čímž se království v letech 1442 až 1448 nakrátko znovu sjednotila. Sjednocení však bylo křehké, protože švédský odpor vůči dánské nadvládě proměnil Kalmarskou unii do značné míry na symbolická entita. Za vlády Christiana I. (1450–1481) a jeho syna Hanse (1481–1513) pokračovalo napětí mezi Dánskem a Švédskem, což vedlo k několika konfliktům.

Na počátku 16. století nastoupil na trůn v roce 1513 Christian II. a pokusil se znovu získat kontrolu nad Švédskem. Po dobytí Stockholmu v roce 1520 nařídil popravu asi 100 vůdců švédského anti-unionistického hnutí, událost známou jako Stockholmská krvavá lázeň. Tento akt eliminoval jakoukoli naději na zachování Kalmarské unie, vyvolal pobouření po celém Švédsku a vedl k jeho konečnému odtržení od dánské kontroly, což fakticky ukončilo unii a sen o sjednoceném skandinávském království.

Stockholmská krvavá lázeň byla masová poprava, která se konala mezi 7. a 9. listopadem 1520 po procesu organizovaném dánským králem Kristiánem II. 4. listopadu byl Christian pomazán arcibiskupem Gustavem Trollem v katedrále Storkyrkan a složil přísahu vládnout Švédsku prostřednictvím rodilých Švédů. Následující tři dny se konal slavnostní banket, při kterém se dánští a švédští účastníci mísili, popíjeli a vyměňovali si vtipy.

Večer 7. listopadu však Christian svolal četné švédské vůdce na soukromou konferenci do paláce. Do soumraku 8. listopadu vstoupili dánští vojáci do velké síně královského paláce a uvěznili několik vznešených hostů, z nichž mnozí byli uvedeni na proskripčním seznamu arcibiskupa Trolleho jako potenciální nepřátelé dánského krále.

9. listopadu rada vedená arcibiskupem Trollem odsoudila tyto jednotlivce k smrti za kacířství, přičemž jako hlavní obvinění použila obvinění z jejich zapojení do dřívějšího paktu k sesazení Trolleho. Mezi odsouzenými byli klíčoví členové protiunionistické strany Sture. V poledne byli na velkém náměstí vyvedeni a sťati biskupové ze Skary a Strängnäs, známí odpůrci unie. Následně bylo popraveno oběšením nebo stětím čtrnáct šlechticů, tři purkmistři, čtrnáct městských radních a asi dvacet prostých občanů Stockholmu.

Popravy pokračovaly do 10. listopadu, přičemž hlavní kat Jörgen Homuth později oznámil, že bylo zabito 82 lidí. Říká se, že Christian II dokonce znesvětil tělo Stena Sturea mladšího, bývalého vůdce švédského odboje, tím, že ho nechal exhumovat a spálit spolu s ostatky svého dítěte. Stureova vdova, lady Kristina, a několik dalších šlechtičen byly odvlečeny do zajetí do Dánska.

Král Christian ospravedlnil krvavou lázeň jako nezbytné opatření, aby se vyhnul papežskému interdiktu, a tvrdil, že to bylo provedeno k potrestání kacířství. Když však papeži vysvětloval setnutí biskupů, svalil vinu na své vojáky a naznačil, že násilí bylo nepovoleným aktem pomsty.

Stockholmská krvavá lázeň měla dalekosáhlé důsledky. Jedna z obětí, Erik Johansson, byl otcem Gustava Vasy. Když se Gustav Vasa dozvěděl o masakru, uprchl na sever do Dalarny, kde shromáždil podporu pro novou vzpouru proti dánské nadvládě. Toto povstání, známé jako švédská osvobozenecká válka, nakonec uspělo ve vyhnání sil Christiana II. Masakr se stal bodem obratu, trvale oddělil Švédsko od dánské kontroly a znamenalo konec Kalmarské unie.

Reformace , pocházející z německých zemí z myšlenek Martina Luthera na počátku 16. století, měla hluboký dopad na Dánsko. Začalo to v polovině 20. let 16. století, kdy Dánové hledali přístup k Bibli ve svém vlastním jazyce. V roce 1524 přeložili Hans Mikkelsen a Christiern Pedersen Nový zákon do dánštiny a stal se okamžitě bestsellerem, který podnítil zájem o luteránské myšlenky.

Mezi prvními reformátory byl Hans Tausen, dánský mnich, který studoval ve Wittenbergu pod Lutherovým vlivem. V roce 1525 začal Tausen kázat Lutherovy reformy z kazatelny kostela Antvorskovského opatství, což vedlo k jeho uvěznění jeho představenými. Pokračoval však v kázání obyvatelům města z okna své cely a jeho myšlenky se rychle rozšířily po celém Viborgu. Tausenovo učení rezonovalo u širokého publika, obrátilo na ně obyčejné občany, obchodníky, šlechtice a dokonce i mnichy. Brzy pro své bohoslužby získal kapli, a když byla pro davy příliš malá, přinutili jeho stoupenci otevřít františkánské opatství, aby je mohli ubytovat. Biskup Jon Friis nebyl schopen hnutí čelit a Viborg se stal centrem dánské reformace a luteránství se rozšířilo do Aarhusu a Aalborgu.

Král Fridrich I. rozpoznal Tausenův vliv a v roce 1526 jej jmenoval jedním ze svých kaplanů, čímž nabídl ochranu před katolickou opozicí. Luteránské myšlenky se poté rozšířily do Kodaně, kde Tausenova kázání v dánštině přitáhla velké davy. S královským souhlasem se kodaňské kostely otevřely pro luteránské i katolické bohoslužby, ačkoli napětí vzrostlo, protože obě skupiny sdílely prostory pro bohoslužby.

Zlom nastal v prosinci 1531, kdy dav, podněcovaný kodaňským starostou Ambrosiem Bogbinderem, vtrhl do kostela Panny Marie a zničil sochy, oltáře a relikvie. Politika Fridricha I. tolerující obě víry nezpůsobila nepokoje jen málo, protože katolíci i luteráni usilovali o nadvládu. Reformace rychle rostla díky kombinaci lidového nadšení pro reformu církve a zájmu monarchie o zabrání církevních pozemků. Tento přechod zvýšil výnosy dánské koruny o 300 %, protože církevní majetek byl zabaven.

Všeobecná nespokojenost s katolickou církví již vřela, zejména kvůli desátkům a poplatkům, které zatěžovaly zemědělce a obchodníky. Král Fridrich I. a jeho syn, vévoda Kristián, projevovali jen málo soucitu s františkány, kteří byli známí svými neúprosnými požadavky. Mezi lety 1527 a 1536 mnoho měst požádalo krále, aby uzavřel františkánské domy, a Frederick uzavření povolil. Davy, často s královským souhlasem, násilně uzavřely františkánské kláštery ve městech jako Kodaň, Viborg, Aalborg a Malmo, což vedlo k uzavření 28 zařízení, přičemž mniši byli někdy biti nebo zabíjeni.

Když Fridrich I. v roce 1533 zemřel, jeho syn, vévoda Christian ze Šlesvicka, byl sněmem ve Viborgu prohlášen za krále Kristiána III. Katolická státní rada na Zélandu ho však odmítla uznat, protože se obávala, že jeho luteránská horlivost znemožní katolíky. Rada pozvala hraběte Christophera z Oldenburgu, aby se stal regentem, což vyvolalo konflikt známý jako hraběcí spor.

Christian III. zvedl armádu s žoldáky z Německa, aby prosadil svůj nárok, zatímco hrabě Christopher shromáždil síly z Meklenburska, Oldenburgu a Hanzy , s cílem obnovit katolického krále Kristiána II. To znamenalo začátek tříleté občanské války, která nakonec rozhodla o náboženské budoucnosti Dánska.

Hraběcí spor (Grevens Fejde) eskaloval, když mezi katolickými rolníky pod vedením Skippera Clementa v severním Jutsku vypuklo ozbrojené povstání. Povstání se rychle rozšířilo do Funenu, Zélandu a Skäne, což ohrožovalo snahy Christiana III o upevnění moci. 16. října 1534 armáda Christiana III rozhodně porazila katolické šlechtické síly v bitvě u Svenstrupu. Toto vítězství umožnilo Christianovi vyjednat příměří s Hanzovní ligou , která podporovala hraběte Kryštofa.

Johan Rantzau, velící silám Christiana III., pronásledoval rebely do Aalborgu, kde v prosinci 1534 ve městě zmasakrovali přes 2000 lidí. Skipper Clement byl ve stejném roce zajat a později popraven v roce 1536. Žoldáci Christiana III poté potlačili katolický odpor na Zélandu a Funenu, zatímco rebelové ve Skäne zašli tak daleko, že znovu prohlásili Christiana II za krále. V reakci na to vyslal švédský král Gustav Vasa dvě armády, aby zpustošily Halland a Skäne a přinutily je podřídit se. Poslední katolické pevnosti, Kodaň a Malmø, padly poté, co byly vyhladověny do kapitulace do července 1536.

S jeho autoritou pevně stanovenou na jaře roku 1536 Christian III. oficiálně prohlásil Dánsko 30. října 1536 za luteránský stát. Rekonstituovaná státní rada schválila v roce 1537 luterská nařízení, vypracovaná dánskými teology a Johannesem Bugenhagenem na základě Augsburského vyznání a Lutherův malý katechismus. To vedlo k založení Dánské národní církve jako státní církve.

Katoličtí biskupové byli vězněni, dokud nesouhlasili s konverzí k luteránství, poté byli propuštěni a často se stali bohatými vlastníky půdy. Ti, kteří konverzi odmítli, zemřeli ve vězení. Stát zkonfiskoval rozsáhlé církevní pozemky, aby zaplatil za armády, které prosadily vládu Christiana III. Katoličtí kněží byli nuceni přísahat věrnost luteránství nebo hledat nové živobytí, zatímco mniši byli vyhnáni z klášterů a opatství. Jeptišky na několika místech mohly zůstat, ale bez vládní podpory. Koruna uzavřela mnoho kostelů, opatství a katedrál, přerozdělila jejich majetek místním šlechticům nebo je prodala, což znamenalo kompletní přeměnu Dánska v luteránské království.

Severní sedmiletá válka, známá také jako Severská sedmiletá válka, byla vedena mezi Švédským královstvím a koalicí Dánsko -Norsko , Lübeck a Polsko - Litva v letech 1563 až 1570. Konflikt byl řízen králem Frederickem. II o touze Dánska znovu prosadit dominanci nad Švédskem po rozpuštění Kalmarské unie a švédským králem Ericem XIV. o ambici prolomit dánskou pevnost v regionu.

Carta marina, raná mapa severských zemí, vytvořená kolem konce Kalmarské unie a začátku Dánska-Norska @ Olaus Magnus

Poté, co v roce 1559 zemřel Dánský Christian III a v roce 1560 Gustav Vasa ze Švédska, zdědili jejich trůny mladí a ambiciózní panovníci Eric XIV. Švédský a Frederick II. Dánský. Frederick II se snažil oživit Kalmarskou unii pod dánským vedením, zatímco Eric XIV se snažil zmenšit vliv Dánska.

Krátce po své korunovaci Fridrich II. nařídil svému veliteli Johanu Rantzauovi, aby pomstil dřívější porážku Dánska rolnickou republikou Ditmarsh, kterou rychle dobyl a přivedl ji pod dánsko-norskou kontrolu. Dánsko pokračovalo v expanzi v Baltském moři a obsadilo ostrov Ösel. To vyvolalo napětí, když se Dánsko i Švédsko zapojily do Livonské války, přičemž král Eric XIV. úspěšně zabránil dánským ambicím v Estonsku .

Řada provokací vedla k eskalaci nepřátelství. V roce 1563 byli v Kodani zadrženi švédští poslové, kteří cestovali vyjednat Ericův sňatek s Christine Hessenskou, což vedlo Erica k tomu, aby si do svého erbu přidal dánské a norské insignie. Lübeck, rozhněvaný Ericovými obchodními omezeními, se připojil k Dánsku a Polsko-Litva usilovala o kontrolu nad baltským obchodem. Brzy vypukly potyčky a v srpnu 1563 byla oficiálně vyhlášena válka.

V rané fázi války došlo ke střetu dánského námořnictva se švédskou flotilou poblíž Bornholmu, což mělo za následek dánskou porážku. Navzdory pokusům o zprostředkování nepřátelství eskalovalo. Frederick II. zahájil rozsáhlou invazi do Švédska a dobyl strategickou pevnost Älvsborg, která odřízla Švédsko od Severního moře. Nicméně, švédské protiútoky, vedené veliteli jako Charles de Mornay, se setkaly se střídavými úspěchy, jako byla porážka v bitvě u Maredu.

Na moři Švédsko zpočátku utrpělo neúspěchy, když v bitvě u Gotlandu ztratilo válečnou loď Mars, největší v Baltském moři. Pod vedením námořního velitele Klase Horna však švédská flotila znovu získala převahu, porazila dánsko-lübecké síly v několika střetnutích a zajistila si kontrolu nad východním Baltským mořem.

Na souši zuřily bitvy po celé jižní Skandinávii. Mezi pozoruhodné konfrontace patřila bitva u Axtorny v roce 1565, kde dánské síly vedené Danielem Rantzauem porazily Švédy. Rantzau později vedl zničující kampaň přes švédská území, vypaloval vesnice a úrodu.

Na severu Švédsko obsadilo norské provincie JÄmtland a HÄrjedalen, ale čelilo odporu místních obyvatel a norských sil, které nakonec znovu získaly kontrolu. Švédské síly se pokusily o invaze do jihovýchodního Norska, zachytily Hamar a postoupily až ke Skienu, ale byly odraženy.

Koncem 60. let 16. století byla válka pro obě strany stále více vyčerpávající. Duševní nestabilita Švédska Erica XIV. paralyzovala švédské válečné úsilí a byl sesazen svým bratrem Janem III. při převratu v roce 1568. Jan III. usiloval o mír, ale jednání se zastavila, což vedlo k obnovení bojů až do roku 1570.

Nakonec, s vyčerpáním obou národů, byla obnovena mírová jednání, která vyvrcholila Štětínskou smlouvou, podepsanou 13. prosince 1570. Smlouva ukončila válku bez územních změn: Švédsko se vzdalo nároků na Norsko, Skäne, Halland, Blekinge a Gotland, zatímco Dánsko upustilo od svých nároků na Švédsko. Baltské moře bylo prohlášeno pod dánskou suverenitou a rozpuštění Kalmarské unie bylo formálně uznáno. Švédsko zaplatilo značné výkupné ve výši 150 000 riksdalerů, aby znovu získalo pevnost Älvsborg a vrátilo zajaté dánské válečné lodě. Navzdory míru zůstaly spory o symboly, jako jsou insignie tří korun, nevyřešeny, což zasévá semena pro budoucí konflikty mezi dvěma královstvími.

Kalmarská válka (1611–1613) znamenala významný konflikt mezi Dánskem – Norskem a Švédskem , kdy oba národy soupeřily o nadvládu nad Baltským mořem a jeho lukrativními obchodními cestami. Válka začala, když Dánsko-Norsko, s cílem ochránit svou kontrolu nad dominium maris baltici , vyhlásilo válku Švédsku po provokacích krále Karla IX., který hledal alternativní obchodní cesty, aby se vyhnul placení dánských poplatků za zvuk. Karel IX. zašel tak daleko, že se prohlásil za „krále Laponců v Nordlandu“ a začal vybírat daně na tradičně norských územích, dokonce rozšířil své nároky jižně od Tromsø. Vzhledem k tomu, že Sound Dues byly hlavním zdrojem příjmů Dánska, dánsko-norský král Christian IV to viděl jako přímou hrozbu a v dubnu 1611 zahájil invazi do Švédska.

Kalmarská válka byla konfliktem mezi Švédskem a Dánskem – posledním, než se Švédsko stalo velmocí. @Lotroo

Dánsko-Norsko rychle získalo převahu v konfliktu, kdy dánské síly oblehly Kalmar a nakonec ho dobyly. Přestože norské jednotky byly rozmístěny podél hranice, zpočátku jim bylo nařízeno nepostupovat do Švédska. V reakci na to provedly švédské síly nájezdy, včetně Storming of Kristianopel v červnu 1611. Mezitím švédské jednotky pod vedením Baltzara Bäcka napadly norská území v Jämtlandu a Härjedalen, ale čelily silnému odporu místního obyvatelstva, což vedlo k jejich případnému ústupu na podzim 1612.

Válka zesílila po smrti Karla IX. Švédska v říjnu 1611, kdy na trůn nastoupil jeho syn Gustavus Adolphus. Ačkoli nový král zpočátku usiloval o mír, Christian IV. viděl příležitost usilovat o rozhodující vítězství a posílil své armády v jižním Švédsku. Dánsko-norské síly dobyly strategicky důležité pevnosti Älvsborg a Gullberg na začátku roku 1612, čímž odřízly Švédsku přístup k západnímu moři. Christian IV se poté pokusil zahájit hlubokou ofenzívu na Švédsko směrem ke Stockholmu, ale tvrdá švédská partyzánská taktika, politika spálené země a dezerce neplacených žoldáků zabránily dánské armádě v dalším postupu.

V roce 1613 byly obě strany vyčerpány a tlaky vnějších mocností jako Anglie a Nizozemské republiky, které byly investovány do udržování rovnováhy sil v baltském obchodu, vedly k mírovým jednáním. Smlouva z Knäred, podepsaná 20. ledna 1613, znamenala konec války. Dánsko-Norsko vyšlo jako vítězné, Švédsko souhlasilo se zaplacením tučného výkupného za pevnosti Älvsborg a Gullberg a okolní území a Dánsko-Norsko úspěšně obnovilo kontrolu nad obchodními cestami přes Laponsko. Švédsko si však zajistilo významný ústupek v získání práva na volný obchod přes Sound Strait, čímž je osvobodilo od mýtného za Sound, což byla velká rána pro ekonomické zájmy Dánska a Norska.

V důsledku toho se Dánsko-Norsko stalo uznávanou vojenskou mocností v Evropě. Protože však nedosáhlo úplného vítězství, mohlo se Švédsko pod králem Gustavem Adolphem vzpamatovat. Toto oživení umožnilo Švédsku nakonec zpochybnit dominanci Dánska a Norska v pobaltském regionu. Soupeření mezi oběma mocnostmi pokračovalo a vyvrcholilo Torstensonovou válkou (1643–1645), kde bylo Dánsko-Norsko poraženo a postoupilo kontrolu nad Baltským mořem Švédsku.

Kalmarská válka také připravila půdu pro prodloužené období nepřátelství mezi Nory a Švédy, které ovlivnilo pozdější historické události. Po porážce Dánska a Norska na počátku 19. století se Norsko bránilo postoupení Švédsku na základě Kielské smlouvy, což vedlo k norské válce za nezávislost. Výsledná smlouva umožnila Norsku zachovat si určitý stupeň suverenity v rámci personální unie se Švédskem, která trvala až do získání plné nezávislosti Norska v roce 1905.

Kalmarská válka znamenala poslední úspěšnou obranu Dánska a Norska jeho dominium maris baltici proti Švédsku, čímž přitáhla pozornost ostatních evropských mocností, které byly proti dominanci jakéhokoli jednotlivého národa nad obchodem v Baltském moři. Tato rivalita mezi námořními velmocemi, včetně Velké Británie , Nizozemské republiky a Habsburků, by hrála významnou roli v dynamice posunu regionu v následujících letech.

Na počátku 17. století se Dánsko za krále Kristiána IV. zapojilo dotřicetileté války jako součást svého úsilí udržet si vliv v severní Evropě. Země čelila rostoucímu napětí po sesazení Fridricha V. v roce 1623, které se týkalo protestantských vůdců, jako byli Jan Jiří Saský a Jiří Vilém Braniborský, kteří se obávali, že císař Svaté říše římské Ferdinand II. chtěl získat zpět bývalá katolická území držená protestanty. Jako vévoda z Holštýnska byl Christian IV. také zapojen do dolnosaského kruhu, regionální aliance, a byl motivován chránit dánské ekonomické zájmy, zejména baltský obchod a mýtné z úžiny Øresund.

Napětí eskalovalo, když se Ferdinand II. spojil s Albrechtem z Valdštejna a pověřil ho rozšířením imperiální kontroly v severním Německu. V květnu 1625 si dolnosaský kreis zvolil Christiana IV. za svého vojenského vůdce proti hrozbě, ačkoli Sasko a Braniborsko dánské angažovanosti bránily a považovaly Dánsko za soupeře.

Dánsko obdrželo finanční podporu od Nizozemců a Angličanů prostřednictvím Haagské smlouvy v prosinci 1625, což umožnilo Christianovi IV zahájit ambiciózní vojenskou kampaň. Dánské síly však utrpěly významné porážky, zejména v bitvě u Lutteru v srpnu 1626. Mnoho německých spojenců se zdráhalo plně podporovat Dánsko a dotace od Holanďanů a Angličanů se nepodařilo uskutečnit, což oslabilo Christianovu pozici. Do konce roku 1627 obsadily Valdštejnovy síly Jutsko, Meklenbursko a Pomořansko, což ohrožovalo nadvládu Dánska v regionu.

V roce 1628, když Valdštejn obléhal strategicky důležitý přístav Stralsund, švédský zásah pod vedením Gustava Adolfa zabránil Dánsku v dalších ztrátách. Navzdory této pomoci utrpěl Christian IV další porážku u Wolgastu a zahájil mírová jednání s Valdštejnem. Valdštejn si uvědomoval rostoucí hrozbu švédské účasti a nabídl shovívavé podmínky, což vedlo k Lübecku v červnu 1629. Podle této smlouvy si Christian IV ponechal Šlesvicko a Holštýnsko, ale musel opustit podporu německých protestantů a postoupit Brémy a Verden, čímž fakticky skončil Role Dánska jako dominantní severské velmoci.

Výsledek tohoto konfliktu znamenal významný obrat v dánské historii. Porážka Christiana IV. snížila vliv Dánska v severní Evropě, signalizovala konec jeho nadvlády a připravila půdu pro vzestup Švédska jako vedoucí velmoci v regionu. Válka navíc vyčerpávala dánské zdroje a ambice Christiana IV na územní expanzi byly rozhodně omezeny, což znamenalo posun v rovnováze sil v Baltském moři.

Švédsko bylo jedním z nejúspěšnějších účastníkůtřicetileté války , zajistilo si významná vítězství za krále Gustava Adolfa a po jeho smrti za hraběte Axela Oxenstierny, lorda vrchního kancléře Švédska. Expanzivní ambice země však neustále ohrožovalo Dánsko – Norsko , které Švédsko téměř úplně obklopovalo z jihu (Blekinge, Scania a Halland), západu (Bohuslän) a severozápadu (Jämtland a Härjedalen). Švédy popudil a přispěl k napětí i dánský Sound Dues, mýto za lodě proplouvající dánskými vodami do Baltského moře. Na jaře 1643 se Švédská tajná rada, přesvědčená o švédské vojenské síle, rozhodla, že územní zisky lze dosáhnout na náklady Dánska a Norska. Hrabě Oxenstierna vytvořil plán války a zahájil překvapivý mnohofrontový útok na Dánsko v květnu 1643.

Primární ofenzívou byl pověřen švédský polní maršál Lennart Torstensson. Počínaje Moravou vpochodovaly jeho síly do Dánska kontrolovaného Holštýnska 12. prosince 1643. Do konce ledna 1644 Torstensson zajistil Jutský poloostrov. V únoru vedl švédský generál Gustav Horn armádu 11 000 mužů do dánských provincií Halland a Scania a obsadil velkou část území kromě pevnostního města Malmö.

Navzdory tomu, že byl zaskočen, dánsko-norský král Kristián IV. rychle zareagoval a při ochraně dánských domovských ostrovů se spoléhal na svou flotilu. 1. července 1644 jeho síly těsně vyhrály bitvu u Colberger Heide. Velká porážka však následovala 13. října 1644 v bitvě u Fehmarnu, kde spojené švédské a nizozemské loďstvo zničilo velkou část dánského námořnictva. Christian IV také doufal, že Norsko, vedené jeho zetěm, generálním guvernérem Hannibalem Sehestedem, uvolní tlak na dánská území útokem na Švédsko ze severu.

Norsko se však zdráhalo zúčastnit se války, protože norské obyvatelstvo se postavilo proti útočícímu Švédsku a obávalo se odvety. Výsledná kampaň byla kritiky nazvána „Hannibalská válka“. Navzdory odporu norské síly napadly švédské jednotky podél společné hranice. Útok vedený Jacobem Ulfeldem na švédský Jämtland selhal, švédské síly obsadily Jämtland a postoupily do norského Østerdalu, než byly odraženy.

Generální guvernér Sehested plánoval zaútočit na švédský Värmland se svou armádou a další pod vedením Henrika Bjelkeho, ale místo toho dostal rozkaz pomoci králi Kristiánovi IV. při obraně Göteborgu. Po příjezdu Sehested viděl, jak se král připojil k jeho flotile, kde hrdinně bojoval, aby zabránil Torstenssonově armádě v postupu na dánské ostrovy, i když byl zraněn. Sehested také zahájil úspěšné útoky na švédské město Vänersborg, zatímco norské jednotky pod vedením George von Reichweina a Henrika Bjelkeho překročily hranici do švédského Värmlandu a Dalslandu.

Dánsko před rokem 1645. @ Vesconte

V roce 1645 byly síly Christiana IV vyčerpány a Dánsko-Norsko muselo přijmout zprostředkování Francie a Spojených provincií k vyjednání míru. Smlouva z Brömsebra, podepsaná 13. srpna 1645, byla pro Dánsko-Norsko ponižující porážkou. Podmínky smlouvy vyžadovaly, aby Dánsko-Norsko postoupilo Švédsku norské provincie Jämtland, Härjedalen a Idre & Särna, jakož i dánské ostrovy Gotland a Ösel v Baltském moři. Švédové také převzali kontrolu nad dánskou provincií Halland na 30 let jako záruku smlouvy. Kromě toho byla Švédsku udělena výjimka ze zvukových poplatků, což významně snížilo kontrolu Dánska nad obchodem v Baltském moři. Dánský korunní princ Fridrich II. byl nucen rezignovat na své posty v knížecích biskupstvích Verden a Brémy, které byly následně obsazeny Švédskem a později se v roce 1648 staly švédskými lény pod Svatou říší římskou .

Tento výsledek dramaticky posunul rovnováhu sil v oblasti Baltského moře, protože Švédsko získalo nadvládu nad Baltským mořem a neomezený přístup do Severního moře, čímž prolomilo obklíčení Dánska a Norska. Po porážce Dánska a Norska švédské síly pod Torstenssonem obnovily operace ve třicetileté válce a pronásledovaly císařskou armádu na jih do Čech. V bitvě u Jankau u Prahy v roce 1645 získala Torstenssonova armáda další rozhodující vítězství a umožnila švédským silám obsadit části Čech a ohrozit Prahu i Vídeň.

Smlouva z Brömsebra zásadně změnila mocenskou dynamiku severní Evropy, přičemž Švédsko se stalo dominantní silou v pobaltském regionu, zatímco Dánsko-Norsko začalo hledat příležitosti, jak se zotavit ze svých ztrát, což předznamenalo budoucí konflikty v regionu.

Druhá severní válka mezi Švédskem a Dánskem a Norskem nabrala dramatický obrat v roce 1657, kdy Dánsko-Norsko využilo příležitosti, zatímco Švédsko bylo obsazeno v Polsku, a zahájilo invazi jako akt pomsty. Kampaň se však pro Dánsko-Norsko rychle stala katastrofální. Za prvé, Nizozemsko , mocný spojenec Dánska, se rozhodlo zůstat neutrální, protože Dánsko bylo agresorem a Švédsko obráncem. Za druhé, neobvykle krutá zima v letech 1657–1658 způsobila, že Pásy zamrzly, což umožnilo švédskému králi Karlu X. Gustavovi vést svou armádu přes led, což je bezprecedentní výkon, a zahájit překvapivou invazi na Zéland.

Tato invaze donutila Dánsko-Norsko ke kapitulaci a ve smlouvě z Roskilde (1658) utrpělo Dánsko-Norsko zdrcující porážku a postoupilo Švédsku významná území. Mezi ně patřily Skåne, Halland, Blekinge a Bornholm z východního Dánska, stejně jako hrabství Båhuslen v Norsku a Trøndelag. Navíc se Holstein-Gottorp dostal pod švédský vliv, což poskytlo strategickou oporu pro budoucí invaze.

Tím však válka neskončila. Pouhé tři měsíce po Roskildské smlouvě se Karel X. Gustav, povzbuzen svým úspěchem, rozhodl zcela odstranit Dánsko a sjednotit Skandinávii pod svou vládou. Švédská armáda opět postupovala směrem ke Kodani. Tentokrát se dánský král Frederick III rozhodl bránit. Inspiroval občany prohlášením, že „zemře ve svém hnízdě“ a shromáždil je k obraně města proti švédskému obležení.

Dánsko před rokem 1658. @ Vesconte

Nevyprovokovaná švédská agrese spustila dánsko-norskou alianci s Nizozemskem. Do Kodaně dorazila impozantní holandská flotila s kritickými zásobami a posilami, což městu umožnilo odolat švédskému útoku. Ve stejné době se do konfliktu proti Švédsku zapojilo Braniborsko- Prusko , Polsko - Litevské společenství a Habsburská monarchie a boje pokračovaly až do roku 1659.

Na začátku roku 1660, když Charles X Gustav připravoval invazi do Norska, nečekaně zemřel na nemoc. Po jeho smrti hledaly válčící strany mír, což vyústilo v Kodaňskou smlouvu v roce 1660. Tato smlouva obnovila Trøndelag Norsku a Bornholm Dánsku, ale Švédsko si ponechalo Bahusia a Terra Scania. Vyrovnání přijaté jinými evropskými mocnostmi, jako je Nizozemí, stanovilo hranice mezi Norskem, Dánskem a Švédskem, které se dnes do značné míry nezměnily. Výsledek těchto konfliktů znamenal, že Švédsko se stalo dominantní mocností ve Skandinávii a překonalo Dánsko.

Katastrofální výsledek války proti Švédsku a následná smlouva z Roskilde v roce 1658 měla hluboký dopad na vnitřní politiku Dánska a Norska . Král Fridrich III., který vládl v letech 1648 až 1670, využil národní krize, aby přesvědčil dánskou šlechtu, aby se vzdala některých svých tradičních výsad, včetně osvobození od daní. Tento posun v moci znamenal začátek éry absolutismu v Dánsku, protože Frederick III. upevnil královskou autoritu, což významně snížilo vliv šlechtické třídy.

V desetiletích následujících po tomto posunu se Dánsko-Norsko zaměřilo na obnovu provincií, které ztratilo ve prospěch Švédska. V 70. letech 17. století království přestavělo svou sílu a bylo připraveno znovu napadnout Švédsko. To vedlo ke Scanianské válce (1675–1679), během níž se Dánsko-Norsko snažilo získat zpět svá bývalá východní území. Navzdory počátečním výhodám – jako byla námořní dominance, podpora od spojenců a podpora místního obyvatelstva v napadených provinciích – válka nakonec skončila pro Dánsko-Norsko frustrujícím patem. Navzdory jejich úsilí se jim nepodařilo získat zpět ztracená území a status quo stanovený smlouvou z Roskilde z velké části zůstal nedotčen.

Scanianská válka (1675–1679) se rozvinula jako součást širších severních válek, které zahrnovaly Dánsko – Norsko , Braniborsko a Švédsko . Primárně se to odehrávalo na půdě Scanian – na územích, která Dánsko-Norsko předtím postoupilo Švédsku na základě smlouvy z Roskilde – a v severním Německu . Zatímco dánská, norská a švédská historiografie považuje německé bitvy za součást Scanianské války, německé účty často označují tyto střety jako samostatnou švédsko-branenburskou válku.

Válka byla vyvolána zapojením Švédska do francouzsko-nizozemské války, ve které se Švédsko spojilo s Francií . Pod tlakem Francie čelilo Švédsko nepřátelům z několika evropských zemí. V reakci na útok Francie na Spojené provincie ( Nizozemská republika ) se Dánsko-Norsko rozhodlo zasáhnout v naději, že získá zpět území Scanian ztracená v roce 1658. Po určitém váhání zahájil dánsko-norský král Christian V. invazi do Scanie v roce 1675, využít zaujatosti Švédska válkou proti Braniborsku ve Svaté říši římské.

Současně Dánsko-Norsko otevřelo druhou frontu invazí z Norska, známou jako válka Gyldenløve, pojmenované po dánsko-norském generálovi Ulriku Frederiku Gyldenløveovi. To donutilo švédské síly rozdělit svou pozornost a bojovat na dvou frontách. Dánsko-Norsko zpočátku zažilo velký úspěch, když získalo zpět velkou část území ve společnosti Scania.

Nicméně švédský král Karel XI., přestože mu bylo pouhých 19 let, zahájil odhodlanou protiofenzívu, která získala zpět velkou část ztracené půdy ve Scanii. Jeho vedení otočilo vývoj proti Dánsku-Norsku a zrušilo mnoho z jejich dřívějších zisků. Mezitím v severním Německu braniborské síly porazily švédskou armádu, zatímco na moři se dánské námořnictvo ukázalo jako vítězné nad Švédskem.

Ke konci války všechny strany utrpěly těžké ztráty a konflikt se dostal do nelehké patové situace. Mírová jednání byla ovlivněna větší francouzsko-nizozemskou válkou, když se Spojené provincie vyrovnaly s Francií. Švédský král Karel XI. se oženil s dánskou princeznou Ulrike Eleonorou, sestrou Christiana V., což dále uvolnilo napětí mezi Švédskem a Dánskem a Norskem. Válka oficiálně skončila smlouvami z Fontainebleau a Lundu mezi Švédskem a Dánskem a Norskem a smlouvou ze Saint-Germain-en-Laye mezi Švédskem a Braniborskem. Tyto smlouvy obnovily většinu území do Švédska a zachovaly status quo stanovený dřívější smlouvou z Roskilde.

Během pozdního 17. a 18. století zůstala dánská ekonomika silně závislá na zemědělství, s omezeným úspěchem v diverzifikaci do jiných průmyslových odvětví. Mimo Kodaň, která měla asi 30 000 obyvatel, existoval malý průmysl a dokonce i tam byla průmyslová aktivita minimální. Na podporu armády se objevilo malé množství průmyslu, ale nedostatek přírodních zdrojů Dánska omezil jeho ekonomický růst. Země měla jen málo exportů mimo zemědělské produkty, přičemž největší podíl tohoto zboží nakupovalo Nizozemsko.

Vlastnictví půdy bylo vysoce koncentrované, přibližně 300 vlastníků půdy ovládalo 90 % půdy v zemi. Tito majitelé půdy také dominovali ve venkovské správě, přičemž moc sdílelo pouze několik úředníků činných v trestním řízení. V reakci na klesající ceny plodin v roce 1733 zavedli statkáři systém adskripce, který fakticky změnil svobodné dánské rolnictvo v nevolníky. Tento systém vázal dělníky k místu jejich narození a nutil je pronajímat farmy na velkých statcích. Rolníci byli povinni obdělávat půdu hospodářů jako součást nájemného a neměli žádná práva sjednávat smlouvy nebo dostávat platby za jakékoli zlepšení, které provedli. Ti, kteří odmítli pronajmout půdu, čelili šestileté povinné vojenské službě.

Systém adskripce vedl k rozsáhlé neefektivitě v dánském zemědělství, protože rolníci, kteří měli malou motivaci, vykonávali pouze minimální množství požadované práce. Dánské obilí nedokázalo konkurovat kvalitnějšímu obilí z Baltského regionu, zejména v Norsku, což dále podkopalo ziskovost zemědělství.

Koncem 18. století však došlo k vlně zemědělských reforem. Zastaralý systém otevřených polí byl zrušen a menší farmy byly sloučeny do větších, efektivnějších celků. Systém adskripce byl také odstraněn a armáda přešla na odvod pro nábor pracovních sil. Tyto změny byly umožněny neustále rostoucími cenami zemědělských produktů, které poskytovaly finanční stabilitu potřebnou k podpoře reforem.

V průběhu 18. století dánská ekonomika vzkvétala, především díky rozšířené zemědělské výrobě, která uspokojila rostoucí poptávku po celé Evropě. Významnou roli v této prosperitě sehrály dánské obchodní lodě, které obchodovaly napříč Evropou, severním Atlantikem a dánskými koloniemi v Karibiku a severním Atlantiku, což přispělo k hospodářskému růstu země. Dánsko ekonomicky těžilo z americké revoluce (1775–1783), protože konflikt vytvořil poptávku po neutrálních obchodních partnerech. Dánští obchodníci využili této příležitosti a rozšířili své obchodní sítě a dodávali zboží jak na evropské trhy, tak do amerických kolonií, což v tomto období výrazně posílilo dánskou ekonomiku.

Během třetí severní války (1700–1721) se Dánsko- Norsko znovu pokusilo získat zpět své ztracené provincie ze Švédska . Toto úsilí však zpočátku vyústilo v nepříznivý Travendalský mír v roce 1700. Když Dánsko znovu vstoupilo do konfliktu jako součást větší aliance, Švédsko bylo nakonec poraženo. Navzdory tomuto rozhodujícímu posunu v rovnováze sil byly naděje Dánska na znovuzískání jeho bývalých území zmařeny. Velké evropské mocnosti, opatrné před jedním národem ovládajícím obě pobřeží Sound, se postavily proti jakýmkoli územním ziskům Dánska. Výsledkem bylo, že Frederiksborgská smlouva z roku 1720 nevrátila východní provincie Dánsku a dokonce požadovala, aby Dánové vrátili Švédské Pomořansko, které drželi od roku 1715. Od tohoto okamžiku byly ambice Dánska získat zpět své ztracené země od Švédska. trvale zmařena.

Po většinu 18. století si Dánsko užívalo období relativního míru. Jediná významná hrozba přišla v roce 1762, kdy vévoda z Holštýnska-Gottorpu nastoupil na ruský trůn jako car Petr III. a vyhlásil válku Dánsku kvůli nárokům svých předků na Šlesvicko. Než však mohlo dojít ke konfliktu, byl Peter III svržen svou manželkou, která se stala carevnou Kateřinou II. (Kateřinou Velikou). Císařovna Kateřina opustila nároky svého manžela a vyjednala převod vévodství Šlesvicko-Holštýnsko pod dánskou kontrolu. Výměnou Rusko získalo kontrolu nad hrabstvím Oldenburg a přilehlými zeměmi ve Svaté říši římské. Tato dohoda byla formalizována ve smlouvě z Carskoje Selo v roce 1773 a výsledná aliance významně ovlivnila dánskou zahraniční politiku a v následujících desetiletích ji více spojila s ruskými zájmy.

Interně se absolutistická vláda zahájená za Fridricha III. nadále vyvíjela. Dánská dieta (parlament) byla pozastavena a moc se stále více centralizovala v Kodani. Monarchie se reorganizovala do více hierarchické struktury, přičemž ústředním bodem byl král. Vládnutí dominovali korunní úředníci a nová třída byrokratů, kteří dále snižovali vliv tradiční aristokracie. Postupem času se stali vlivní nešlechetní statkáři, kteří svou moc využívali k přijímání zákonů, které podporovaly jejich zájmy.

Také dánská administrativa a právní systém prošly modernizací. V roce 1683 byl zaveden *Danske lov 1683* (Dánský zákoník), který normalizoval a sjednocoval zemské zákony. Tato éra také viděla standardizaci vah a mír a zemědělský průzkum, který umožnil přímé zdanění vlastníků půdy, čímž se snížila závislost vlády na výnosech z korunových pozemků.

Během tohoto období se počet obyvatel Dánska neustále zvyšoval, z přibližně 600 000 v roce 1660, krátce po územních ztrátách ve Švédsku, na 700 000 v roce 1720. V roce 1807 dosáhl počet obyvatel přibližně 978 000, což odráží relativní stabilitu a růst království během tohoto období. éra.

Dánský zlatý věk neboli *Den danske guldalder* se v Dánsku objevil jako období pozoruhodné kulturní a umělecké produkce, zejména v první polovině 19. století. Navzdory kodaňským zápasům s požáry, bombardováním a národním bankrotem umění vzkvétalo a čerpalo inspiraci z romantického hnutí, které se rozšířilo z Německa . Tato éra kreativity je nejtěsněji spojena se zlatým věkem dánského malířství, který trval přibližně od roku 1800 do roku 1850. Vedl ji Christoffer Wilhelm Eckersberg a jeho studenti, jako Wilhelm Bendz, Christen Købke, Martinus Rørbye, Constantin Hansen a Wilhelm Marstrand. Nezbytnou součástí této umělecké renesance se navíc stala sochařská práce Bertela Thorvaldsena.

Architektura také zažila transformaci během dánského zlatého věku, kdy neoklasicistní styly přetvářely městskou krajinu, zejména v Kodani. Významní architekti jako Christian Frederik Hansen a Michael Gottlieb Bindesbøll významně přispěli k estetické obnově města a prostřednictvím svých návrhů zanechali trvalé dědictví.

V hudbě byl zlatý věk charakterizován vlnou romantického nacionalismu, která ovlivnila skladatele jako JPE Hartmann, Hans Christian Lumbye a Niels W. Gade a také baletního mistra Augusta Bournonvilla, který do své choreografie vnesl výraznou dánskou příchuť. .

Literatura vzkvétala během tohoto období se zavedením romantismu v roce 1802 Henrikem Steffensem, norsko -německým filozofem. Mezi klíčové literární postavy patřili Adam Oehlenschläger, který je často považován za dánského národního básníka, Bernhard Severin Ingemann, NFS Grundtvig a Hans Christian Andersen, jehož pohádky by si časem získaly celosvětové uznání. Filozof Søren Kierkegaard pokročil v existencialistickém myšlení, zatímco Hans Christian Ørsted významně přispěl k vědě, včetně objevu elektromagnetismu.

Dánský zlatý věk proto nebyl jen dobou intenzivní kulturní aktivity a kreativity v Dánsku, ale také obdobím, které mělo hluboký a trvalý dopad na mezinárodní umění, literaturu, hudbu, filozofii a vědu.

Během napoleonských válek (1803–1815) čelilo Dánsko- Norsko významným výzvám a posunům ve své politické a vojenské krajině, což nakonec vedlo k vážným následkům pro království. Národ, který se zpočátku snažil udržet svou neutralitu, se stal stále více zapleten do konfliktu kvůli své strategické poloze, námořním aktivům a tlakům ze strany Francie i Británie . Toto období znamenalo zlom pro Dánsko-Norsko, které vzešlo z válek výrazně oslabeno a ztratilo velkou část svého dřívějšího vlivu.

Neutralita a boj o vyhnutí se zapojení (1803–1807)

Na počátku napoleonských válek se Dánsko-Norsko snažilo zachovat neutrální postoj a vyvažovat svou pozici mezi válčícími koalicemi Británie a Francie. Neutralita království byla zásadní pro ochranu jeho obchodních zájmů, protože dánské obchodní lodě byly aktivně zapojeny do obchodu po celé Evropě. Dánsko-norské námořnictvo, jedno z nejimpozantnějších v regionu, hrálo klíčovou roli při ochraně těchto obchodních tras.

Strategická poloha národa, ovládající přístup k Baltskému moři přes dánské průlivy, z něj učinila cenného spojence pro Francii i Británii. Vzestup Napoleona a následné vytvoření Ligy ozbrojené neutrality, jejímž členem bylo Dánsko-Norsko, však zvýšily napětí s Británií, která se obávala možnosti použití dánského loďstva proti nim.

První a druhá bitva o Kodaň (1801 a 1807)

První významná rána pro neutralitu Dánska a Norska přišla s první bitvou u Kodaně v roce 1801, kde britská flotila pod vedením viceadmirála Horatio Nelsona zaútočila a porazila dánskou flotilu ve snaze narušit Ligu ozbrojené neutrality. Přes utrpěné ztráty si Dánsko-Norsko dokázalo udržet podstatnou část svého námořnictva a byl obnoven dočasný mír.

Topografická mapa Kodaně a jejího okolí zobrazující rozložení města a britské pozice během obléhání. @Willim Faden

Situace se znovu vyostřila v roce 1807. Britská vláda z obavy, že by Napoleon mohl donutit Dánsko-Norsko, aby se připojilo k jeho kontinentálnímu systému a použilo jeho flotilu proti Británii, zahájila preventivní úder proti Kodani ve druhé bitvě o Kodaň, známé také jako bombardování. Kodaň. Tento útok vedl k tomu, že Britové zajali nebo zničili většinu dánského loďstva, čímž účinně ukončila schopnost Dánska-Norska ovládat svou námořní obranu. Útok donutil Dánsko-Norsko do spojenectví s Francií, a to navzdory snaze království vyhnout se výběru stran.

Aliance s Francií a válka dělových člunů (1807-1814)

Po britském bombardování a zabavení jeho flotily se Dánsko-Norsko oficiálně připojilo k napoleonské alianci a spojilo se s Francií. Toto spojenectví vedlo k takzvané válce dělových člunů (1807–1814), námořnímu konfliktu mezi Dánskem-Norskem a Británií. S hlavní dánskou flotilou nyní v britských rukou se dánsko-norské námořnictvo uchýlilo k používání malých dělových člunů k obtěžování britských obchodních konvojů a válečných lodí, zejména v mělkých vodách kolem Dánska a Norska. Přes jejich omezenou účinnost proti větším britským plavidlům se těmto dělovým člunům podařilo zachytit několik nepřátelských lodí a narušit britskou lodní dopravu.

Válka dělových člunů však také znamenala, že Dánsko-Norsko čelilo britské blokádě, která vážně zasáhla jeho ekonomiku. Obchod se prakticky zastavil a království se snažilo udržet zásoby, zejména v Norsku, kde byl nedostatek potravin stále vážnější. Ekonomické těžkosti způsobené blokádou v kombinaci s vynuceným závazkem Dánska a Norska podporovat Napoleonovo válečné úsilí znamenaly pro království velký tlak.

Úpadek dánské moci a smlouva z Kielu (1814)

Jak se příliv obrátil proti Napoleonovi, Dánsko-Norsko se ocitlo ve stále větší izolaci. V roce 1813 Švédsko, které se předtím spojilo s Napoleonem, ale změnilo strany, aby se připojilo k šesté koalici, napadlo Dánsko-Norsko z jihu. Tváří v tvář rostoucímu tlaku byl dánský král Fridrich VI. donucen 14. ledna 1814 podepsat Kielskou smlouvu.

Smlouva měla pro Dánsko-Norsko zničující důsledky. Podle jeho podmínek Dánsko postoupilo Norské království švédskému králi, čímž ukončilo unii, která trvala přes čtyři století. Ačkoli si Dánsko udrželo kontrolu nad Grónskem, Islandem a Faerskými ostrovy, ztráta Norska znamenala dramatické snížení moci a vlivu království. Kromě toho bylo Dánsko nuceno vzdát se ostrova Helgoland Británii, což dále snížilo jeho strategickou přítomnost v Severním moři.

Poválečný dopad a hospodářská obnova

Po napoleonských válkách čelilo Dánsko náročné cestě k obnově. Ztráta Norska byla těžkou ranou pro ekonomiku království, protože Norsko bylo významným zdrojem příjmů a zdrojů. Finanční napětí války způsobilo, že se Dánsko hluboce zadlužilo a zničení jeho flotily znamenalo, že již nemělo v regionu žádnou významnou námořní moc.

Aby se Dánsko zotavilo z ekonomických strádání, pustilo se do řady reforem, které se zaměřily na modernizaci zemědělství a rozvoj nových průmyslových odvětví. Navzdory výzvám se dánské vládě během následujících desetiletí podařilo stabilizovat ekonomiku a Dánsko se pomalu přeměnilo v modernější a industrializovanější stát.

Válka dělových člunů (1807–1814) byl námořní konflikt, který se odehrál mezi Dánskem – Norskem a Velkou Británií za podpory Švédska během napoleonských válek. Tato válka odvozovala svůj název od dánské taktiky používání malých, ovladatelných dělových člunů k napadání vynikající palebné síly britského královského námořnictva. Ve skandinávské historiografii je tento konflikt často považován za pozdější fázi „anglických válek“, které začaly první bitvou o Kodaň v roce 1801.

Pozadí

Napětí mezi Dánskem a Norskem a Velkou Británií poprvé eskalovalo během první bitvy o Kodaň v roce 1801, kdy dánsko-norská politika ozbrojené neutrality vedla k útoku britské flotily pod vedením admirála Horatio Nelsona. Tato politika zahrnovala ochranu dánsko-norského obchodu před rušením během posledních fází francouzských revolučních válek . Nepřátelství pokračovalo v roce 1807, kdy Britové z obavy, že by se dánsko-norské loďstvo mohlo zmocnit Napoleona, zahájili druhou bitvu o Kodaň, bombardovali dánské hlavní město a zajali nebo potopili velkou část dánsko-norského loďstva.

Dánská strategie dělových člunů

V reakci na ztrátu své flotily se Dánsko-Norsko obrátilo na stavbu malých dělových člunů, aby je kompenzovalo. Dělové čluny původně navrhl švédský námořní architekt Fredrik Henrik af Chapman a bylo možné je vyrobit rychle a levně. Tato plavidla byla vysoce obratná v mělkých vodách a představovala malé cíle, díky čemuž byla ideální pro obranu proti nadřazenému královskému námořnictvu. Byly však také zranitelné a neúčinné na rozbouřeném moři nebo proti větším válečným lodím. Bylo postaveno přes 200 dělových člunů, přičemž dva hlavní typy jsou větší kanonchaluppen , vybavený dvěma 24liberními děly a čtyřmi 4liberními houfnicemi s posádkou až 79 mužů, a menší kanonjollen , vyzbrojený jedním 24liberním. kanón a dvě 4liberní houfnice, obsazené 41 muži.

Průběh války

Konflikt oficiálně začal po britském útoku na Kodaň v roce 1807 a dělové čluny se rychle staly základním kamenem dánsko-norské námořní obrany. Navzdory svým omezením byly dělové čluny účinné při narušování britských obchodních konvojů a dokonce i při zachycování menších britských válečných lodí, ačkoli bojovaly proti větším fregatám a lodím linie. Britové, kteří po celou válku udržovali celkovou kontrolu nad dánskými vodami, pravidelně doprovázeli obchodní konvoje přes Sound a Velký Belt a prováděli obojživelná přistání na různých dánských ostrovech, aby se zmocnili zásob.

Jedno z prvních střetnutí bylo 12. srpna 1807, kdy britský HMS Comus šesté třídy dobyl dánskou fregatu Friderichsværn a způsobil dánské posádce těžké ztráty. Britské bombardování Kodaně v září dále oslabilo dánskou obranu a Britové dobyli strategicky důležitý ostrov Helgoland, který později použili jako základnu pro pašování a špionáž proti Napoleonovi.

Dánské dělové čluny se zmocnily HMS Turbulent , 9. června 1808.

V reakci na to zahájilo Dánsko-Norsko četné nájezdy a útoky dělových člunů. Dánské dělové čluny se ukázaly jako schopné porazit britské válečné lodě v několika střetnutích, jako bylo zachycení HMS Tickler 4. června 1808 po čtyřhodinové bitvě. Navzdory těmto úspěchům britská blokáda nadále omezovala dánský obchod a úsilí o zásobování.

Klíčové bitvy a střetnutí

• Bitva o Zéland Point (22. března 1808): Jedna z nejvýznamnějších bitev války dělových člunů, kde byla dánská loď linie Prinds Christian Frederik zničena britskými loděmi HMS Nassau a HMS Stately. Navzdory porážce toto střetnutí demonstrovalo ochotu Dánska a Norska bránit se zbývajícími námořními silami.
• Bitva u Alvøenu (15. května 1808): Dánská flotila dělových člunů zaútočila na britskou fregatu HMS Tartar a odehnala ji, čímž demonstrovala účinnost dělových člunů v mělkých pobřežních vodách.
• Bitva u Anholtu (27. února 1811): Dánské síly se pokusily znovu dobýt Anholt, který byl dříve ve válce obsazen Brity. Nicméně, dánský útok byl odražen s těžkými ztrátami a Britové udrželi kontrolu nad ostrovem.
• Bitva u Lyngør (6. července 1812): Poslední velké námořní střetnutí války, kde britská eskadra napadla a zničila norskou fregatu Najaden u pobřeží Lyngøru. Tato bitva znamenala konec významného námořního odporu Dánska a Norska.

Mír a následky

Jak napoleonské války dosáhly své závěrečné fáze, Dánsko-Norsko se ocitlo stále více izolované. Švédská invaze do Holštýnska v prosinci 1813 donutila Dánsko-Norsko hledat mír. Kielská smlouva, podepsaná 14. ledna 1814, ukončila válku dělových člunů, ale měla vážné důsledky pro Dánsko-Norsko. Podle podmínek smlouvy bylo Dánsko nuceno postoupit Norské království (kromě Grónska, Islandu a Faerských ostrovů) Švédsku. Jako náhradu, Dánsko získalo ostrov Anholt a získalo vévodství Saxe-Lauenburg.

Norský lid však odmítl podmínky Kielské smlouvy a v červenci 1814 vypukla krátká válka za nezávislost proti Švédsku. Přestože Norsko bylo nakonec donuceno k personální unii se Švédskem, zachovalo si určitou míru suverenity a nakonec získalo plnou nezávislost v roce 1905.

Válka dělových člunů prokázala odolnost a přizpůsobivost Dánska a Norska při obraně svých vod, a to i s omezenými zdroji. Ačkoli konflikt skončil územními ztrátami, dánsko-norské použití dělových člunů proti britskému královskému námořnictvu zanechalo v námořní válce pozoruhodné dědictví, které předvedlo potenciální účinnost menších, lépe manévrovatelných plavidel v pobřežní obraně proti větší, lepší síle.

Dánská liberální a národní hnutí získala významnou dynamiku ve 30. letech 19. století, což vedlo k transformačnímu období v dánské historii. V důsledku evropských revolucí roku 1848 přešlo Dánsko 5. června 1849 z absolutní monarchie na konstituční monarchii. Tato změna byla řízena požadavky rostoucí buržoazie, která usilovala o významnější roli ve vládnutí. Aby se vyhnul druhu násilné revoluce, která se odehrávala jinde v Evropě, král Fridrich VII přistoupil na tyto požadavky, což vedlo k nové ústavě, která zavedla významné reformy.

Ústava z roku 1849 ustanovila Dánsko jako konstituční monarchii s pravomocemi rozdělenými mezi různá vládní odvětví. Král zůstal hlavou výkonné moci, zatímco zákonodárná moc byla rozdělena mezi dvě parlamentní komory: Folketing, volený širokou populací, a Landsting, volený především vlastníky půdy. Ústava také udělila právo volit dospělým mužům spolu se svobodou tisku, náboženství a sdružování a vytvořila nezávislé soudnictví.

Jedním z pozoruhodných výsledků tohoto období bylo zrušení otroctví v dánské Západní Indii, dánské karibské kolonii, která dříve hostila některé z největších aukcí otroků na světě. Dánsko navíc v roce 1845 prodalo svou tropickou kolonii Tranquebar vIndii Británii .

V této době se říše dánského krále skládala z ostrovů, severní poloviny Jutského poloostrova a vévodství Schleswig a Holstein, které byly v personální unii s královstvím. Vévodství Schleswig bylo dánským lénem, ​​zatímco Holštýnsko zůstalo součástí německé konfederace . Mnoho Dánů stále více považovalo vévodství za nedílnou součást sjednoceného dánského státu, ale tento názor byl v rozporu s německy mluvící většinou ve Šlesvicku a Holštýnsku, která, inspirována liberálními a nacionalistickými hnutími, usilovala o nezávislost na Dánsku v hnutí známém jako Schleswig. -Holštýnsko.

Napětí eskalovalo s vypuknutím první Šlesvickové války (1848–1851), po ústavních změnách v Dánsku v roce 1849. Konflikt skončil návratem ke statu quo, převážně kvůli intervenci Británie a dalších velmocí, ale zůstal nevyřešen. napětí mezi dánským a německým obyvatelstvem ve vévodstvích.

Debata o budoucnosti Šlesvicka-Holštýnska v Dánsku zesílila. Národní liberálové obhajovali trvalé začlenění Šlesvicka do Dánska a zároveň umožnili Holštýnsku jít vlastní cestou. Tyto plány však byly překonány širšími evropskými událostmi, které vedly k vypuknutí druhé Šlesvickové války v roce 1864, která postavila Dánsko proti Prusku a Rakousku . Válka trvala od února do října 1864 a Dánsko, neschopné rovnat se vojenskou silou dvou německých mocností, bylo rozhodně poraženo. V důsledku toho bylo Dánsko nuceno postoupit Šlesvicko a Holštýnsko Prusku a Rakousku.

Ztráta Šlesvicka-Holštýnska byla pro Dánsko zničující ranou a znamenala vyvrcholení dlouhé série územních ztrát, které začaly v 17. století. Touto porážkou ztratilo Dánsko některé z nejbohatších částí svého království, což ještě více prohloubilo dřívější ztráty, jako byla území Skåne ve prospěch Švédska. Druhá válka ve Šlesvicku donutila Dánsko čelit svému oslabenému postavení, což vedlo k období intenzivní národní reflexe a vzniku nové formy nacionalismu.

Po válce se Dánsko obrátilo dovnitř a zaměřilo se na rozvoj svých zbývajících chudších území, zejména Jutska. Proběhly rozsáhlé zemědělské reformy a vylepšení a objevil se nový smysl pro nacionalismus, zdůrazňující hodnoty venkovského života, skromnosti a slušnosti. Tento nacionalismus „malého státu“ znamenal odklon od ambicí kdysi velkého království, když se Dánsko snažilo přebudovat a předefinovat se jako menší, soudržnější národ.

Březnová revoluce roku 1848 v Dánsku byla stěžejní sérií událostí, které vedly k ustavení konstituční monarchie a přijetí dánské ústavy. Tato revoluce se odehrála na širším pozadí otřesů v celé Evropě, když se únorová a březnová revoluce toho roku přehnala několika zeměmi, včetně Francie a Německa , a vyvolala rozsáhlé požadavky na demokratické reformy.

Král Fridrich VII. nastoupil na dánský trůn 20. ledna 1848 ve věku 39 let. Byl známý svou nedostatečnou angažovaností ve státních záležitostech a byl ochoten uvažovat o myšlence ústavního státu, na rozdíl od svých předchůdců, kteří vládli jako absolutní monarchové. Krátce po své korunovaci podržel předchozí ministry a provedl dvě nová jmenování do Státní rady. Přibližně v této době se návrh ústavy vypracovaný za jeho otce Christiana VIII. 28. ledna 1848 oznámila dánská vláda plány na společný ústavní rámec pro celé Dánské království, které zahrnovalo jak samotné království, tak vévodství Schleswig a Holstein. Toto uspořádání navrhovalo rovné zastoupení mezi vlastním Dánskem s 1,3 miliony obyvatel a vévodstvími, která měla 800 000 obyvatel.

Národní liberální strana, prosazující ústavu zaměřenou na Dánsko až po řeku Eider, byla s tímto návrhem nespokojena a považovala ho za porušení dánských práv. Zároveň se lidé ve vévodstvích postavili proti jakékoli společné ústavě s Dánskem, protože usilovali o větší nezávislost.

20. března 1848 dorazila do Kodaně zpráva, že se v Rendsburgu sešli zástupci Šlesvicka a Holštýnska a požadovali svobodnou ústavu, sjednocení Šlesvicka a Holštýnska a vstup Šlesvicka do Německé konfederace. V reakci na to vůdce Národních liberálů Orla Lehmann prohlásil, že vévodství byla v otevřeném povstání. On a další straničtí vůdci vyzvali toho večera k veřejné schůzi v divadle Casino, aby prodiskutovali situaci, zatímco bylo svoláno další zasedání Borgerrepræsentation (Lidová reprezentace), aby vypracovala deklaraci pro krále požadující politické reformy.

Setkání v divadle Casino přilákalo 2 500–3 000 účastníků. Hvidt a Lehmann, kteří přijeli pozdě kvůli jejich dřívějšímu setkání s Borgerrepræsentation, předložili deklaraci, která požadovala, aby král nahradil své ministry a ustavil novou vládu. Bylo dohodnuto, že příštího dne se dav vydá na pochod do královského paláce Christiansborg, aby předložil své požadavky.

21. března se na Gammeltorv, hlavním kodaňském náměstí, shromáždilo 15 000 až 20 000 lidí a vydali se na pochod do Christiansborgu. Po příjezdu se však dozvěděli, že dříve toho rána již král Fridrich VII. propustil své ministry na nátlak svého poradce Bardenfletha, který se snažil zabránit Šlesvicku ve spojení s Německým spolkem.

V následujících dnech pokračovaly snahy o sestavení nové vlády. Několik pokusů se nezdařilo, ale 22. března bývalý ministr financí Adam Wilhelm Moltke úspěšně ustavil koaliční vládu známou jako Moltke I Cabinet nebo March Ministry. Tato nová vláda, která zahrnovala opoziční osobnosti jako Ditlev Gothard Monrad, Tscherning, Hvidt a Lehmann, znamenala začátek přechodu Dánska na konstituční monarchii. Ačkoli byli národní liberálové zpočátku nespokojeni, přijali vládu na základě slibu krále Fridricha VII., že převezme roli konstitučního monarchy a deleguje odpovědnost na své ministry.

Nová vláda reagovala na požadavky vévodství 24. března tím, že odmítla vstup Šlesvicka do Německé konfederace, ale poskytla mu zvýšenou provinční nezávislost a prohlásila, že bude mít společnou ústavu s Dánskem. Holštýnsko mělo mít samostatnou ústavu jako německý spolkový stát. Než se tyto plány mohly dostat do vévodství, vypuklo 23. března v Holštýnsku otevřené povstání, které v letech 1848 až 1850 přerostlo v Tříletou válku (první Šlesvicko), protože konflikt o postavení Šlesvicka a Holštýnska se stal širším bojem mezi Dánskem a německé zájmy.

První Šlesvicko-Holštýnská válka, známá také jako Šlesvicko-Holštýnské povstání nebo Tříletá válka, začala v březnu 1848 a měla kořeny ve Šlesvicko-Holštýnské otázce, sporu o to, kdo by měl ovládat vévodství Šlesvicko, Holštýnsko a Lauenburg. Tato území byla ovládána dánským králem v personální unii, ale populace těchto regionů byla rozdělena podle etnických linií, přičemž severní část Šlesvicka měla dánskou většinu, zatímco zbytek Šlesvicka, stejně jako Holštýnsko a Lauenburg, měl převážně německé obyvatelstvo.

Napětí vypuklo v březnu 1848, kdy se německy mluvící obyvatelstvo Šlesvicka, Holštýnska a Lauenburgu vzbouřilo proti dánské nadvládě. Založili dočasnou vládu a vytvořili armádu, která měla bojovat za jejich věc. Vzhledem k tomu, že Holštýnsko a Lauenburg byly členskými státy Německé konfederace, Konfederace podporovala povstání a přeměnila konflikt ve federální válku (Bundeskrieg). Prusko, vedoucí síla v Německé konfederaci, hrálo významnou roli tím, že poskytlo většinu německých jednotek na podporu povstání.

První fáze války byla intenzivní, ale nepřátelské akce byly dočasně zastaveny v srpnu 1848 podepsáním příměří z Malmö. Toto příměří poskytlo krátké období míru, ale nedokázalo vyřešit základní problémy a v únoru 1849 byly boje obnoveny, když Dánové zahájili obnovenou ofenzívu proti rebelům.

V létě 1850 se příliv obrátil proti rebelům. Prusko, čelící tlaku ze strany hlavních evropských mocností, bylo nuceno stáhnout svou podporu šlesvicko-holštýnským silám. Tím byli rebelové izolováni a 1. dubna 1851 byla Šlesvicko-Holštýnská armáda oficiálně rozpuštěna, což znamenalo konec jejich boje za nezávislost.

Konflikt skončil podpisem Londýnského protokolu v roce 1852. Tato dohoda, podporovaná velmocemi, včetně Británie a Ruska , potvrdila dánského krále jako vévodu ze Šlesvicka, Holštýnska a Lauenburgu, ale stanovila, že tato vévodství zůstanou nezávislá na Správné Dánsko. Navzdory dánskému vítězství zůstaly základní problémy nevyřešeny, což připravilo půdu pro budoucí konflikty o tato území.

Počátkem 19. století začala demokratická hnutí v Dánsku nabírat na síle, ale král Fridrich VI. nabídl pouze omezené ústupky, jako například založení poradních stavů (Rådgivende Stænderforsamlinger) v roce 1834. Tato shromáždění poskytovala platformu pro politická hnutí, včetně národních liberálů a Přátelé rolníků, kteří se stali klíčovými hráči v prosazování demokratických reforem. Když Christian VIII nastoupil na trůn v roce 1839, pokračoval v politice malých ústupků při zachování absolutní monarchie.

V této době bylo Dánsko součástí Unitárního státu (Helstaten), personální unie, která zahrnovala vévodství Schleswig, Holstein a Lauenburg. „Šlesvicko-Holštýnská otázka“ byla významným zdrojem napětí. Národní liberálové se pod heslem „Dánsko k kajce“ zasadili o to, aby se Šlesvicko stalo nedílnou součástí Dánska a zároveň oddělilo Holštýnsko a Lauenburg. Holštýnsko a Lauenburg byly členy Německé konfederace, ale Šlesvicko nikoli, což vytvořilo komplexní politickou dynamiku. Mezitím se němečtí nacionalisté ve Šlesvicku snažili udržet Šlesvicko a Holštýnsko sjednocené a aby Šlesvicko vstoupilo do Německé konfederace.

Christian VIII uznal, že ústava zahrnující jak Dánsko, tak vévodství byla nezbytná pro udržení unitárního státu, a poradil svému synovi a nástupci Fredericku VII., aby takovou ústavu usiloval. Po smrti Christiana VIII v lednu 1848 evropské revoluce zesílily požadavky na změnu v Dánsku. V březnu 1848 šlesvicko-holštýnská otázka dosáhla bodu varu a Šlesvicko a Holštýnsko požadují ultimátum reformy. Současně se zvýšil politický tlak ze strany národních liberálů. V reakci na to Frederick VII propustil svou vládu a jmenoval březnový kabinet, který zahrnoval čtyři vůdce z Přátel rolníků a národních liberálů, jako jsou Ditlev Gothard Monrad a Orla Lehmann. Dánsko odmítlo ultimátum od vévodství a vstoupilo do první války ve Šlesvicku.

Během konfliktu začaly práce na návrhu nové ústavy Dánska. Generální ředitelství Monrad se ujalo vedení při přípravě a Orla Lehmannová upravila dokument. Vlivem ústavy Norska (1814) a Belgie byl návrh předložen Ústavnímu shromáždění říše (Den Grundlovgivende Rigsforsamling), orgánu sestávajícímu ze 114 volených členů a 38 jmenovaných králem. Shromáždění bylo rozděleno mezi národní liberály, Přátele rolníků a konzervativce. Centrální debaty byly zaměřeny na strukturu politického systému a volební pravidla.

25. května 1849 ústavní shromáždění schválilo novou ústavu a 5. června 1849 ji podepsal Frederick VII., což je datum, které se dnes v Dánsku slaví jako Den ústavy. Tento dokument, známý jako červnová ústava, zřídil Rigsdag, dvoukomorový parlament zahrnující Landsting (horní komora) a Folketing (dolní komora). Přestože hlasovací práva pro obě komory byla totožná, volby do Landstingu byly nepřímé a požadavky na způsobilost byly přísnější. Celkově ústava udělila volební právo přibližně 15 % populace. Vzhledem k probíhající první Šlesvicko válce nebyla ústava na Šlesvicko okamžitě aplikována a tato otázka byla odložena až po skončení války.

Industrializace se v Dánsku začala prosazovat ve druhé polovině 19. století. První železnice v zemi byly postaveny v 50. letech 19. století, což výrazně zlepšilo komunikaci a usnadnilo obchod. Navzdory nedostatku přírodních zdrojů v Dánsku bylo toto období průmyslového růstu poháněno zámořským obchodem, což umožnilo průmyslům rozvíjet se a vzkvétat. Jak industrializace postupovala, docházelo k podstatné migraci z venkovských oblastí do měst, což přetvářelo demografickou a ekonomickou krajinu národa.

V tomto období prošlo dánské zemědělství transformací, která se zaměřila na export mléčných a masných výrobků, zejména do Velké Británie . Po porážce Dánska ve druhé Šlesvickové válce v roce 1864 národ změnil svou obchodní strategii. Místo toho, aby se Dánsko spoléhalo na německé prostředníky v Hamburku, vytvořilo přímé obchodní cesty s Anglií. Tato změna usnadnila vznik země jako hlavního vývozce másla. V tomto zemědělském úspěchu hrály zásadní roli pozemkové reformy, technologický pokrok a zřízení vzdělávacích a obchodních systémů. Ačkoli zemědělská družstva vznikla později v průběhu století, bylo to vedení dánských pozemkových, intelektuálních a politických elit, které zpočátku řídilo tyto změny. Zavedli pozemkové reformy, které pomohly vytvořit střední třídu farmářů, kteří přijali inovativní zemědělské techniky od bohatých majitelů nemovitostí a dále je rozvíjeli prostřednictvím společného úsilí.

V 19. století se také začalo formovat dánské dělnické hnutí, ovlivněné jak internacionalismem, tak nacionalismem. Hnutí nabralo na síle, když se sociální otázky propojily s mezinárodní pracovní solidaritou. V roce 1871 se socialistický novinář Louis Pio ukázal jako vůdčí osobnost, obhajující, aby se dělníci organizovali nezávisle. Inspirován socialistickou teorií a myšlenkami První internacionály, založil Pio Mezinárodní asociaci práce pro Dánsko, která se později vyvinula v Sociálně demokratickou stranu. Tato organizace spojovala aktivity odborových svazů s politickými akcemi a mísila tak národní a mezinárodní prvky dělnického boje. Pio věřil, že internacionalismus je nezbytný pro pokrok dělníků, a tvrdil, že bez přeshraniční spolupráce by dělníci nebyli schopni napadnout moc středních tříd, které využívaly nacionalismus k udržení kontroly.

Úsilí dánského dělnického hnutí vedlo ke stávkám a demonstracím požadujícím vyšší mzdy a sociální reformy. Tyto požadavky, i když mírné, se setkaly s odporem zaměstnavatelů a úřadů. Napětí vyvrcholilo v bitvě u Fælledenu 5. května 1872, kdy úřady zatkly Louise Pia, Poula Geleffa a Haralda Brixe, tři vůdce hnutí, a obvinily je z velezrady. Následně byli vyhoštěni do Spojených států , kde se pokusili založit socialistickou kolonii v Kansasu, což nakonec selhalo.

V politické oblasti začala rostoucí nezávislost a vliv dánského rolnictva zpochybňovat stávající elity. Jak se politické příležitosti rozšiřovaly, rolníci spolu s liberálními a radikálními městskými prvky získali větší moc a nakonec si zajistili většinu ve Folketingu, dolní komoře dánského parlamentu. Ačkoli byly provedeny změny k posílení moci Landstingu, horní komory, strana Left Venstre požadovala sestavení vlády. Král Christian IX zpočátku vzdoroval, ale v roce 1901 ustoupil a jmenoval Johana Henrika Deuntzera z Venstre, aby vytvořil Deuntzerův kabinet. To znamenalo začátek tradice parlamentní správy v Dánsku. Od roku 1901, s výjimkou velikonoční krize v roce 1920, žádná vláda nerozhodla proti většině ve Folketingu, což položilo základy moderní dánské demokracie.

Druhá Schleswigská válka, známá také jako Dano-Pruská válka, začala 1. února 1864, když pruské a rakouské síly překročily hranici do dánského vévodství Schleswig. Tento konflikt vzešel z Šlesvicko-Holštýnské otázky, dlouhodobého sporu o kontrolu nad vévodstvími Šlesvicko, Holštýnsko a Lauenburg. Ačkoli podobný boj byl vyřešen ve prospěch Dánska v první Šlesvickové válce (1848–1851), napětí znovu vzplanulo kvůli sporům o nástupnictví a nacionalistickým ambicím, které vyvrcholilo tímto obnoveným konfliktem.

Kořeny války spočívaly ve schválení listopadové ústavy v roce 1863, která měla za cíl integrovat Šlesvicko těsněji s Dánskem. Německá konfederace považovala tento krok za porušení Londýnského protokolu z roku 1852, který stanovil, že vévodství by měla zůstat oddělená od Dánska. Po smrti dánského krále Frederika VII. v roce 1863 nastoupil na trůn král Kristián IX. a čelil okamžitým výzvám vůči dánské autoritě nad vévodstvími. Německy mluvící obyvatelstvo Holštýnska a Šlesvicka podporovalo House of Augustenburg, německy přátelskou kadetskou větev, zatímco Dánsko se snažilo upevnit svou kontrolu nad Šlesvickem, což vedlo ke střetu nacionalistických nálad na obou stranách.

V lednu 1864 narůstalo napětí, když se pruské a rakouské síly umístily jižně od řeky Eider a čelily dánské obraně na severu. K 1. únoru vyhlásily Prusko a Rakousko válku a začalo nepřátelství. Dánská armáda, čítající kolem 38 000 mužů, čelila kombinované pruské a rakouské síle přes 60 000 mužů. Dánové zpočátku bránili opevnění Dannevirke, starobylou obrannou linii a symbol dánské národní hrdosti. Dne 5. února však dánský vrchní velitel generálporučík Christian Julius De Meza nařídil ústup z Dannevirke, aby nebyl obklíčen, což bylo rozhodnutí, které v Dánsku způsobilo velký šok a demoralizaci.

Vojenské střety ve Šlesvicku/Slesvigu. @ Maximilian Dörrbecker

Když se dánské síly stáhly do nedalekého města Flensburg, drsné zimní počasí si vybralo svou daň, což vedlo ke smrti a zajetí několika stovek vojáků. Pruské a rakouské jednotky pronásledovaly ustupující dánskou armádu, což vedlo k intenzivním bitvám u Sankelmarku a na dalších místech. Do poloviny dubna se dánské síly opevnily u Dybbølu, ale 18. dubna pruská armáda zahájila rozhodující útok, který po šestihodinovém bombardování a čelním útoku vedl k pádu opevnění Dybbøl. Tato porážka se ukázala jako zlomový bod a dánská obrana se nadále rozpadala.

Londýnská konference, která se konala od dubna do června 1864, se pokusila vyjednat mírové řešení, ale tyto snahy selhaly a boje byly obnoveny. 29. června zahájily pruské síly úspěšný obojživelný útok na dánský ostrov Als, což znamenalo poslední velké střetnutí války. 3. července byly poslední dánské síly poraženy v bitvě u Lundby a německá okupace se rozšířila po celém Jutsku.

30. října 1864 byla podepsána Vídeňská smlouva, která oficiálně ukončila konflikt. Dánsko postoupilo kontrolu nad Šlesvickem, Holštýnkem a Lauenburgem Prusku a Rakousku. To mělo za následek značnou ztrátu pro Dánsko, protože přišlo o 40 % své půdy a téměř 1 milion obyvatel, čímž se snížil jeho vliv a územní celistvost.

Druhá Šlesvicková válka měla dalekosáhlé důsledky. Znamenalo to konec dánských ambicí ohledně vévodství, posílilo vliv Pruska v německých záležitostech a předznamenalo případné sjednocení Německa. Pro Dánsko byla ztráta národním traumatem a země přijala opatrnější zahraniční politiku a až do konce 20. století se vyhýbala vojenským konfliktům. Dědictví konfliktu také přetrvávalo, protože tisíce Dánů odvedených do německé armády během první světové války utrpěly těžké ztráty, což zanechalo v rodinách v jižním Jutsku trvalý pocit hořkosti. Šlesvicko plebiscit z roku 1920, který se konal po první světové válce, viděl návrat Severního Šlesvicka do Dánska, kde se konečně řešily některé územní spory, které válku vyvolaly.

Během první světové války si Dánsko zachovalo neutrální postoj, ale konflikt významně ovlivnil národ. Jako země s ekonomikou silně závislou na exportu čelilo Dánsko velkým výzvám kvůli německé politice neomezené ponorkové války, která narušila námořní obchodní cesty. Tato situace donutila Dánsko přesunout velkou část svého exportního obchodu do Německa, protože přístup na zámořské trhy byl stále obtížnější.

Válka přinesla v Dánsku rozsáhlé prospěchářství, ale celková ekonomická situace byla nestabilní. Narušení obchodu spolu s finanční nestabilitou, která se během konfliktu a po něm přehnala Evropou, způsobily značné potíže. Dánská vláda zavedla přidělování, aby zvládla nedostatek, a obyvatelstvo snášelo nedostatek základního zboží, včetně potravin a paliva.

Kromě toho Německo vyvíjelo tlak na Dánsko, aby přijalo opatření ve svých vodách, což vedlo k nucené těžbě Sound, aby se zabránilo britským námořním silám v přístupu k této strategické trase. Tato akce demonstrovala složitost zachování neutrality při vyvažování tlaků válčících sousedů.

Po první světové válce a po porážce Německa v roce 1918 přinesla Versailleská smlouva v roce 1919 pro Dánsko významnou změnu. Smlouva nařídila plebiscit ve Šlesvicku a umožnila obyvatelům regionu Šlesvicko hlasovat o své národní věrnosti. V důsledku toho bylo Severní Šlesvicko (nyní známé jako Jižní Jutsko) vráceno Dánsku, což znamenalo významnou územní úpravu a okamžik znovuzískané národní hrdosti po válce.

V roce 1939, když v Evropě eskalovalo napětí, Adolf Hitler rozšířil nabídky paktů o neútočení skandinávským národům. Zatímco Švédsko a Norsko odmítly, Dánsko nabídku přijalo ve snaze vyhnout se konfliktu. Když později téhož roku vypukla druhá světová válka , Dánsko vyhlásilo svou neutralitu. Nicméně, 9. dubna 1940, Německo napadlo Dánsko jako součást své strategie k zabezpečení komunikace pro invazi do Norska. Dánská vláda nabízela jen omezený odpor a země byla rychle obsazena německými silami.

Nacistická okupace Dánska byla odlišná ve srovnání s jinými okupovanými zeměmi. Dánská monarchie zůstala na svém místě a počáteční podmínky okupace byly poměrně mírné. Dánsko si ponechalo vlastní vládu a Folketing (parlament) nadále fungoval. Dánská koaliční vláda se snažila chránit obyvatelstvo prostřednictvím politiky kompromisů a zachování určitého stupně autonomie. Dánská policie do značné míry zůstala pod místní kontrolou a německé úřady si udržovaly odstup od přímého řízení. Napětí však vzrostlo, když Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz , což vedlo k zákazu Dánské komunistické strany (Danmarks Kommunistiske Parti).

Jak válka postupovala, nacistické požadavky se stávaly stále tísnivějšími. V srpnu 1943, tváří v tvář eskalujícím německým tlakům a požadavkům, které porušovaly dánskou suverenitu, dánská vláda rezignovala. To přimělo Němce k převzetí plné kontroly nad zemí. Od tohoto okamžiku se Dánsko stalo stále odolnějším vůči okupaci a objevilo se hnutí ozbrojeného odporu.

Navzdory výzvám zůstalo Dánsko pod německou kontrolou až do konce války. 4. května 1945 se německé síly v Dánsku, spolu s těmi v severozápadním Německu a Nizozemsku , vzdaly spojencům. Následující den, 5. května 1945, britská vojska osvobodila Kodaň a Dánsko bylo osvobozeno od okupace. O tři dny později oficiálně skončila druhá světová válka, která ukončila tuto bouřlivou kapitolu dánských dějin.

Dánské hnutí odporu s pomocí mnoha dánských občanů provedlo jednu z nejpozoruhodnějších záchranných operací druhé světové války a úspěšně evakuovalo 7 220 ze 7 800 dánských Židů spolu s 686 nežidovskými manželi do blízkého neutrálního Švédska. Toto úsilí začalo poté, co německý diplomat Georg Ferdinand Duckwitz prozradil 28. září 1943 plány na blížící se deportaci dánských Židů do koncentračních táborů, kterou nařídil Adolf Hitler.

Záchrana je široce považována za jeden z největších činů kolektivního odporu proti nacistické agresi v jakékoli Němci okupované zemi během války. Díky této operaci a následné přímluvě jménem 464 dánských Židů zajatých a poslaných do koncentračního tábora Theresienstadt přežilo 99 % dánské židovské populace holocaust.

Poté, co v srpnu 1943 odstoupila dánská vláda, začali němečtí okupanti plánovat deportaci židovského obyvatelstva země. Duckwitz, který se neúspěšně pokoušel vyjednat bezpečný přístav pro dánské Židy ve Švédsku, se rozhodl prozradit nacistický plán Hansi Hedtoftovi, předsedovi Dánské sociálně demokratické strany. Hedtoft informoval dánské hnutí odporu a šéfa židovské komunity CB Henriquese, který poté upozornil úřadujícího vrchního rabína Marcuse Melchiora. Během časných ranních bohoslužeb 29. září, jeden den před Roš ha-šana, rabi Melchior varoval židovskou komunitu, aby se okamžitě schovala. Toto varování umožnilo mnoha Židům vyhnout se nacistickému zátahu.

Počáteční fáze záchrany byly nekoordinované a improvizované. Když se dánští státní úředníci dozvěděli o nacistickém plánu, nezávisle začali upozorňovat Židy prostřednictvím osobních kontaktů a naléhat na ně, aby se schovali. Mnoho Židů hledalo útočiště celé dny nebo týdny, aniž by věděli, jaký bude jejich osud. Jak hrozba zesílila, dánský odpor a četní obyčejní občané zorganizovali snahy ukrýt Židy a zařídit jejich útěk do Švédska .

Švédsko již dříve nabídlo útočiště norským Židům a rychle souhlasilo s přijetím také dánských Židů. 2. října 1943 vydala švédská vláda oficiální prohlášení, v němž prohlásila, že přivítá všechny dánské Židy hledající útočiště. Přechod přes úžinu Øresund do Švédska byl nebezpečný a jeho délka se lišila v závislosti na počasí a místě, ale v průměru trvala méně než hodinu. Židé byli přepravováni rybářskými loděmi, veslicemi, kajaky a dokonce byli ukryti v nákladních železničních vozech. Gerda III, plavidlo dánského majáku a bóje, bylo jedním z člunů používaných k převozu uprchlíků do Švédska a přepravilo asi 300 Židů do bezpečí.

Náklady na cestu se lišily, rybáři si účtovali od 1 000 do 50 000 dánských korun na osobu v závislosti na vnímaném riziku a poptávce. Přes vysoké poplatky se Dánskému hnutí odporu s finanční podporou bohatých Dánů a židovských rodin podařilo výdaje pokrýt. Celkové náklady na záchranu se odhadují na 20 milionů korun.

V prvních dnech záchrany se Židé shromažďovali v rybářských přístavech a čekali na transport. Gestapo však tuto činnost brzy začalo podezřívat, což vedlo k zátahu. V noci na 6. října bylo v Gilleleje zajato 80 Židů poté, co byl prozrazen jejich úkryt. Následkem toho se záchranné operace přesunuly do izolovanějších pobřežních míst a mnoho Židů se schovalo v lesích nebo chalupách, zatímco čekali, až na ně přijde řada.

Dánská přístavní policie a civilní úřady často spolupracovaly s odbojovým úsilím a mnoho místních německých velitelů projevilo malé nadšení pro prosazování příkazů k deportaci. Výsledkem bylo, že asi 116 dánským Židům se podařilo zůstat v Dánsku ukryto až do konce války, zatímco jen několik z nich bylo zajato, zemřelo při nehodách nebo spáchalo sebevraždu.

Záchranné úsilí bylo mimořádným úspěchem a oběti mezi dánskými Židy během holocaustu patřily k nejnižším ze všech okupovaných zemí. Pouze 102 dánských Židů je zaznamenáno jako oběti holocaustu. Tato operace také znamenala obrat v dánském odporu proti nacistické okupaci, protože podnítila veřejné mínění a spojila širší protinacistické nálady s hnutím odporu.

Severská rada byla založena 23. února 1952 jako meziparlamentní organizace na podporu spolupráce mezi severskými zeměmi. Mezi zakládající členy patřilo Dánsko, Švédsko , Norsko a Island a v roce 1955 se připojilo Finsko . Vytvoření Severské rady znamenalo významný krok ve formalizaci regionální spolupráce, která stavěla na sdílených kulturních, historických a politických vazbách mezi severskými zeměmi. Jeho cílem bylo posílit spolupráci v otázkách, jako je legislativa, hospodářská politika, kultura, vzdělávání a sociální péče. Postupem času Severská rada rozšířila svou roli při podpoře jednoty a spolupráce a stala se ústřední platformou pro diskusi a řešení společných výzev v regionu.

Navzdory tomu, že Dánsko nebylo jedním z válečných spojenců OSN, podařilo se zajistit pozdní pozvání na konferenci Charty OSN v roce 1945 a následně se stalo zakládajícím členem Organizace spojených národů. Konec 2. světové války přinesl významné změny do dánské zahraniční politiky, ovlivněné sovětskou okupací dánského ostrova Bornholm a rostoucím napětím, které brzy přerostlo ve studenou válku . Tyto události v kombinaci s těžce naučenými lekcemi z druhé světové války vedly Dánsko k opuštění své dlouhodobé politiky neutrality. V roce 1949 se Dánsko stalo jedním ze zakládajících členů Severoatlantické aliance (NATO), což znamenalo rozhodující posun ke kolektivní bezpečnosti a obraně v rámci západní aliance.

Dánské ženské hnutí, zvláště charakterizované Hnutím červených punčoch (Rødstrømpebevægelsen), se v historii Dánska ukázalo jako významná síla pro rovnost pohlaví, zejména během 70. a počátku 80. let. Založena v roce 1970, čerpala inspiraci z Redstockings založených v New Yorku v roce 1969 a svedla dohromady levicové feministky obhajující rovná práva, zejména v oblastech, jako je stejná mzda, zacházení na pracovišti a role v rodině.

Kořeny tohoto hnutí lze hledat na konci 60. let, kdy mladí aktivisté podporovaní kulturními a univerzitními skupinami začali požadovat změny ve společnosti. Hnutí se zviditelnilo 8. dubna 1970, kdy ženy protestovaly za stejné odměňování spolu s pracovníky pivovaru, čímž upoutaly pozornost veřejnosti. Zpočátku panoval zmatek ohledně jejich cílů, ale svůj postoj objasnili prostřednictvím demonstrací a článků, obhajovali bezplatné potraty a byli proti členství Dánska v Evropském společenství.

Hnutí se do poloviny 70. let rozšířilo z městských center jako Kodaň, Aarhus a Odense do měst po celém Dánsku. Navzdory chybějící centrální hierarchii organizovaly Červené punčochy aktivity, včetně každoročních letních táborů na Femø a pomáhaly se založením Muzea žen v Aarhusu. Postupem času se objevily vnitřní spory, zejména s lesbickými členkami, které si vytvořily vlastní samostatné hnutí, a v polovině osmdesátých let zájem opadl a pobočka Aarhus byla formálně uzavřena v roce 1985.

Navzdory své relativně krátké době činnosti zanechalo Dánské hnutí červených punčoch trvalý dopad a přispělo ke klíčovým legislativním změnám, jako je legalizace bezplatného potratu (1973), zajištění rovného odměňování (1976) a zlepšení mateřské dovolené (1980). Rovněž podnítil rozvoj genderových studií na univerzitách a zřízení KVINFO, dánského Centra pro výzkum žen a genderu, což zanechalo trvalé dědictví v širším kontextu dánské sociální a politické historie.

Zapojení Dánska do války v Afghánistánu znamenalo významnou kapitolu v jeho novodobé historii, protože země poprvé po desetiletích hrála proaktivní roli v mezinárodních vojenských operacích. Tato angažovanost znamenala posun Dánska k aktivnější zahraniční politice a oddanosti globálním bezpečnostním otázkám v éře po studené válce .

Dánsko se připojilo ke koalici vedené USA v Afghánistánu po teroristických útocích z 11. září 2001 jako součást mise NATO v rámci operace Trvalá svoboda. Dánský parlament rychle schválil vojenskou podporu, což znamenalo rozhodující odklon od tradičního dánského neutrálního postoje. Toto rozhodnutí bylo v souladu se závazkem Dánska plnit své závazky vůči NATO a také s jeho širší podporou pro boj proti terorismu a prosazování mezinárodní bezpečnosti.

První dánští vojáci dorazili do Afghánistánu koncem roku 2001, jejichž úkolem bylo především podporovat americké a spojenecké síly v operacích proti Talibanu a al-Káidě. Tyto síly zahrnovaly jednotky speciálních operací, pěchotu a podpůrný personál, což odráží oddanost Dánska misi navzdory jeho relativně malé armádě.

V roce 2002 Dánsko přešlo na rozsáhlejší roli v rámci International Security Assistance Force (ISAF), což je mise pod vedením NATO zřízená za účelem pomoci při udržování bezpečnosti a obnově úsilí v Afghánistánu. Dánské síly byly primárně rozmístěny v provincii Helmand, jedné z nejnestabilnějších oblastí v jižním Afghánistánu, kde čelily významným bojům proti povstalcům z Talibanu.

Vojenské angažmá Dánska v Afghánistánu se stalo jednou z největších vojenských operací země od druhé světové války , přičemž v letech 2002 až 2014 sloužilo v rotacích více než 9 500 dánských vojáků. V tomto období se Dánsko aktivně podílelo na bojových operacích, výcviku afghánských bezpečnostních sil a podílelo se na rekonstrukci. a stabilizační úsilí.

Zapojení dánské armády bylo široce uznáváno pro svou profesionalitu a efektivitu, ale také to stálo vysokou cenu. Padesát dánských vojáků přišlo o život a mnoho dalších bylo během mise zraněno, což z ní činí jedno z nejnáročnějších a nejnákladnějších vojenských střetnutí v novodobé historii Dánska.

V roce 2014 začalo Dánsko ukončit svou vojenskou účast v Afghánistánu, když mise ISAF přešla na misi Resolute Support Mission, která se zaměřuje na výcvik a poradenství afghánským bezpečnostním silám. Ačkoli Dánsko ukončilo svou bojovou roli, nadále poskytovalo finanční podporu a přispívalo k výcvikovému úsilí, čímž prokázalo odhodlání zajistit dlouhodobou stabilitu a rozvoj Afghánistánu.

Dánsko si udrželo malý počet vojenského personálu jako součást mise NATO až do úplného stažení mezinárodních sil v roce 2021. Toto rozhodnutí bylo učiněno v koordinaci s USA a dalšími spojenci NATO, což znamenalo konec 20leté vojenské přítomnosti Dánska v Afghánistánu .

Uprchlická krize a střelba v Kodani jsou významnými událostmi v nedávné historii Dánska, které odrážejí výzvy související s imigrací, sociální integrací a rostoucím napětím v otázkách multikulturalismu a extremismu.

Uprchlická krize (2015–2016)

Během evropské uprchlické krize v roce 2015 zažilo Dánsko, stejně jako mnoho dalších evropských zemí, značný příliv žadatelů o azyl, kteří prchali především před konflikty v Sýrii, Afghánistánu a Iráku . Tento nárůst vyvolal tlak na dánskou imigrační politiku a sociální služby, což vedlo k vášnivým veřejným debatám o národní identitě, integraci a odpovědnosti Dánska vůči uprchlíkům. Dánská vláda v reakci na to zavedla přísnější imigrační kontroly a zákony s cílem omezit počet žadatelů o azyl. Tato opatření zahrnovala zpřísnění hraničních kontrol a politik, které omezily výhody pro žadatele o azyl a ztížily slučování rodin. Uprchlická krize zintenzivnila diskuse o postoji Dánska k imigraci, což přispělo k širší evropské debatě o vyvážení humanitární odpovědnosti s národními zájmy.

Kodaňské střelby (2015)

V únoru 2015 čelilo Dánsko domácímu teroristickému útoku známému jako přestřelky v Kodani. Střelec zahájil palbu na kulturní akci diskutující o svobodě slova v kavárně Krudttønden, přičemž zabil jednu osobu a další zranil. Později v noci stejný střelec zaútočil na synagogu v centru Kodaně, což mělo za následek další smrt. Tyto incidenty byly nejzávažnějšími teroristickými útoky Dánska za poslední desetiletí, šokovaly národ a dostaly otázky extremismu, náboženské tolerance a práva na svobodu projevu do popředí veřejného diskurzu.

Útoky přiměly dánskou vládu k zavedení posílených bezpečnostních opatření a k dalším diskusím o integraci komunit imigrantů, zejména muslimských menšin, do dánské společnosti. Rozpoutaly také debaty o vyvažování občanských svobod s potřebou národní bezpečnosti ao úloze Dánska v boji proti extremismu doma i v zahraničí.

Uprchlická krize i střelba v Kodani zdůraznily boj Dánska s udržením tradičních hodnot otevřenosti a liberalismu tváří v tvář rostoucím globálním výzvám. Historicky bylo Dánsko známé svým systémem sociálního zabezpečení, progresivní politikou a oddaností lidským právům. Tyto události však znamenaly posun k obezřetnějším a restriktivnějším politikám v oblasti přistěhovalectví a bezpečnosti, což odráží širší obavy v celé Evropě.

V posledních desetiletích se Dánsko stalo světovým lídrem v oblasti klimatických opatření a udržitelnosti, což představuje významnou kapitolu v jeho moderní historii. Tento posun směrem k péči o životní prostředí odráží širší transformaci země z ekonomiky, která kdysi závisela na fosilních palivech, k průkopnickému obhájci obnovitelné energie a udržitelných postupů.

Cesta Dánska ke klimatickému vedení začala v 70. letech 20. století po ropné krizi v roce 1973, která odhalila silnou závislost země na dovážených fosilních palivech. Tato krize přiměla Dánsko k přehodnocení energetické strategie a začalo investovat do alternativních zdrojů energie. Výstavba první velké větrné farmy na světě v roce 1978 signalizovala raný závazek Dánska k větrné energii a během následujících desetiletí se větrná energie stala základním kamenem dánského energetického sektoru.

V 90. letech se Dánsko etablovalo jako průkopník v oblasti obnovitelné energie. Vláda zavedla politiky na podporu energetické účinnosti, investice do větrné energie a podporu rozvoje čistých technologií. Expanze infrastruktury pro větrnou energii udělala z Dánska globálního lídra ve výrobě větrných turbín, přičemž dánské společnosti jako Vestas a Ørsted získaly mezinárodní význam.

V roce 1997 se Dánsko stalo jednou z prvních zemí, které přijaly komplexní akční plán pro klima, zavázaly se k ambiciózním cílům pro snížení emisí skleníkových plynů a zvýšení podílu obnovitelné energie ve svém celkovém energetickém mixu. Na počátku 21. století dánská energetická politika prokázala, že hospodářský růst lze oddělit od uhlíkových emisí, protože země nadále prosperovala a postupně snižovala svou závislost na fosilních palivech.

Role Dánska jako globálního lídra v oblasti klimatu se v roce 2010 ještě více zdůrazňovala. V roce 2009 se v Kodani konala konference OSN o změně klimatu (COP15), která upoutala mezinárodní pozornost na dánskou politiku v oblasti životního prostředí, i když se na summitu nepodařilo dosáhnout závazné dohody. Navzdory neúspěchu Dánsko nadále posilovalo své klimatické ambice.

V roce 2019 přijala dánská vláda klimatický zákon, který se zavázal snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 70 % ve srovnání s úrovněmi z roku 1990, což je jeden z nejambicióznějších klimatických cílů na světě. Dánsko se také zavázalo dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Země soustavně obhajuje udržitelná řešení, jako jsou pobřežní větrné farmy, a je v celosvětovém měřítku v popředí podpory zelených technologií a energeticky účinných postupů.