The Nordic Bronze Age, spanning from around 2000/1750 to 500 BCE, marked a significant era in the prehistory of Denmark, characterized by the rise of a highly developed and interconnected culture in the region. As a continuation of earlier cultures like the Corded Ware and Bell Beaker cultures, the Nordic Bronze Age emerged through influences from Central Europe, particularly the Unetice culture. Bronze tools and metallurgy began to spread around 2000 BCE, with a more systematic adoption of bronze metalworking technology by 1750 BCE. This period saw Denmark’s inhabitants transition from using stone and copper to mastering bronze, which they acquired through extensive trade networks.

Trade and cultural exchange flourished, as Denmark became a key exporter of amber and a significant importer of metals, which helped elevate the region’s status in Europe. The trade routes established connected the Danish Bronze Age society to far-reaching cultures, including Mycenaean Greece, the Tumulus culture, and regions in the Carpathian Basin. This exchange brought new technologies and cultural influences, evident in similarities between Danish artifacts and those from other regions. Bronze craftsmanship in Denmark reached an exceptionally high standard, and the production and accumulation of bronze objects made it one of the richest cultures in Europe during this time.

The period also witnessed the development of large, fortified settlements, with single farmsteads and larger communities situated on higher ground near the coast. These settlements often featured longhouses that evolved over time into more sophisticated structures, some of which were exceptionally large and indicated the presence of a ruling elite. In addition to everyday dwellings, burial mounds became prominent in Denmark, with elaborate graves such as the Lusehøj mound, which contained significant quantities of bronze and gold, indicating a stratified society with emerging social hierarchies.

Religious practices during the Nordic Bronze Age in Denmark included sun worship, as seen in rock carvings and artifacts like the famous Trundholm Sun Chariot. Ceremonial sacrifices were often conducted in bodies of water, with numerous offerings of weapons, jewelry, and animal remains found in bogs and lakes. These practices, along with elaborate burial traditions, suggest a society deeply influenced by spiritual beliefs and rituals, with connections to Indo-European traditions.

By the 9th century BCE, ironworking began to emerge, signaling the transition from the Bronze Age to the Pre-Roman Iron Age around the 5th century BCE. This period of technological and cultural evolution laid the foundations for the later Iron Age societies in Denmark, making the Nordic Bronze Age a crucial phase in the development of Denmark’s prehistoric heritage.

Scanian War (1675–1679) se rozvinula jako součást širších severních válek, zahrnující Dánsko - Norsko , Brandenburg a Švédsko . Primárně se odehrálo na Scanianské půdě-úteru, které Dánsko-Norway předtím postoupilo do Švédska na základě Roskilde-a v severním Německu . Zatímco dánská, norská a švédská historiografie zvažuje německé bitvy součástí Scanian War, německé účty často označují tyto střety za samostatnou švédskou brandenburskou válku.

Válka byla spuštěna švédským zapojením do francouzsko-nizozemské války, ve které se Švédsko spojilo s Francií . Švédsko pod tlakem z Francie čelí nepřátelům z několika evropských zemí. V reakci na útok Francie na Spojené provincie ( Holandská republika ) se Dánsko-Norway rozhodl zasáhnout a doufat, že v roce 1658 získala regeneraci Scanian Teritories ztracená v roce 1658. King Christian V z Dánska Norway zahájil v roce 1675 invazi do Scania v roce 1675, čímž se v roce 1675 využil Swedenovy předpovědi proti Brandenburgu.

Současně Dánsko-Norway otevřela druhou frontu s invazí z Norska, známou jako válka Gyldenløve, pojmenovaná po dánském-norském generálovi Ulriku Frederiku Gyldenløve. To přinutilo švédské síly, aby rozdělily svou pozornost a bojovaly na dvou frontách. Dánsko-Norway zpočátku zažil velký úspěch a regeneroval většinu území ve Scanii.

Švédský král Charles Xi však, přestože je pouhých 19 let, nasadil odhodlaný protiútok, který regeneroval většinu ztracené půdy ve Scanii. Jeho vedení obrátilo příliv proti Dánsku-Norway a zrušila mnoho z jejich dřívějších zisků. Mezitím v severním Německu Brandenburské síly porazily švédskou armádu, zatímco na moři se dánské námořnictvo zvítězilo nad Švédskem.

Na konci války všechny strany utrpěly silné ztráty a konflikt dosáhl nepříjemného patu. Mírová vyjednávání byla ovlivněna větší francouzsko-podvodným válkou, když se sjednocené provincie usadily s Francií. Švédský král Charles Xi se oženil s dánskou princeznou Ulrike Eleonora, sestrou Christian V, a dále uvolňoval napětí mezi Švédskem a Dánskem-Norway. Válka oficiálně skončila smlouvami Fontainebleau a Lunda mezi Švédskem a Dánskem-Norway a Smlouvou Saint-Germain-en-Laye mezi Švédskem a Brandenburgem. Tyto smlouvy obnovily většinu území do Švédska a udržovaly status quo zřízený dřívější smlouvou Roskilde.

Během 11. století volitelný systém monarchie v Dánsku často vedl k dědickým krizím, protože moc nebyla automaticky předána nejstaršímu synovi. Sweyn II Estridsen, který otcoval šestnáct synů, měl pět z nich - Haralda III, Canute IV, Olaf I, Eric I a Niels - se přizpůsobí trůnu. Vláda Nielse, která vládla třicet let, byla poznamenána zdlouhavým obdobím míru a prosperity. Byl známý svou skromností a zbožností a udělil svému synovci Canute Lavard, titul vévody ze Schleswiga, což mu dal příležitosti k rozšíření jeho vlivu. Canute Lavard vynikal v této roli, bránil jižní hranici a podrobil obaotrity a získal pověst jako ctnostného a čestného muže. Podporovaný mocnými spojenci, včetně Svatého římského císaře Lothaira III, byl Canute silným kandidátem na dánský trůn.

V roce 1131 vypukla napětí, když byl Canute Lavard zavražděn Magnusem silným synem krále Nielse v Haraldstedském lese. Tato atentát vyvolala občanskou válku, když ho Canuteův nevlastní bratr Eric II shromáždil síly, aby ho pomstili. Eric požadoval, aby byl Magnus potrestán, ale král Niels s podporou Jutlandic Nobles rozhodně porazil Ericovy síly v bitvě u Jellinge Heath. Eric byl nucen uprchnout a hledal podporu od Svatého římského císaře, který pochodoval na sever s armádou, aby zvedl obléhání Schleswiga. Císař se však stáhl poté, co dosáhl dohody s Nielsem a Magnusem, takže Eric nechal čelit dalším porážkám.

Navzdory neúspěchům získal Eric podporu od různých šlechticů, včetně arcibiskupa Assera Thorkilssona. V klíčovém angažovanosti v bitvě u Sejerø Eric zničil Magnusovu flotilu, útočil na Viborga a vraždil místního biskupa Eskilda. Přestože se Eric pokusil toto vítězství využít, Niels se mu podařilo zachytit a porazit ho znovu a snížit Ericovu moc. Niels 'a Magnusovy síly nadále tlačily na jejich výhodu, ale Ericova vytrvalost spolu s podporou německých obchodníků mu umožnila prorazit a zachytit pevnost Haraldsborg.

V roce 1134 se Ericovy bohatství dramaticky změnily v bitvě u Fodeviga. S podporou Svaté římské těžké kavalérie rozhodně porazil Nielse a Magnuse Stronga, který byl zabit spolu s několika biskupy, které podporovaly jejich příčinu. Niels uprchl do Schleswig, ale tam byl zabit místními obyvateli. Ačkoli občanská válka účinně skončila Nielsovou smrtí, Harald Kesja, další žadatel, pokračoval v boji, dokud ho Eric nezachytil a popravil a sedm ze svých synů později v tomto roce.

Eric II, navzdory konsolidační moci, čelil výzvám a byl nakonec zavražděn v roce 1137. Jeho synovec, Eric III, ho následoval, ale bojoval s povstáním, zejména čelil vzpouře vedené Olaf Haraldsen v roce 1139. Ačkoli Olaf krátce držel moc, Eric III porazil 1143 a vládl v 1143.

Další dědická krize začala s abdikací Erica III, protože Sweyn III byl zvolen králem na Zéland, zatímco byl Canute V zvolen v Skånelandu. Následující konflikt viděl, jak se Sweyn a Canute opakovaně střet, zastavují se pouze proto, aby se neúspěšně zúčastnili Wendish Crusade. Sweyn, s pomocí svého bratrance Valdemara I., pokračoval v odrazování Canuteových záloh a nakonec se etabloval jako jediný vládce do roku 1153.

Valdemar změnil aliance v roce 1153 a pomohl Canute V EXPEL SWEYN. Poté, co se Sweyn v roce 1156 vrátil s německými posily, vedla mírová jednání k dohodě rozdělující Dánsko do tří království. Mír však byl krátkodobý. Sweyn organizoval vraždu Canute na svátku v roce 1157, což je událost známá jako „krevní svátek Roskilde“. Valdemar útok přežil a shromáždil Canuteovy následovníky a nakonec porazil Sweyna v bitvě u Grathe Heath, kde byl Sweyn zabit, možná rolník, zatímco uprchl. Toto vítězství zajistilo Valdemarovo postavení jako nesporného dánského krále a ukončilo dlouhodobé období civilního sporu.

Vikingský věk znamenal konec prehistorického období na začátku 9. století. Když začala Vikingská éra, dánské lidé se objevili jako impozantní průzkumníci, obchodníci a válečníci, kteří hráli ústřední roli při utváření evropské historie od 8. do 11. století. Jejich námořní dovednosti, pokročilé stavitelství lodí a navigační techniky jim umožnily prozkoumat, zaútočit a navázat osady napříč obrovskými regiony.

Rozsah dánské říše před rozšířením věku Vikingu. Není známo, kdy, ale kmenové Dánové rozdělili říši na „Herreda“ (označenou červenou linií). @ Johannes Steenstrup

V 9. století se dánské Vikingové pustili z Faroe Islands, aby objevili a usadili se na Islandu . Odtud se rozšířili do Grónska a později dosáhli břehů Vinlandu, o kterém se věřilo, že je moderní Newfoundland. Dánští Vikingové také vynikali v obchodování s dlouhými vzdálemi a používali složité sítě, které se táhly od Grónska na severu do Konstantinopole na jihu, procházející přes řeky jako Dnieper a navázání spojení prostřednictvím Kievské RUS , státu založené Vikingovy vládců.

Vikingská expanze v Evropě mezi 8. a 11. stolem: žlutá barva odpovídá expanzi Normanů. @ Max Naylor

Vliv dánských Vikingů byl na britských ostrovech obzvláště silný. Na konci 9. století zahájili své vpády, což významně ovlivnilo anglosaské království. Než založili Danelaw, dáni dobyli většinu severovýchodní Anglie a uvalili dánské zákony a zvyky. Pouze království Wessexu, vedené Alfredem The Great, odolávalo jejich pokrokům. Po sérii divokých bitev se Alfred objevil jako jediný zbývající anglický král a vytvořil základ pro sjednocenou Anglii.

Dále na jih se dánské Vikingové setkali s rozšiřující se Frankish Impire pod Charlemagne. Nejdříve zaznamenaná zmínka o Danes se objevuje ve Frankish Chronicles, jako jsou ty Notker z St Gall, který popsal interakce krále Gudfreda s Franky v 804 nl. Do 808 nl, král Gudfred zahájil úspěšný útok na Obotrites, zachytil město Reric a přemístil svou populaci do obchodního centra Hedeby. Navzdory snahám o vyjednávání míru s Charlemagne v roce 809 nl, napětí eskalovalo a vedl krále Gudfreda, aby zahájil nájezdy proti Frisianům s flotilou 200 lodí.

Dánští Vikingové také útočili a usadili se podél pobřeží Francie a Nizozemska a zahájili rozsáhlé útoky během 9. a 10. století. Obávali obléhání doPaříže a zničili údolí Loire. Pro správu těchto vpádů udělili Frankští vládci skupině Danes právo usadit se v severozápadní Francii za podmínky, že obhajují oblast před budoucími nájezdy na Viking. Toto osídlení se vyvinulo do regionu známého jako Normandie a byli to potomci těchto Vikingů, kteří skvěle dobyli Anglii v roce 1066 pod Williamem Dobyvatelem.

Dědictví dánských Vikingů je patrné v opevněných městech, která založila, jako je Aros (moderní Aarhus) a působivá pohřebiště, jako je Ladby Ship. Jejich činnosti zanechaly trvalý dopad na evropskou historii a přispíval k politické a kulturní krajině, která by definovala středověké období.

Industrializace v Dánsku se začala držet ve druhé polovině 19. století. První železnice v zemi byly postaveny v 50. letech 20. století, což výrazně zlepšilo komunikaci a usnadňoval obchod. Navzdory nedostatku přírodních zdrojů v Dánsku bylo toto období průmyslového růstu poháněno zámořským obchodem, což umožnilo průmyslovým odvětvím rozvíjet a vzkvétat. Jak industrializace postupovala, došlo k podstatné migraci z venkovských oblastí do měst a přetvořila demografickou a hospodářskou krajinu národa.

Během tohoto období prošlo dánské zemědělství transformaci se zaměřením na vývoz mléčných a masných výrobků, zejména do Velké Británie . Po porážce Dánska ve druhé válce Schleswig v roce 1864 se národ posunul svou obchodní strategii. Místo toho, aby se spoléhal na německé prostředníky v Hamburku, Dánsko založilo přímé obchodní cesty s Anglií. Tato změna usnadnila vznik země jako hlavního vývozce másla. V tomto zemědělském úspěchu hrály klíčovou roli pozemkové reformy, technologický pokrok a zřízení vzdělávacích a obchodních systémů. Ačkoli zemědělská družstva se objevila později ve století, bylo to původně vedení dánských, intelektuálních a politických elit, které tyto změny zpočátku řídily. Provedli pozemkové reformy, které pomohly vytvořit střední třídu zemědělců, kteří přijali inovativní zemědělské techniky od bohatých majitelů nemovitostí a dále je rozvíjeli prostřednictvím spolupráce.

Dánské dělnické hnutí se také začalo formovat v 19. století, ovlivněné internacionalismem i nacionalismem. Hnutí získalo dynamiku, protože sociální problémy se propojily s mezinárodní pracovní solidaritou. V roce 1871 se socialistický novinář Louis Pio objevil jako vedoucí postava, která obhajovala pracovníky, aby se organizovali samostatně. Pio inspirovaný socialistickou teorií a myšlenky prvního mezinárodního a založil Mezinárodní asociaci práce pro Dánsko, která se později vyvinula v sociální demokratickou stranu. Tato organizace spojila aktivity odborů s politickými akcími, smíchání národních a mezinárodních prvků boje pracovníků. PIO věřil, že internacionalismus je nezbytný pro pokrok pracovníků a tvrdí, že bez spolupráce napříč hranicemi by pracovníci nemohli zpochybnit moc středních tříd, kteří použili nacionalismus k udržení kontroly.

Úsilí dánského dělnického hnutí vedlo k úderům a demonstracím, které vyžadovaly vyšší mzdy a sociální reformy. Tyto požadavky, i když mírné, se setkaly s odporem zaměstnavatelů a úřadů. Napětí vyvrcholilo v bitvě u Fællededen 5. května 1872, kdy úřady zatkly Louise Pio, Poul Geleff a Harald Brix, tři vůdci hnutí a obvinili je vysokou zradou. Následně byli vyhnáni do Spojených států , kde se pokusili založit socialistickou kolonii v Kansasu, což nakonec selhalo.

V politické oblasti začala rostoucí nezávislost a vliv dánského rolníka zpochybnit stávající elity. Jak se politické příležitosti rozšiřovaly, rolníci spolu s liberálními a radikálními městskými prvky získali více moci a nakonec zajistili většinu v Folketingu, dolní komoře parlamentu v Dánsku. Přestože byly provedeny změny pro posílení síly Landstingu, horní komora, levá Venstre strana požadovala vytvoření vlády. Král Christian IX zpočátku odolával, ale v roce 1901 ustoupil, jmenoval Johana Henrika Deuntzera z Venstre, aby vytvořil kabinet Deuntzeru. To znamenalo začátek tradice parlamentní správy v Dánsku. Od roku 1901, s výjimkou velikonoční krize z roku 1920, žádná vláda proti většině vláda vláda v Folketingu založila základ pro moderní dánskou demokracii.

Během konce 17. a 18. století zůstala Dánská ekonomika silně závislá na zemědělství, s omezeným úspěchem v diverzifikaci do jiných průmyslových odvětví. Mimo Kodaň, který měl populaci kolem 30 000, existoval malý průmysl a dokonce i tam byla průmyslová činnost minimální. Objevilo se malé množství průmyslu na podporu armády, ale nedostatek přírodních zdrojů v Dánsku omezil její hospodářský růst. Země měla jen málo vývozu nad rámec zemědělských produktů, přičemž Nizozemsko si koupilo největší podíl tohoto zboží.

Vlastnictví půdy bylo vysoce koncentrované a přibližně 300 pronajímatelů ovládalo 90% půdy v zemi. Tito vlastníci půdy také dominovali venkovské správě, přičemž pouze několik úředníků činných v trestním řízení sdílejí moc. V reakci na klesající ceny plodin v roce 1733 pronajímatelé zavedli systém adscription, který účinně proměnil volnou dánskou rolníkovi na nevolníky. Tento systém svázal dělníky na místo jejich narození a přinutil je, aby si pronajali farmy na velkých statcích. Rolníci byli povinni v rámci nájemného pracovat na půdě pronajímatelů a neměli žádná práva na vyjednávání smluv nebo dostávání platby za jakékoli zlepšení, která provedla. Ti, kteří odmítli pronajmout pozemky, čelili šesti letům povinné vojenské služby.

Adscription System vedl k rozsáhlé neefektivnosti v dánském zemědělství, protože rolníci, kteří mají jen malou motivaci, provedli pouze minimální množství potřebné práce. Dánské zrno nedokázalo konkurovat kvalitnějšímu zrnu z pobaltského regionu, zejména v Norsku, což dále podkopávalo zemědělskou ziskovost.

Koncem 18. století však došlo k vlně zemědělských reforem. Zastavený systém otevřeného pole byl zrušen a menší farmy byly konsolidovány do větších a účinnějších jednotek. Systém adshiption byl také eliminován a vojenský přešel na odvod pro nábor pracovní síly. Tyto změny byly umožněny neustále rostoucími zemědělskými cenami, což poskytovalo finanční stabilitu potřebnou k podpoře reforem.

Během 18. století vzkvétala Dánská ekonomika, především kvůli rozšířené zemědělské produkci, která splňovala rostoucí poptávku v celé Evropě. Dánské obchodní lodě hrály významnou roli v této prosperitě, obchodování po celé Evropě, v severním Atlantiku a s dánskými koloniemi v Karibiku a severním Atlantiku přispívajícím k hospodářskému růstu země. Dánsko bylo ekonomicky prospěšné z americké revoluce (1775–1783), protože konflikt vytvořil poptávku po neutrálních obchodních partnerech. Dánští obchodníci využili tuto příležitost tím, že rozšířili své obchodní sítě a dodávali zboží na evropské trhy i americké kolonie, což během tohoto období výrazně zvýšilo dánské ekonomiky.

V posledních desetiletích se Dánsko stalo jako globální vůdce v oblasti klimatu a udržitelnosti, což znamenalo významnou kapitolu ve své moderní historii. Tento posun směrem k environmentálnímu správcovství odráží širší transformaci země z ekonomiky, která se kdysi spoléhala na fosilní paliva na průkopnický obhájce obnovitelné energie a udržitelných postupů.

Dánská cesta k vedení klimatu začala v 70. letech 20. století po ropné krizi z roku 1973, která odhalila velkou závislost země na dovážených fosilních palivech. Tato krize přiměla Dánsko, aby přehodnotilo svou energetickou strategii a začala investovat do alternativních zdrojů energie. Výstavba první rozsáhlé větrné farmy na světě v roce 1978 signalizovala Dánskovým předčasným závazkem větrné energie a v následujících desetiletích se větrná energie stala základním kamenem dánského energetického sektoru.

V 90. letech se Dánsko etablovalo jako průkopník v oblasti obnovitelné energie. Vláda zavedla politiky na podporu energetické účinnosti, investování do větrné energie a podpory rozvoje čistých technologií. Rozšíření infrastruktury větrné energie učinilo z Dánska globálním lídrem ve výrobě větrné turbíny, přičemž dánské společnosti jako Vestas a Ørsted získaly mezinárodní význam.

V roce 1997 se Dánsko stalo jednou z prvních zemí, které přijaly komplexní akční plán klimatu, zavázala se k ambiciózním cílům pro snížení emisí skleníkových plynů a zvýšení podílu obnovitelné energie v celkové energetické směsi. Počátkem roku 2000, energetická politika v Dánsku prokázala, že z emisí uhlíku lze oddělit hospodářský růst, protože země nadále prosperovala a postupně snižovala jeho spoléhání se na fosilní paliva.

Role Dánska jako vůdce globálního klimatu se v roce 2010 stala výraznější. V roce 2009 uspořádala Kodaň konference OSN pro změnu klimatu OSN (COP15) a upozornila na mezinárodní pozornost na Dánskové environmentální politiky, i když summit nedosáhl závazné dohody. Navzdory neúspěchu Dánsko nadále posilovalo své klimatické ambice.

V roce 2019 dánská vláda schválila zákon o klimatu a do roku 2030 se zavázala snížit emise skleníkových plynů o 70% ve srovnání s úrovní roku 1990, jedním z nejambicióznějších cílů na klima na světě. Dánsko se také zavázalo k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Země se neustále obhajuje o udržitelná řešení, jako jsou větrné farmy na moři, a byla v popředí podpory zelených technologií a energeticky účinných postupů v globálním měřítku.

Severní sedmiletá válka, známá také jako severská sedmiletá válka, byla bojována mezi Švédským královstvím a koalicí Dánska Norska , Lübeck a Polsko - Litva - Litva od roku 1563 do roku 1570. Konflikt byl poháněn králem Frederickem II. Denmarkem touhou po dominanci Kalů a Kalm Oric o xivu z Kingara z xivu z xivu z Kylského ďára a Kinga Oric o xivu z Kylského ďára a Kinga Oric z Kymaru a Kinga Oric z Kalského am ambicí byl poháněn králem Frederickem II. II. Break Dánsko v regionu.

Carta Marina, raná mapa severských zemí, vyrobená kolem konce Kalmar Union a začátek Dánska - Norway @ Olaus Magnus

Poté, co Christian III z Dánska a Gustav Vasa ze Švédska zemřel v roce 1559 a 1560, zdědili mladí a ambiciózní monarchy, Eric XIV ze Švédska a Fredericka II. Frederick II se snažil oživit Kalmar Union pod dánským vedením, zatímco Eric XIV se zaměřil na snížení Dánska.

Krátce po jeho korunovaci Frederick II nařídil svému veliteli Johana Rantzaua, aby pomstil dánskou dřívější porážku rolnickou republikou Ditmarsh, kterou rychle dobyl a dostal ji pod dánskou norskou kontrolu. Dánsko pokračovalo v rozšiřování v Baltském moři a zabavilo ostrov Ösel. To vyvolalo napětí, když se Dánsko i Švédsko zapojily do livonské války, přičemž král Eric XIV úspěšně zabránil dánským ambicím v Estonsku .

Série provokací vedla k eskalovanému nepřátelství. V roce 1563 byli švédští poslové, kteří cestovali, aby vyjednali Ericovo manželství s Christine z Hesse, v Kodani, což Erica vedlo k přidání dánských a norských insignií do jeho rukou. Lübeck, rozhněvaný Ericovým obchodním omezením, se připojil k Dánsku a Polsko-Litva hledala kontrolu nad pobaltským obchodem. Skirmishiss brzy vypukl a válka byla oficiálně vyhlášena v srpnu 1563.

Počáteční fáze války zaznamenala střet dánského námořnictva se švédskou flotilou poblíž Bornholmu, což mělo za následek dánskou porážku. Navzdory pokusům o zprostředkování se nepřátelství eskalovalo. Frederick II zahájil rozsáhlou invazi do Švédska a zachytil strategickou pevnost älvsborg, která odřízla Švédsko od Severního moře. Švédské protiútoky vedené veliteli jako Charles de Mornay se však setkaly se smíšeným úspěchem, jako je porážka v bitvě u Mared.

Na moři, Švédsko zpočátku utrpělo neúspěchy a ztratilo válečnou loď Mars, největší v Baltském moři, v bitvě poblíž Gotlandu. Švédská flotila však pod vedením námořního velitele Klas Horn znovu získala dominanci a porazila síly dánců-Lübeck ve více zakázkách a zajistila kontrolu nad východním Baltikem.

Na zemi zuřily bitvy po celé jižní Skandinávii. Mezi pozoruhodné konfrontace patřila bitva u Axtonny v roce 1565, kde dánské síly vedené Danielem Rantzauem porazily Švédy. Rantzau později vedl ničivou kampaň přes švédská území, hořící vesnice a plodiny.

Na severu Švédsko zabíralo norské provincie Jämtlandu a Härjedalenu, ale čelilo odporu místních obyvatel a norských sil, kteří nakonec znovu získali kontrolu. Švédské síly se pokusily vstup do jihovýchodního Norska, zachytili Hamara a postupovali až k Skien, ale byly odrazeny.

Koncem 60. let 20. století se válka stala pro obě strany stále vyčerpávající. Eric XIV ze švédské mentální nestability ochromil švédské válečné úsilí a byl v roce 1568 sesazen jeho bratrem Johnem III.

Nakonec, s vyčerpanými oběma národy, mírová jednání se obnovila, vyvrcholila ve Smlouvě o stettinu, podepsaná 13. prosince 1570. Smlouva ukončila válku bez územních změn: Švédsko se vzdalo nároků na Norsko, Skäne, Halland, Blekinge a Gotland, zatímco Denland, zatímco Denlark upustil od Sweden. Baltské moře bylo vyhlášeno pod dánskou suverenitou a rozpuštění Kalmarské unie bylo formálně uznáno. Švédsko zaplatilo značné výkupné 150 000 Riksdaler, aby znovu získala pevnost älvsborg a vrátila zajaté dánské válečné lodě. Navzdory míru zůstaly spory o symboly, jako jsou tři koruny odznaky, nevyřešené a semena semen pro budoucí konflikty mezi oběma královstvími.

Zapojení Dánska do války v Afghánistánu znamenalo významnou kapitolu ve své moderní historii, protože země poprvé hrála v mezinárodních vojenských operacích proaktivní roli v mezinárodních vojenských operacích. Tato angažovanost znamenala posun Dánska k aktivnějšímu zahraniční politice a závazku k globálním bezpečnostním problémům v éře po studené válce .

Dánsko se připojilo k americké koalici vedené v Afghánistánu po 11. září 2001 teroristické útoky jako součást mise NATO pod operací, která trvá svoboda. Dánský parlament rychle schválil vojenskou podporu a označil rozhodující odklon od dánského tradičního postoje neutrality. Toto rozhodnutí bylo v souladu se závazkem Dánska vůči jeho povinnostem NATO, jakož i širší podporou boje proti terorismu a dodržování mezinárodní bezpečnosti.

První dánské jednotky dorazily do Afghánistánu na konci roku 2001, především za úkol podporovat americké a spojenecké síly v operacích proti Talibanu a Al-Káidě. Mezi tyto síly patřily speciální operační jednotky, pěchota a podpůrné personál, odrážející Dánskou závazek k misi navzdory relativně malé armádě.

V roce 2002 se Dánsko přešlo na rozsáhlejší roli v rámci Mezinárodní bezpečnostní asistenční síly (ISAF), zřízená mise vedená NATO zřízená s cílem pomáhat při udržování bezpečnosti a přestavby úsilí v Afghánistánu. Dánské síly byly primárně rozmístěny v provincii Helmand, jedné z nejvíce volatilních regionů v jižním Afghánistánu, kde čelily významnému boji proti povstalcům Talibanu.

Vojenská angažovanost Dánska v Afghánistánu se stala jednou z největších vojenských operací v zemi od druhé světové války , přičemž v letech 2002 až 2014 sloužilo více než 9 500 dánských vojáků v rotacích. Toto období bylo Dánsko aktivně přispívající k bojovým operacím, školení afghánských bezpečnostních sil a účasti na rekonstrukci a stabilizaci.

Zapojení dánské armády bylo široce uznáno za její profesionalitu a efektivitu, ale také přišla za vysoké náklady. Padesát dánských vojáků přišlo o život a mnoho dalších bylo během mise zraněno, což z něj činí jedno z nejnáročnějších a nákladných vojenských závazků v dánské moderní historii.

V roce 2014 začalo Dánsko likvidovat své vojenské zapojení do Afghánistánu, když mise ISAF přešla na rezolutní podpůrnou misi a zaměřila se na školení a poradenství afghánských bezpečnostních sil. Přestože Dánsko ukončilo svou bojovou roli, nadále poskytovala finanční podporu a přispívala k úsilí o školení, což prokazuje závazek k dlouhodobé stabilitě a rozvoji Afghánistánu.

Dánsko udržovalo malý počet vojenských pracovníků v rámci mise NATO až do úplného stažení mezinárodních sil v roce 2021. Toto rozhodnutí bylo učiněno v koordinaci s USA a dalšími spojenci NATO, což znamenalo konec 20leté vojenské přítomnosti v Afghánistánu.

Břečová revoluce z roku 1848 v Dánsku byla klíčovou sérií událostí, které vedly k vytvoření ústavní monarchie a přijetí dánské ústavy. K této revoluci došlo proti širšímu pozadí otřesů v celé Evropě, protože únorové a březnové revoluce toho roku zametly několik zemí, včetně Francie a Německa , což vyvolalo rozsáhlé požadavky na demokratické reformy.

Král Frederick VII vystoupil na dánský trůn 20. ledna 1848 ve věku 39 let. Byl známý svým nedostatkem zapojení do státních záležitostí a byl ochoten zvážit myšlenku ústavního státu, na rozdíl od jeho předchůdců, kteří vládli jako absolutní monarchy. Krátce po jeho korunovaci udržoval předchozí ministry a provedl dvě nové jmenování do Rady státní rady. Kolem této doby se návrh ústavy vyvinul pod jeho otcem Christian VIII. Pohyboval se vpřed. 28. ledna 1848 dánská vláda oznámila plány na společný ústavní rámec pro celé dánské království, které zahrnovalo samotné království i vévodství Schleswig a Holstein. Toto uspořádání navrhlo stejné zastoupení mezi Dánskem, s populací 1,3 milionu, a vévodství, kteří měli 800 000 obyvatel.

Národní liberální strana, která obhajuje ústavu zaměřenou na Dánsko až do řeky Eider, byla s tímto návrhem nespokojena a považovala ji za porušení dánských práv. Zároveň se lidé v vévodství postavili proti jakékoli společné ústavě s Dánskem, protože hledali více nezávislosti.

20. března 1848 se zprávy dostaly do Kodaně, že se zástupci Schleswiga a Holsteinu setkali v Rendsburgu, požadovali svobodnou ústavu, sjednocení Schleswiga a Holsteina a vstup Schleswiga do německé konfederace. Národní vůdce Liberal Orla Lehmann na to reagoval, že vévodství byli v otevřené povstání. On a další vůdci stran vyzvali veřejné setkání v kasinovém divadle toho večera, aby diskutovali o situaci, zatímco další setkání Borgerrepræsentation (zastoupení lidí) bylo svoláno, aby navrhovalo prohlášení krále požadujícího politické reformy.

Setkání v divadle kasina přineslo 2 500–3 000 účastníků. Hvidt a Lehmann, kteří dorazili pozdě kvůli jejich dřívějšímu setkání s Borgerrepræsentation, předložili prohlášení, které požadovalo, aby král nahradil své ministry a založil novou vládu. Bylo dohodnuto, že příští den bude dav pochodovat do královského paláce, Christiansborg, aby předložil své požadavky.

21. března se v Gammeltorvu shromáždilo 15 000 až 20 000 lidí, na hlavním náměstí v Kodani a pochodovalo do Christiansborg. Po jejich příjezdu se však dozvěděli, že dříve toho rána král Frederick VII již odmítl své ministry na naléhání svého poradce Bardenfletha, který se snažil zabránit Schleswigovi spojit se s německou konfederací.

Během následujících dnů pokračovalo úsilí o vytvoření nové vlády. Několik pokusů selhalo, ale 22. března bývalý ministr financí Adam Wilhelm Moltke úspěšně založil koaliční vládu známou jako kabinet Moltke I nebo březnové ministerstvo. Tato nová vláda, která zahrnovala opoziční údaje, jako jsou Ditlev Gothard Monrad, Tscherning, Hvidt a Lehmann, znamenala začátek dánského přechodu na ústavní monarchii. Ačkoli národní liberálové byli zpočátku nespokojeni, přijali vládu na základě slibu krále Fredericka VIIS, aby převzali roli ústavního panovníka a delegí odpovědnosti vůči jeho ministrům.

Nová vláda reagovala na požadavky vévodství 24. března a odmítla Schleswigova vstup do německé konfederace, ale udělila ji zvýšenou provinční nezávislost a prohlásila, že bude mít společnou ústavu s Dánskem. Holstein měl mít samostatnou ústavu jako německý společný stav. Než se tyto plány mohly dostat do vévodů, v Holsteinu 23. března vypukla otevřená povstání a v letech 1848 až 1850 se stala širším bojem mezi dánskými a německými zájmy do tříleté války (první Schleswigská válka).

Během napoleonských válek (1803–1815) čelil Dánsko- Norsko významné výzvy a posuny ve své politické a vojenské krajině, což nakonec vedlo k vážným důsledkům pro království. Národ, který se zpočátku snažil udržet svou neutralitu, se do konfliktu stále více zamotal kvůli jeho strategické poloze, námořní aktiva a tlakům z Francie i Británie . Toto období znamenalo zlom pro Dánsko-Norway, který se vynořil z válek výrazně oslaboval a ztratil velkou část svého dřívějšího vlivu.

Neutralita a boj za vyhnout se zapojení (1803–1807)

Na začátku napoleonských válek se Dánsko-Norway snažila udržet postoj neutrality a vyrovnat jeho postavení mezi válčícími koalicemi Británie a Francie. Neutralita království byla nezbytná pro ochranu jejích obchodních zájmů, protože dánské obchodní lodě se aktivně zapojily do obchodu po celé Evropě. Dánsko-Norwayovo námořnictvo, jedno z nejhorších v regionu, hrálo klíčovou roli při ochraně těchto komerčních tras.

Strategická poloha národa, která ovládá přístup k Baltskému moři prostřednictvím dánského průlivu, z něj učinila cenným spojencem pro Francii i Británii. Vzestup Napoleona a následnou formování Ligy ozbrojené neutrality však, z nichž byl Dánsko-Norway členem, zvýšila napětí s Británií, která se týkala možnosti, že se proti nim používá dánská flotila.

První a druhá bitva Kodaně (1801 a 1807)

První významná rána neutrality Dánska-Norwayová přišla s první bitvou v Kodani v roce 1801, kde britská flotila pod viceprezidentem Horatio Nelsonem zaútočila a porazila dánskou flotilu ve snaze narušit ligu ozbrojené neutrality. Navzdory trpícím ztrátám se Dánsko-Norwayovi podařilo zachovat podstatnou část svého námořnictva a byl obnoven dočasný mír.

Topografická mapa Kodaně a jeho okolí ukazující rozložení města a britské pozice během obléhání. @Willim Faden

Situace znovu eskalovala v roce 1807. Britská vláda, která se obávala, že Napoleon by mohl donutit Dánsko-Norway, aby se připojil ke svému kontinentálnímu systému a použil svou flotilu proti Británii, zahájila preventivní stávku proti Kodani ve druhé bitvě v Kodani, také známé jako bombardování Copenhagenu. Tento útok vedl k tomu, že Britové zachytili nebo zničili většinu dánské flotily, což účinně ukončilo schopnost Dánska-Norway ovládat její námořní obranu. Útok přinutil Dánsko-Norway do spojenectví s Francií, navzdory úsilí království vyhnout se výběru stran.

Aliance s Francií a válkou na dělová člun (1807–1814)

Po britském bombardování a zabavení jeho flotily se Dánsko-Norway oficiálně připojila k Napoleonské alianci a sladila se s Francií. Tato aliance vedla k takzvané válce dělových člunů (1807–1814), námořního konfliktu mezi Dánskem a Británií. S hlavní dánskou flotilou nyní v britských rukou se dánské norské námořnictvo uchýlilo k použití malých dělovacích člunů k obtěžování britských obchodních konvojů a válečných lodí, zejména v mělkých vodách kolem Dánska a Norska. Navzdory jejich omezené účinnosti proti větším britským lodím se těmto dělovacím člun podařilo zachytit několik nepřátelských lodí a narušit britskou přepravu.

Válka dělových člunů však také znamenala, že Dánsko-Norway čelila britské blokádě a vážně ovlivnilo její ekonomiku. Obchod přišel k virtuálnímu klidu a království se snažilo udržovat zásoby, zejména v Norsku, kde se nedostatek potravin stal stále závažnějším. Ekonomické útrapy způsobené blokádou v kombinaci s nuceným závazkem Dánska-Norway podpořit Napoleonovo válečné úsilí, velmi zatěžovaly království.

Pokles dánské moci a Kiela (1814)

Když se příliv otočil proti Napoleonovi, Dánsko-Norway se ocitl stále více izolovaný. V roce 1813 Švédsko, které se dříve spojilo s Napoleonem, ale změnilo strany, aby se připojila k šesté koalici, napadl Dánsko-Norway z jihu. Král Frederick VI z Dánska, který čelil rostoucímu tlaku, byl nucen podepsat Kielovu smlouvu 14. ledna 1814.

Smlouva měla pro Dánsko-Norway ničivé důsledky. V rámci svých podmínek postoupilo Dánsko Norské království švédskému králi a ukončilo unii, která trvala přes čtyři století. Přestože si Dánsko zachovalo kontrolu nad Grónskem, Islandem a Faroeovými ostrovy, ztráta Norska znamenala dramatické snížení síly a vlivu království. Dánsko bylo navíc nuceno vzdát se ostrova Heligolandu do Británie, což dále snižovalo jeho strategickou přítomnost v Severním moři.

Poválečný dopad a hospodářské oživení

Po napoleonských válkách čelil Dánsko náročnou cestu k uzdravení. Ztráta Norska byla pro ekonomiku království závažnou ránou, protože Norsko bylo významným zdrojem příjmů a zdrojů. Finanční kmen války hluboce ponechává Dánsko v dluhu a zničení jeho flotily znamenalo, že již v regionu nezastávala žádnou významnou námořní moc.

Aby se zotavila z ekonomických útrap, Dánsko se pustilo do řady reforem se zaměřením na modernizaci zemědělství a rozvoj nových průmyslových odvětví. Navzdory výzvám se dánské vládě v následujících desetiletích podařilo stabilizovat ekonomiku a Dánsko pomalu přešlo do modernějšího a industrializovanějšího státu.

The reign of Christopher II (1319–1332) was a period of disaster for Denmark, marked by widespread peasant revolts, conflicts with the Church, and loss of territory. Due to Christopher's inability to maintain control, much of Denmark fell into the hands of provincial counts, and Skåne was seized by Sweden. The situation became so dire that following Christopher's death in 1332, Denmark was left without a king for eight years, with the country effectively under the control of these counts.

The kingless time 1332–1340. Danish Estonia not shown on the map was under the protection of the Livonian Order. @Vesconte2

One of the most powerful of these counts, Gerhard III of Holstein-Rendsburg, held significant influence over Danish affairs until his assassination in 1340. This event paved the way for Christopher's son, Valdemar IV, to be chosen as the new king. Valdemar gradually began the arduous task of reclaiming Denmark's lost territories. Through strategic diplomacy, warfare, and economic measures, he managed to restore Danish control, finally completing the recovery of the kingdom by 1360, re-establishing Denmark's sovereignty and stability.

Během třetí severní války (1700–1721) se Dánsko Norsko učinilo další pokus o získání ztracených provincií ze Švédska . Toto úsilí však zpočátku vyústilo v nepříznivý mír travendálu v roce 1700. Když Dánsko znovu vstoupilo do konfliktu v rámci větší aliance, Švédsko bylo nakonec poraženo. Navzdory tomuto rozhodujícímu posunu v rovnováze moci byly dánské naděje na regeneraci jeho bývalých území přerušeny. Velké evropské síly, na pozoru před tím, že jeden národ ovládá oba pobřeží zvuku, se postavili proti jakýmkoli teritoriálním ziskům pro Dánsko. Výsledkem je, že Frederiksborgská smlouva v roce 1720 nevrátila východní provincie do Dánska a dokonce vyžadovala, aby se Dánové vrátili švédské Pomeranie, které drželi od roku 1715. Od této chvíle byly dánské ambice obnoveny své ztracené země ze Švédska.

Po většinu 18. století si Dánsko užilo období relativního míru. Jedinou významnou hrozbou přišla v roce 1762, kdy vévoda z Holstein-Gottorp vystoupil na ruský trůn jako car Peter III a vyhlásil válku Dánsku nad jeho předky na Schleswig. Než by však mohl dojít k jakémukoli konfliktu, Peter III byl svržen jeho manželkou, která se stala Tsarinou Catherine II (Catherine Velikost). Císařovna Catherine opustila tvrzení svého manžela a vyjednali převod vévodství Schleswig-Holstein na dánskou kontrolu. Výměnou Rusko získalo kontrolu nad krajem Oldenburg a přilehlých zemí ve Svaté římské říši. Tato dohoda byla formalizována ve Smlouvě o Tsarskoye Selo v roce 1773 a výsledná aliance významně ovlivnila dánskou zahraniční politiku a v následujících desetiletích ji více sladila s ruskými zájmy.

Interně se absolutistické pravidlo iniciované pod Frederickem III nadále vyvíjelo. Dánská strava (parlament) byla pozastavena a moc se v Kodani stále více centralizovala. Monarchie se reorganizovala v hierarchické struktuře, s králem jako ohniskem. Korunní úředníci a nová třída byrokratů dominovala správě věcí veřejných a dále snižovala vliv tradiční aristokracie. V průběhu času se ne-vylučující pronajímatelé stali vlivnými a využívali jejich sílu k přijímání zákonů, které upřednostňovaly jejich zájmy.

Dánská správa a právní systém také podstoupily modernizaci. V roce 1683 byl představen * Danske Lov 1683 * (dánský kód), standardizovat a konsolidovat provinční zákony. Tato éra také zaznamenala standardizaci hmotností a opatření a zemědělský průzkum, který umožnil přímé zdanění majitelů půdy a snížil vládní spoléhání na příjmy z korunních pozemků.

Během tohoto období se populace Dánska neustále zvyšovala a v roce 1660 rostla z asi 600 000, krátce po teritoriálních ztrátách ve Švédsku na 700 000 do roku 1720. Obyvatelstvo 1807 dosáhlo populace přibližně 978 000, což odráží relativní stabilitu a růst království během této éry.

Během vlády Valdemara I se Dánsko proměnilo v významnou sílu v oblasti Baltského moře. On a jeho důvěryhodný poradce Absalon zahájili výstavbu hradu ve vesnici Havn, který by se později vyvinul v Kodaň, moderní hlavní město Dánska. Společně Valdemar a Absalon rozšířili vliv Dánska a zajistili oporu na jižních pobřeží Baltského moře tím, že v roce 1168 podrobili knížectví Rügenu. To znamenalo začátek územního rozšiřování v Baltském moři, což by později přineslo konkurenci s jinými pravomocemi, jako je Hanseatic League , a pocity, které se týkaly, a počítač a teutonická strana .

Dánská říše a kampaně 1168-1227. @ Tinkaer1991

V 80. letech 20. století se dánská kontrola dále rozšířila, když pod jejich vlivem přinesli Mecklenburg a vévodství Pomerania. Na těchto jižních územích Dánové propagovali křesťanství , zřídili kláštery jako Eldena Abbey a přispívají k širším procesu expanze německé východní východy, známého jako Ostsiedlung. Navzdory jejich raným úspěchům ztratil Dánsko většinu z těchto jižních dobytí poté, co utrpěl rozhodující porážku v bitvě o Bornhöved v roce 1227, ačkoli Rugianské knížectví zůstalo součástí Dánska až do roku 1325.

V roce 1202 vystoupil Valdemar II na trůn a zahájil řadu kampaní nebo „křížových výprav“, které rozšířily Dánsko vliv dále do pobaltské oblasti, včetně dobytí moderní Estonsko . Toto období znamenalo začátek dánského Estonska. Podle legendy, během bitvy o Lindanise v roce 1219, dánská vlajka, Dannebrog, zázračně padl z oblohy a stal se symbolem národa. Navzdory tomuto legendárnímu vítězství čelilo Dánsko v následujících letech několik porážek, které vyvrcholily jejich ztrátou v bitvě o Bornhövedu v roce 1227. Tato porážka znamenala konec dánské kontroly nad jejich severo -německými územími a Valdemar II byl zachráněn před zajetím pouze otvorstvím německého rytíře, který ho přinesl do bezpečí.

Po těchto neúspěchech Valdemar II posunul své zaměření na vnitřní reformy. Představil feudální systém a udělil pozemky šlechticům výměnou za službu, což zvýšilo sílu vznešených rodin (Højadelen) a vedl k třídě menších šlechticů (Lavadelen). Tento posun v moci vedl k erozi tradičních práv, která si od Vikingů užívají svobodných rolníků.

Umírající síla dánské monarchie, spojená s rostoucí silou šlechty a konflikty s církví, vedla k prodlouženému období napětí, známého jako „archiepiskopální konflikty“. Koncem 13. století se královská autorita výrazně snížila a šlechta přinutila krále udělit chartu, uznanou jako první dánskou ústavu. Toto období oslabené Royal Power otevřelo příležitosti pro Hanseatic League a počty Holsteinu, aby získala vliv, přičemž posledně jmenované získalo velké části Dánska prostřednictvím fiefdomů udělených králem výměnou za finanční podporu.

V jeho pozdějších letech se Valdemar II věnoval sestavení komplexního souboru zákonů pro Dánsko. Vyvinul právní předpisy pro Jutland, Zéland a Skåne, které zůstaly v používání až do roku 1683. Tyto kódy znamenaly významný odklon od lokalizovaných zákonů stanovených regionálními shromážděními (Landsting). Kodex Jutlandu (Jyske Lov) byl schválen šlechtou na schůzce ve Vordingborgu v roce 1241, krátce před Valdemarovou smrtí. Kodex zrušil zastaralé praktiky, jako je soud utrpením a soudem v boji, vytvoření strukturovanějšího právního systému.

Valdemar II je připomínán jako ústřední postavu v dánské historii, často označovaný jako „král Dannebrog“ a slaven jako zákonodárce. Období po jeho smrti zaznamenalo občanské války a politickou roztříštěnost, díky čemuž se zdálo, že se zdálo být pozdějším generacím jako poslední král zlaté éry v dánské historii.

Vláda Christophera II (1319–1332) byla pro Dánsko obdobím katastrofy, které se vyznačovalo rozsáhlými rolnickými vzpourámi, konflikty s církví a ztrátou území. Kvůli neschopnosti Christophera udržovat kontrolu, hodně z Dánska upadla do rukou provinčních počtů a Skåne byl zabaven Švédskem . Situace se stala tak hroznou, že po Christopherově smrti v roce 1332 byl Dánsko ponecháno bez krále po dobu osmi let, přičemž země byla účinně pod kontrolou těchto počtů.

Čas Kingless 1332–1340. Dánská Estonsko, které na mapě nebylo zobrazeno, byla pod ochranou livonského řádu. @VesConte2

Jeden z nejmocnějších z těchto počtů, Gerhard III z Holstein-Rendsburgu, měl významný vliv na dánské záležitosti až do jeho atentátu v roce 1340. Tato událost vydláždila cestu pro Christopherův syna Valdemara IV, aby byl vybrán jako nový král. Valdemar postupně zahájil náročný úkol regenerace dánských teritorií. Prostřednictvím strategické diplomacie, války a ekonomických opatření se mu podařilo obnovit dánskou kontrolu, konečně dokončit zotavení království do roku 1360 a obnovit dánskou suverenitu a stabilitu.

The Stockholm Bloodbath was a mass execution that took place between November 7 and 9, 1520, following a trial orchestrated by the Danish King Christian II. On November 4, Christian had been anointed by Archbishop Gustavus Trolle in Storkyrkan Cathedral and took an oath to rule Sweden through native-born Swedes. For the next three days, a celebratory banquet was held, during which Danish and Swedish attendees mingled, drank, and exchanged jokes.

However, on the evening of November 7, Christian summoned numerous Swedish leaders to a private conference at the palace. By dusk on November 8, Danish soldiers entered the royal palace's great hall, imprisoning several noble guests, many of whom had been listed on Archbishop Trolle's proscription list as potential enemies of the Danish king.

On November 9, a council led by Archbishop Trolle condemned these individuals to death for heresy, using the charge of their involvement in an earlier pact to depose Trolle as the main accusation. Among those sentenced were key members of the anti-unionist Sture party. At noon, the bishops of Skara and Strängnäs, known opponents of the union, were led out and beheaded in the great square. Subsequently, fourteen noblemen, three burgomasters, fourteen town councillors, and around twenty common citizens of Stockholm were executed by hanging or beheading.

The executions continued into November 10, with the chief executioner, Jörgen Homuth, later reporting that 82 people were killed. It is said that Christian II even desecrated the body of Sten Sture the Younger, a former leader of the Swedish resistance, by having it exhumed and burned, along with the remains of his child. Sture’s widow, Lady Kristina, and several other noblewomen were taken captive to Denmark.

King Christian justified the bloodbath as a necessary measure to avoid a papal interdict, claiming that it was done to punish heresy. However, when explaining the decapitation of the bishops to the Pope, he placed the blame on his troops, suggesting the violence was an unauthorised act of vengeance.

The Stockholm Bloodbath had far-reaching consequences. One of the victims, Erik Johansson, was the father of Gustav Vasa. Learning of the massacre, Gustav Vasa fled north to Dalarna, where he rallied support for a new revolt against Danish rule. This uprising, known as the Swedish War of Liberation, eventually succeeded in driving out Christian II’s forces. The massacre became a turning point, permanently severing Sweden from Danish control and marking the end of the Kalmar Union.

Stockholmská krevní lázeň byla masovým provedením, ke kterému došlo mezi 7. a 9. listopadem 1520, po soudním zorganizovaném dánským králem Christian II. 4. listopadu byl Christian pomazán arcibiskupem Gustavus Trolle v katedrále Storkyrkan a složil přísahu, aby vládl Švédsku skrze Švéby narozené v rodák. Další tři dny se konala slavnostní banket, během kterého se dánské a švédští účastníci mísili, pili a vyměňovali vtipy.

Večer 7. listopadu však Christian svolal řadu švédských vůdců na soukromou konferenci v paláci. Dánští vojáci vstoupili do Velké haly Royal Palace, který věnoval několik vznešených hostů, z nichž mnozí byli na seznamu obvinění arcibiskupa Trolle jako potenciální nepřátelé dánského krále uvězněni několik ušlechtilých hostů, z nichž mnozí byli na seznamu obvinění z arcibiskupa Trolle uvězněni několik ušlechtilých hostů.

9. listopadu rada vedená arcibiskupem Trolle odsoudila tyto jednotlivce k smrt za kacířství a použila obvinění z jejich zapojení do dřívějšího paktu, aby se jako hlavní obvinění uložila vozík. Mezi odsouzením byli klíčoví členové anti-unionistické Sture Party. V poledne byli biskupové Skara a Strängnäs, známí odpůrci Unie, na Velkém náměstí vyvedeni a sťat. Následně bylo popraveno čtrnáct šlechticů, tři burgomasters, čtrnáct městských rad a asi dvacet společných občanů Stockholmu zavěšením nebo popravy.

Popravy pokračovaly do 10. listopadu, s hlavním popravcem Jörgen Homuth a později oznámil, že bylo zabito 82 lidí. Říká se, že Christian II. Dokonce znesvětil tělo Sten Sture mladšího, bývalého vůdce švédského odporu, tím, že ho nechal exhumovat a spálit, spolu se zbytky svého dítěte. Stureova vdova, lady Kristina a několik dalších šlechticů byli zajati do Dánska.

Král Christian ospravedlňoval krevní lázeň jako nezbytné opatření, aby se vyhnul papežskému zákazu, a tvrdil, že bylo provedeno k potrestání kacířství. Při vysvětlování dekapitace biskupů papeži však na své jednotky položil vinu, což naznačuje, že násilí bylo neautorizovaným aktem pomsty.

Stockholmská krevní lázeň měla dalekosáhlé důsledky. Jednou z obětí, Erik Johansson, byl otec Gustava Vasy. Gustav Vasa se dozvěděl o masakru a uprchl na sever do Dalarny, kde shromáždil podporu nové vzpoury proti dánské vládě. Toto povstání, známé jako švédská válka za osvobození, se nakonec podařilo vyhnat síly Christian II. Masakr se stal zlomem a trvale oddělil Švédsko od dánské kontroly a označil konec Kalmarské unie.

Gorm The Old je uznán jako první historicky zdokumentovaný vládce Dánska, což znamená začátek dánské monarchie. Vládal od asi 936 nl do své smrti kolem 958 nl. Gorm založil svou vládu z osídlení Jellingu, které se v raném Dánsku stalo důležitým centrem královské moci.

Jedním z nejtrvalejších dědictví Gorm jsou Jellingové kameny, velké runové kameny, které postavil na památku své manželky královny Thyry. Nejstarší z těchto kamenů, připisovaných Gormovi, nese nápis, který ctí Thyru a stojí jako svědectví jejich vlády i založení dánské královské linie. Gormovo pravidlo, i když relativně krátké, je považováno za výchozí bod dánské monarchie a položí základ pro královský dům, který pokračuje dodnes.

První válka Schleswig, známá také jako Schleswig-Holstein povstání nebo tříletá válka, začala v březnu 1848 a byla zakořeněna v otázce Schleswig-Holstein, spor o to, kdo by měl ovládat vévody Schleswig, Holstein a Lauenburg. Tato území byla ovládána králem Dánska v osobní unii, ale populace těchto regionů byly rozděleny podél etnických linií, přičemž severní část Schleswig měla dánskou většinu, zatímco zbytek Schleswig, stejně jako Holstein a Lauenburg, měl převážně německou populaci.

Napětí propuklo v březnu 1848, kdy se proti dánské vládě vzbouřila německy mluvící populace Schleswig, Holstein a Lauenburg. Zřídili prozatímní vládu a vytvořili armádu, která by bojovala o svou věc. Protože Holstein a Lauenburg byli členskými státy německé konfederace, Konfederace podpořila vzpouru a konflikt transformoval na federální válku (Bundeskrieg). Prusko, přední moc v německé konfederaci, hrála významnou roli tím, že poskytlo většině německých jednotek na podporu povstání.

První fáze války byla intenzivní, ale nepřátelství byly dočasně zastaveny v srpnu 1848 podpisem příměří Malmö. Tento příměří poskytl krátké období míru, ale nedokázal vyřešit základní problémy a v únoru 1849 se boje obnovily, když dánští zahájili obnovenou ofenzívu proti rebely.

V létě roku 1850 se příliv otočil proti rebely. Prusko, které čelí tlaku hlavních evropských mocností, bylo nuceno stáhnout svou podporu silám Schleswig-Holsteinu. To nechalo izolované rebely a do 1. dubna 1851 byla Schleswig-Holsteinová armáda oficiálně rozpuštěna, což znamenalo konec jejich boje za nezávislost.

Konflikt byl zakončen podpisem londýnského protokolu v roce 1852. Tato dohoda podporovaná velkými mocnostmi, včetně Británie a Ruska , potvrdila dánský král jako vévoda ze Schleswig, Holstein a Lauenburg, ale stanovila, že tito vévodci zůstanou nezávislí na vlastním dánském. Navzdory dánskému vítězství zůstaly základní problémy nevyřešeny a stanovily půdu pro budoucí konflikty nad těmito územími.

Prehistorie Skandinávie je definována jeho postupným vznikem z sevření doby ledové a vývojem lidských kultur, které se přizpůsobily měnícím se podnebí, krajině a zdrojům. Doba kamenné v tomto regionu začala později než ve většině Evropy, kvůli silnému ledovcovému krytu, který začal ustoupit pouze kolem 12 000 BCE, což umožnilo prvním nomádským lovcům ze střední Evropy provést sporadické návštěvy. O 12 000 BCE, trvalé, i když kočovné, lidské obydlí zakořenilo.

Když ledové ustoupily, objevila se Tundra a nejprve podporovala šíření sobích stád do Dánska a jižního Švédska . To přilákalo Hamburskou kulturu, skupinu nomádských lovců, kteří sledovali migrace sobů a pohybovali se přes obrovské rozšiřování pusté krajiny. Tito časní osadníci žili v jednoduchých strukturách, jako jsou Teepees, a procházeli svým územím pomocí primitivních nástrojů k lovu a přežití. Pomalu, jak se klima zahřívá, se začaly rozvíjet skvrny Taiga Forest.

Kolem 11 400 BCE se kultura Bromme objevila v jižní Skandinávii. Se stále teplým klimatem byla k dispozici podstatnější herní zvířata, ačkoli soba zůstala primárním zdrojem. Tato kultura zavedla první polotrvalá osada v jižní Skandinávii, i když jejich životní styl zůstal do značné míry kočovný.

Asi o 10 500 BCE, dočasné chladicí období změnilo krajinu a znovu nahradilo Taigu tundrou a způsobilo návrat ke starším tradicím lovu sobů. Během této doby se objevila kultura Ahrensburgů a prosperovala v těchto chladnějších podmínkách. Když se klima začalo znovu zahřívat kolem 9 500 BCE, což označilo předváděnou éru, kultura Ahrensburgů rozšířila svou přítomnost dále na sever a usadila se v tom, co je nyní severní Skandinávií.

Mezolitická éra zaznamenala další oteplování klimatu, zejména v 7. tisíciletí BCE, když Skandinávie přecházela z boreálního do Atlantiku. Lesy se šířily a lovci sobů se pohybovali dále na sever a vytvářeli příležitosti pro rozmanitější lidské kultury. Maglemosiánská kultura se objevila v Dánsku a jižním Švédsku, zatímco kultura Fosna-Hensbacka se usadila v Norsku a západním Švédsku a žila v sezónních táborech podél pobřeží. Tyto skupiny se spoléhaly na oheň, lodě a kamenné nástroje, s životním stylem soustředěným kolem lovu, rybolovu a shromažďování, přizpůsobování se sezónní dostupnosti zdrojů.

V 6. tisíciletí BCE se podnebí bylo ještě teplejší a vlhčí, což umožnilo svěžím lesům vzkvétat přes jižní Skandinávii. Velká zvířata jako Aurochs, Wisent, Moose a Red Deer se potulovaly s těmito lesy a poskytovaly dostatečnou hru pro kulturu Kongemose v Dánsku a jižním Švédsku. Mezitím se Nøstvet a Lihult kultury prosperovaly dále na sever a vyvíjely se z dřívějších tradic Fosna a Hensbacka. Jak se hladina moře zvyšovala, kultura Kongemose ustoupila kultuře Ertebølle, která se přizpůsobila měnícímu se prostředí začleněním keramiky a dalších technik od sousedních skupin.

Genetické studie odhalily, že lovci skandinávie pocházeli ze dvou odlišných skupin: západní lovci-sběratelé, kteří migrovali z dnešního moderního Německa, a východní lovci-sběratelé, kteří pocházeli z horní části Volga v moderním Rusku. Tyto skupiny se prolínaly ve Skandinávii a tvořily jedinečnou kulturní a genetickou skupinu známou jako skandinávští lovci-sběratelé.

V neolitickém období začala kultura Ertebølle, která začala kolem 4000 BCE praktikovat zemědělství a chov zvířat, ovlivněné sousedními kmeny na jih. Tento přechod znamenal jejich integraci do megalitické kultury funenelbeaker, známé pro budování dolmens a rozšiřování jejich vlivu na jižní Švédsko. Kmeny Nøstvet a Lihult, zatímco absorbují nové technologie, udržovaly svůj lov a shromažďování životního stylu a nakonec se vyvinuly do kultury příjmů. Odolnost této kultury vůči zemědělskému životnímu stylu zastavila na sever postupu zemědělských komunit, což vedlo k případům kulturního míchání, jako je například na místě hromady Alvastra.

Příchod kultury kabelových výrobků kolem 2800 BCE přinesl do jižní Skandinávie významné změny, přičemž mnoho vědců spojuje tyto nováčky s šířením proto-indoevropských jazyků. Tyto kmeny, známé místně jako kultura bitevních sekerů, byli pastevci skotu, kteří zavedli používání bitevních sekerů jako symbolů stavu a způsobovaly přijetí pokročilejších technik kovů. Jejich příchod znamenal celý přechod jižní Skandinávie do neolitického období.

Kolem 2400 BCE, kultura Bell Beaker dorazila do Jutlandu a představila nové technologie v těžbě a plachtění. Zahájili rozsáhlou těžbu pazourku pro výrobu Flint Daggers, která se šířila po celé Skandinávii během toho, co se stalo známým jako dýkové období (2400–1800 BCE). Kolem této doby se objevila měděná metalurgie, ačkoli to zůstalo omezené, přičemž nástroje Flint nadále napodobovaly tvary mědi a bronzových nástrojů.

V roce 2000 BCE se objevily první známky hierarchické společnosti, protože v jižní Skandinávii se začaly objevovat velké „hlavně“ domy, podobné těm, které jsou kulturou Untice. Tento vývoj znamenal vzestup složitějších sociálních struktur. Následující úvod a rozšířené používání bronzových nástrojů kolem roku 1750 BCE znamenalo konec neolitického období a začátek severské doby bronzové a stanovil půdu pro další kapitolu ve skandinávské pravěku.

Dánské liberální a národní hnutí získaly významnou dynamiku ve 30. letech 20. století, což vedlo k transformačnímu období v dánské historii. V důsledku evropských revolucí z roku 1848 se Dánsko přešlo z absolutní monarchie na ústavní monarchii 5. června 1849. Tato změna byla poháněna požadavky rostoucí buržoazie, která hledala významnější roli ve vládě. Aby se vyhnul druhu násilné revoluce, ke které došlo v Evropě jinde, připustil král Frederick VII těmto požadavkům, což mělo za následek novou ústavu, která zavedla významné reformy.

Ústava z roku 1849 zřídila Dánsko jako ústavní monarchie, se sílami se nyní oddělily napříč různými vládními odvětvími. Král zůstal jako vedoucí výkonné pobočky, zatímco legislativní moc byla sdílena mezi dvěma parlamentními komorami: Folketing, zvolený běžnou populací a Landsting, zvolený především vlastníky půdy. Ústava také udělila dospělým mužům právo volit spolu s svobodou tisku, náboženství a sdružení a vytvořila nezávislé soudnictví.

Jedním z pozoruhodných výsledků tohoto období bylo zrušení otroctví v dánské západní Indii, v karibské kolonii v Dánsku, která dříve hostila některé z největších otrokových aukcí na světě. Dánsko navíc prodalo v roce 1845 svou tropickou kolonii Tranquebar vIndii .

V této době se dánské krále skládala z ostrovů, severní poloostrova v Jutlandu a vévodství Schleswig a Holstein, které byly v osobním spojení s královstvím. Vévodství Schleswig byl dánský fief, zatímco Holstein zůstal součástí německé konfederace . Mnoho Dánů stále častěji vidělo vévodství jako nedílnou součást sjednoceného dánského státu, ale tento názor byl v rozporu s německy mluvící většinou ve Schlesvig a Holsteinu, který, inspirovaný liberálními a nacionalistickými hnutími, hledal nezávislost v hnutí známém jako Schleswig-holsteinismus.

Napětí eskalovalo vypuknutím první války Schleswig (1848–1851), po ústavních změnách v roce 1849. Konflikt skončil návratem ke současnému quo, převážně kvůli zásahu Británie a jiných velkých mocností, ale ponechala nezdokonalená napětí mezi dánskými a německými populacemi.

Debata o budoucnosti Schleswig-Holstein se zintenzivnila v Dánsku. National-Liberálové obhajovali trvalé začlenění Schleswig do Dánska a umožnili Holsteinovi pokračovat ve své vlastní cestě. Tyto plány však předstihly širší evropské události, což vedlo k vypuknutí druhé války Schleswig v roce 1864 a postavilo Dánsko proti Prusku i Rakousku . Válka trvala od února do října 1864 a Dánsko, které nedokázalo porovnat vojenskou sílu obou německých mocností, bylo rozhodně poraženo. Výsledkem bylo, že Dánsko bylo nuceno postoupit Schleswig a Holstein do Pruska a Rakouska.

Ztráta Schleswig-Holsteinu byla ničivou ránou do Dánska a označila vyvrcholení dlouhé série teritoriálních ztrát, které začaly v 17. století. S touto porážkou Dánsko ztratilo některé z nejbohatších částí svého království a dále zkomplikovalo dřívější ztráty, jako jsou území Skåne do Švédska. Druhá válka Schleswig přinutila Dánsko čelit svému sníženému statusu, což vedlo k období intenzivního národního reflexe a vzniku nové formy nacionalismu.

Po válce se Dánsko otočilo dovnitř a zaměřilo se na rozvoj jeho zbývajících, chudších území, zejména v Jutlandu. Došlo k rozsáhlým zemědělským reformám a zlepšením a objevil se nový pocit nacionalismu, přičemž zdůraznil hodnoty venkovského života, skromnosti a slušnosti. Tento „malý stát“ nacionalismus znamenal posun od ambicí kdysi velkého království, protože Dánsko se snažilo znovu vybudovat a předefinovat jako menší soudržnější národ.

Během první světové války si Dánsko udržovalo postoj neutrality, ale konflikt významně ovlivnil národ. Jako země s ekonomikou silně závislá na vývozu čelila Dánsko hlavním výzvám v důsledku německé politiky neomezené ponorkové války, která narušila námořní obchodní cesty. Tato situace přinutila Dánsko přesunout většinu svého exportního obchodu do Německa, protože přístup na zámořské trhy se stal stále obtížnějším.

Válka přinesla v Dánsku rozšířené zisk, ale celková ekonomická situace byla nestabilní. Narušení obchodu spojené s finanční nestabilitou, která během konfliktu a po něm zametla, způsobilo významné potíže. Dánská vláda zavedla příděly k řízení nedostatku a populace utrpěla nedostatky základního zboží, včetně potravin a paliva.

Německo navíc vyvíjelo tlak na Dánsko, aby přijalo opatření ve svých vodách, což vedlo k nucené těžbě zvuku, aby se zabránilo britským námořním silám v přístupu k této strategické trase. Tato akce prokázala složitost udržování neutrality a zároveň vyvážení tlaků od bojujících sousedů.

V důsledku první světové války a po porážce Německa v roce 1918 přinesla Versaillesova smlouva v roce 1919 pro Dánsko významnou změnu. Smlouva nařídila Plebiscity Schleswig, což umožnilo populaci regionu Schleswig hlasovat o jejich národní věrnosti. Výsledkem bylo, že severní Schleswig (nyní známý jako South Jutland) byl vrácen do Dánska, což znamenalo významné územní přizpůsobení a okamžik znovu získané národní hrdosti po válce.

Černá smrt dosáhla Dánska mezi 1348 a 1350, ačkoli její přesná časová osa zůstává nejistá kvůli řídké dokumentaci. Před morem bylo Dánsko nejmenší ze severských zemí v oblasti půdy, ale mělo největší populaci, odhadované mezi 750 000 a milionem lidí.

Tradičně se věřilo, že mor dorazil do Dánska přes norskou loď, která se plavila z Anglie a uvízla na Vendsyssel v severním Jutlandu poté, co jeho posádka zemřela. Moderní výzkum však zpochybňuje tento příběh. Současné zdroje, jako je kronika arcibiskupa Lunda a Annales Scani ze Scania, datují příchod černé smrti na 1350, což naznačuje, že se mor pravděpodobně rozšířil rychleji, než naznačuje legenda.

1346–1353 Šíření černé smrti v Evropě. @ Flappiefh

Přestože neexistují žádné přímé svědectví, šíření moru prostřednictvím Dánska lze nepřímo vysledovat závěti, dary a záznamy smrti. Je známo, že Černá smrt dosáhla Ribe v červenci - října 1350, Roskilde v září - října v Kodani v srpnu - září, a Scania od července do prosince téhož roku.

Dopad moru byl katastrofický. Ačkoli přesný počet obětí není znám, Dánsko zažilo závažný demografický kolaps, z něhož trvalo staletí, než se zotavil. Královské rozhodnutí 1354 o mipení z trestu smrti, které citovalo ztrátu obyvatelstva z moru, zdůraznilo demografickou devastaci.

Černá smrt nepřímo pomáhala Valdemarově IVově snaze získat zpět a konsolidovat moc. Když mor zpustošil zemi, způsobil významný demografický kolaps, oslabující odpor a ponechání mnoha regionů vylidňovaných a ekonomicky zoufalých. Tato devastace umožnila Valdemarovi pokročit ve své kampani za účelem efektivnějšího obnovení ztracených území, protože šlechta a další nepřátelské síly byly méně schopné montáž silného odporu.

Skandinávská rada byla založena 23. února 1952 jako meziparlamentní organizace na podporu spolupráce mezi severskými zeměmi. Mezi zakladatelské členy patřilo Dánsko, Švédsko , Norsko a Island , přičemž Finsko se připojilo v roce 1955. Vytvoření severské rady znamenalo významný krok ve formalizaci regionální spolupráce, stavět na sdílených kulturních, historických a politických vazbách mezi nordickými zeměmi. Jeho cílem bylo posílit spolupráci v otázkách, jako jsou legislativa, hospodářská politika, kultura, vzdělávání a sociální péče. V průběhu času se nordická rada rozšířila svou roli při podpoře jednoty a spolupráce a stala se ústřední platformou pro diskusi a řešení společných výzev v regionu.

Na začátku 19. století začala demokratická hnutí v Dánsku nabývat na síle, ale král Frederick VI nabídl v roce 1834 pouze omezené ústupky, jako je zavedení poradenských shromáždění (RådGivende Stænderforsamlinger). Tato shromáždění poskytla platformu pro politická pohyby, včetně národních liberálů a přátel a přátelé, kteří se stali v tlaku pro demokratické reformy. Když Christian VIII vystoupil na trůn v roce 1839, pokračoval v politice vytváření drobných ústupků při zachování absolutní monarchie.

V této době bylo Dánsko součástí jednotného státu (Helstaten), osobního svazu, která zahrnovala vévodství Schleswig, Holstein a Lauenburg. „Otázka Schleswig-Holstein“ byla významným zdrojem napětí. Národní liberálové, pod sloganem „Dánsko do Eideru“, obhajovali, aby se Schleswig stal nedílnou součástí Dánska, zatímco oddělil Holstein a Lauenburg. Holstein a Lauenburg byli členy německé konfederace, ale Schleswig nebyl a vytvořil složitou politickou dynamiku. Mezitím se němečtí nacionalisté ve Schleswig snažili udržet Schleswig a Holstein United a nechat se Schleswig připojit k německé konfederaci.

Christian VIII uznal, že ústava zahrnující jak Dánsko, tak vévodství byla nezbytná pro udržení jednotného státu a radí jeho synovi a nástupci Frederickovi VII, aby se věnoval takové ústavě. Po smrti Christiana VIIIS v lednu 1848 evropské revoluce zintenzivnily požadavky na změnu v Dánsku. V březnu 1848 se otázka Schleswig-Holsteinů dostala do bodu varu, s ultimátum od Schleswiga a Holsteina vyžadujícího reformy. Současně se zvýšil politický tlak od národních liberálů. V reakci na to Frederick VII zamítl svou vládu a jmenoval březnový kabinet, který zahrnoval čtyři vůdce z rolníků a národních liberálů, jako jsou Ditlev Gothard Monrad a Orla Lehmann. Dánsko odmítlo ultimátum z vévodů a vstoupilo do první války Schleswig.

Během konfliktu začala práce na přípravě nové ústavy pro Dánsko. DG Monrad se ujal vedení při navrhování a Orla Lehmann dokument editoval. Návrh byl ovlivněn ústavami Norska (1814) a Belgií a byl předložen ústavnímu shromáždění říše (Den Grundlovgivende Rigsformamling), tělo sestávající z 114 volených členů a 38 jmenovaných králem. Shromáždění bylo rozděleno mezi národní liberály, přátele rolníků a konzervativci. Ústřední debaty se zaměřily na strukturu politického systému a pravidel voleb.

25. května 1849 Ústavní shromáždění schválilo novou ústavu a byl podepsán Frederick VII 5. června 1849, nyní datum, které se nyní v Dánsku oslavilo jako ústavní den. Tento dokument, známý jako červnová ústava, zřídil Rigsdag, dvoulůžkový parlament zahrnující Landsting (Horní komora) a Folketing (dolní komora). Ačkoli hlasovací práva pro obě komory byla identická, volby s Landstingem byly nepřímé a požadavky na způsobilost byly přísnější. Celkově ústava udělila hlasovací práva přibližně 15% populace. Vzhledem k probíhající první válce Schleswig nebyla ústava okamžitě aplikována na Schleswiga, přičemž tento problém byl odložen až po skončení války.

Hanseatická liga , silná konfederace obchodních cechů a tržních měst v severní Evropě, se objevila ve 13. století jako dominantní obchodní síla, s Lubedem, jejím vedoucím městem, která se stala hlavním centrem obchodu. Liga usnadnila obchod přes severní a baltské moře a její vliv se začal střet s dánským úsilím o kontrolu těchto životně důležitých obchodních cest. Dánská monarchie se snažila využít mýtné a tarify z průchodu skrz Øresund Strait, strategickým bodem sytiče, který spojuje Severní moře s Baltským mořem, což bylo zásadní pro obchodní zájmy ligy.

Severní Evropa v 14. století, která ukazuje rozsah Hanseatic League. @ Profesor G. Droysens

Během vlády krále Valdemara IV (r. 1340-1375) se Dánsko snažilo rozšířit svou kontrolu nad pobaltským regionem a pokoušet se ovlivňovat vliv na hanseatická města. V reakci na to liga bránila své komerční zájmy, což vedlo k rostoucímu napětí. Síť aliancí ligy a jejich námořní schopnosti jim často umožňovala konfrontovat Dánsko efektivně a zajistit ochranu jejich obchodních cest.

Jedním z nejvýznamnějších konfliktů mezi Dánskem a Hanseatic League byla druhá válka Dano-Hanseatic (1361-1370). Konflikt začal, když Valdemar IV zabavil město Visby na ostrově Gotlandu, důležité obchodní centrum pod vlivem ligy. Tento agresivní krok přiměl ligu k vytvoření vojenské koalice, což mělo za následek rozhodující námořní bitvu Helsingborg v roce 1362. Navzdory počátečním neúspěchům, nadřazená námořní síla a spojenectví ligy s dalšími pobaltskými mocnostmi přinutila Dánsko do urovnání.

Konflikt vyvrcholil ve Stralsundu Smlouvou v roce 1370, což znamenalo hlavní vítězství pro Hanseatic League. Smlouva udělila ligové významné obchodní oprávnění v Dánsku a účinná kontrola nad dánskými městy Helsingborg, Malmo a Falsterbo. Rovněž zajistila, že liga může ovlivnit dánskou posloupnost, účinně omezit Dánskovou sílu v regionu a upevňovat dominanci ligy v pobaltském obchodu. Po několik let Hanseatic League ovládala pevnosti na zvuku, úžinu mezi Skånem a Zélandem.

Livonská křížová výprava se konala během období dánské expanze a konsolidace v pobaltském regionu, což je klíčové zaměření pro Dánsko pod králem Valdemarem II. Koncem 12. a začátku 13. století se Dánsko prosazovalo jako hlavní moc v severní Evropě a aktivně hledala nová území přes Baltské moře. Tato expanze byla propojena s širším křesťanským úsilím severních křížových výprav, sankcionovaných papežstvím o přeměně posledních pohanských regionů Evropy, včetně Livonie (moderní Lotyšsko ) a Estonsko .

Zapojení Dánska do livonské křížové výpravy musí být vidět na pozadí jeho ambicí v Baltském moři. Zatímco němečtí křižáci, vedeni biskupy z Rigy, zahájili dobytí Livonie a částí Estonska, Dánsko obrátilo oči k nejsevernějšímu dosahu regionu, zejména Estonsko, kde Valdemar II viděl příležitost pro dánský vliv.

V roce 1219, reagující na odvolání o pomoc biskupa v Rize, Valdemar zahájil invazi do Estonska. Dáni dosáhli rozhodujícího vítězství v bitvě u Lindanise, poblíž dnešního Tallinna. Podle dánské legendy to bylo během této bitvy, že Dannebrog, dánská národní vlajka, zázračně padla z oblohy a zajistila dánské vítězství. Toto vítězství umožnilo Dánsku vytvořit kontrolu nad Severní Estonskou, kde postavili pevnost Tallinna (tehdy známou jako Castrum Danorum nebo „hrad Danes“). To znamenalo vytvoření dánského vévodství Estonska, formálně uznávané jako součást Valdemarovy říše.

Přes dánský úspěch byl region nestabilní. Estonské kmeny prudce odolávaly křesťanství a zahraniční vládě a zahájily několik povstání. Během hlavního estonského vzpoury z roku 1223 byly překročeny téměř všechny křesťanské pevnosti v Estonsku, s výjimkou Tallinna, a místní populace se vrátily k pohanským praktikám. S pomocí křižáků se však Dánsku podařilo přensolidovat jeho kontrolu nad Severním Estonskem do roku 1227.

Dánská expanze do Baltského moře ji přivedla do přímé konkurence s jinými pravomocemi, včetně německých křižáckých rozkazů a Novgorodovy republiky. Zatímco Dánsko se soustředilo na Estonsko, udržovala složité vztahy s livonskými bratry meče, německý vojenský řád vede křížové výpravy dále na jih. Po katastrofické porážce bratrů meče v bitvě u Saule v roce 1236 se přeživší rytíři spojili s germánským řádem , který se pak stal dandským primárním soupeřem v regionu.

Smlouva o Stensby v roce 1238 obnovila dánskou kontrolu nad vévodstvím Estonska, která krátce spadla do rukou germánských rytířů. Toto uspořádání však bylo nestabilní a dánská moc v regionu nakonec zmizela. Po nočním povstání sv. Jiří v roce 1343, kde se Estončané znovu vzbouřili proti zahraniční vládě, se Dánsko rozhodlo prodat svá estonská území do germánského řádu v roce 1346 a ukončila své přímé zapojení do baltských křížových výprav.

Během tohoto období zapojení Dánska do livonské křížové výpravy odráželo jeho širší ambice ovládnout Baltské moři a zajistit si jeho postavení jako regionální moci. Ačkoli zpočátku úspěšný v získání kontroly nad Severní Estonskem, dánská držení se ukázala jako křehká a do poloviny 14. století postoupila svá pobaltská území do mocného germánského řádu, který by pokračoval v dominanci do 16. století do 16. století.

Druhá severní válka mezi Švédskem a Dánskem se dramaticky změnila v roce 1657, když Dánsko-Norway využila příležitosti, zatímco Švédsko bylo v Polsku zaujatých, zahájila invazi jako akt pomsty. Kampaň se však pro Dánsko-Norway rychle stala katastrofální. Za prvé, Nizozemsko , mocný spojenec, se rozhodl zůstat neutrální, protože Dánsko byl agresorem a Švédskem obráncem. Za druhé, neobvykle těžká zima 1657–1658 způsobila, že pásy zamrzly, což umožnilo švédskému králi Charlesu X Gustavovi vést svou armádu přes led, bezprecedentní čin, aby zahájil překvapivou invazi na Zéland.

Tato invaze přinutila Dánsko-Norway k kapitulaci a ve Smlouvě o Roskilde (1658), Dánsko-Norway utrpěla drtivou porážku a postoupila do Švédska významná území. Jednalo se o Skåne, Halland, Blekinge a Bornholm z východního Dánska, jakož i hrabství Båhuslen v Norsku a Trøndelag. Holstein-Gottorp se navíc dostal pod švédský vliv a poskytl strategické oporu pro budoucí invaze.

Válka tam však nekončila. Pouze tři měsíce po smlouvě Roskilde se Charles X Gustav, povzbuzený jeho úspěchem, rozhodl zcela odstranit Dánsko a sjednotit Skandinávii pod jeho vládou. Švédská armáda znovu postoupila směrem k Kodani. Tentokrát se král Frederick III z Dánska rozhodl bojovat. Inspiroval občany tím, že prohlásil, že by „zemřel ve svém hnízdě“ a shromáždil je, aby bránili město proti švédskému obléhání.

Dánsko před rokem 1658. @ VesConte

Švédská nevyprovokovaná agrese spustila alianci Dánska-Norway s Nizozemskem. Do Kodaně dorazila impozantní nizozemská flotila s kritickými dodávkami a posily, což město umožnilo odolat švédskému útoku. Zároveň se ke konfliktu proti Švédsku připojil Brandenburk , polské litevské- litevské společenství a habsburská monarchie a boje pokračovaly v roce 1659.

Na začátku roku 1660, když Charles X Gustav připravoval invazi do Norska, nečekaně zemřel na nemoc. Po jeho smrti bojovní strany hledaly mír, což vedlo ke smlouvě o Kodani v roce 1660. Tato smlouva obnovila Trøndelag do Norska a Bornholmu do Dánska, ale Švédsko si udrželo Bahusii a Terra Scania. Osada, přijata jinými evropskými mocnostmi, jako je Nizozemsko, založila hranice mezi Norskem, Dánskem a Švédskem, které dnes do značné míry zůstávají nezměněny. Výsledek těchto konfliktů znamenal švédský vznik jako dominantní moc ve Skandinávii a překonal Dánsko.

Před Román železná doba, která se pohybovala od 4. do 1. století před naším letopočtem, znamenala období významné změny pro Dánsko a jižní Skandinávii. Klima rostlo chladnější a vlhčí, takže zemědělství bylo náročnější a přimělo některé místní skupiny, aby migrovaly na jih do Germania. Během této doby začali obyvatelé Dánska extrahovat železo z rašeliniště, které představovaly klíčový technologický pokrok. Objevily se důkazy o silných keltských kulturních vlivech, zejména viditelné v nejstarších dánských názvech, což naznačuje, že Dánsko bylo součástí širší kulturní a obchodní sítě v severozápadní Evropě.

Ačkoli se hranice římské říše nerozšiřují do Dánska, obchodní cesty spojily dánské lidi s římskými provinciemi, jak ukazuje objev římských mincí v regionu. Přítomnost římských artefaktů, zejména od 1. století CE, naznačuje, že mezi Dánskem a římským světem mohly být aktivní výměny a někteří dánští válečníci mohli dokonce sloužit v římské armádě. Nejčasnější runické nápisy v Dánsku, datující se do asi 200 CE, také naznačují smíchání vlivů a rostoucí pocit jedinečné proto-danishingské identity. Vyčerpání pěstované půdy ke konci před Románu železné doby přispělo ke zvýšenému migraci a konfliktům v severní Evropě, zejména s germánskými kmeny, které se stěhují na římská území v Gaulu.

Během doby severské železné doby byli Dáni primárně založeni na dnešním Zélandu a Scanii a také v sousedních částech moderního Švédska . V této době byl Jutland obýván dalšími dvěma germánskými kmeny: Jutes v Severním Jutlandu a úhly v jižním Jutlandu, zejména v regionu známém jako Angeln.

Do 5. století CE Dánsko vstoupilo do germánské doby železné, což je období charakterizované rozsáhlými migracemi v severní Evropě. Tato éra stanovila půdu pro vznik zřetelných germánských kmenů a položila základy pro pozdější rozvoj dánské společnosti a širší skandinávské kulturní identity kolem středu prvního tisíciletí CE, Jutland i Angeln byli začleněni do rozvíjejícího se dánského království nebo království. Tato expanze také zahrnovala jižní Schleswig (nyní část severního Německa), kde Danes postavil Danevirke, velkou sadu opevnění, která sloužila k označení jižní hranice jejich říše. Danevirke byl několikrát prodloužen v následujících stoletích.

Během tohoto období náboženské praktiky často zahrnovaly rituální oběti, zvíře i lidské, přičemž těla byla ponořena do rašeliniště. Tato rituální praxe zanechala neuvěřitelně dobře zachovaná tělesa, jako je tollundský muž a muž Grauballe, které nabízejí pozoruhodný vhled do života, zvyků a víry dánského lidu během doby železné. Tato zjištění odhalují společnost hluboce spojenou s jejím prostředím a zabývají se složitými náboženskými tradicemi.

Katastrofální výsledek války proti Švédsku a následná smlouva Roskilde v roce 1658 měla hluboký dopad na vnitřní politiku v Dánsku . Král Frederick III, který vládl od roku 1648 do roku 1670, vydělával na národní krizi, aby přesvědčil dánskou šlechtu, aby se vzdal některých svých tradičních privilegií, včetně jejich osvobození od daní. Tento posun v moci znamenal začátek éry absolutismu v Dánsku, protože konsolidovaná královská autorita Fredericka III, což výrazně snižovalo vliv ušlechtilé třídy.

V desetiletích po tomto posunu se Dánsko-Norway zaměřila na obnovení provincií, které ztratila ve Švédsku. V 60. letech 20. století království přestavilo svou sílu a bylo připraveno znovu napadnout Švédsko. To vedlo k válce Scanian (1675–1679), během níž se Dánsko-Norway snažila znovu získat své bývalé východní území. Přes počáteční výhody-jako je námořní dominance, podpora spojenců a podpora místních populací v napadených provinciích-válka nakonec skončila frustrujícím patem pro Dánsko-Norway. Navzdory jejich úsilí nebyli schopni získat zpět ztracená území a status quo zřízený Smlouvou Roskilde do značné míry zůstal nedotčen.

Švédsko bylo jedním z nejúspěšnějších účastníků vetřicetileté válce a zajistilo významné vítězství pod králem Gustavusem Adolphusem a po jeho smrti pod hrabětem Axel Oxenstierna, švédským lordem High Chancellera. Expanzivní ambice země však byly neustále ohroženy Dánskem- Norskem , které téměř úplně obklopilo Švédsko z jihu (Blekinge, Scania a Halland), Západem (Bohuslän) a severozápadem (Jämtland a Härjedalen). Dánsky uložené zvukové poplatky, mýtné na lodích procházejících dánským vodou do Baltského moře, také podráždily Švédy a přispěly k napětí. Na jaře 1643 se švédská rada pro privy, jisté ve švédskou vojenskou sílu, rozhodla, že teritoriální zisky lze dosáhnout na Dánsko - Norwayovy náklady. Hrabě Oxenstierna vytvořil plán války a v květnu 1643 zahájil překvapivý vícenásobný útok na Dánsko.

Švédský polní maršál Lennart Torstensson byl pověřen primární ofenzívou. Počínaje Moravií, jeho síly pochodovaly do dánského kontrolovaného Holsteina 12. prosince 1643. Do konce ledna 1644 si Torstensson zajistil poloostrov Jutland. V únoru vedl švédský generál Gustav Horn armádu 11 000 mužů do dánských provincií Halland a Scania a zabíral velkou část území s výjimkou pevného města Malmö.

Přestože byl král Christian IV z Dánska zachycen mimo dohled, na nižž byl Dánsko - Norway rychle reagoval a spoléhal na svou flotilu na ochranu dánských domovských ostrovů. 1. července 1644 jeho síly těsně vyhrály bitvu u Colberger Heide. Následovala však velká porážka 13. října 1644 v bitvě u Fehmarn, kde kombinované švédské a nizozemské flotily zničily velkou část dánského námořnictva. Christian IV také doufal, že Norsko, vedené generálním guvernérem zeťa Hannibala Sehesteda, zmírní tlak na dánská území útokem na Švédsko ze severu.

Norsko se však zdráhalo účastnit se války, protože norská populace se postavila proti útoku na Švédsko a obávala se odvety. Výsledná kampaň byla kritiky označena za „Hannibalskou válku“. Navzdory odporu norské síly zapojily švédské jednotky podél jejich sdílené hranice. Útok vedený Jacobem Ulfeldem do švédského Jämtlandu selhal, přičemž švédské síly okupovaly Jämtland a postupovaly do norského Østerdalu, než byly odpuštěny.

Generální guvernér Sehested plánoval zaútočit na švédského Värmlanda se svou armádou a dalším pod Henrikem Bjelkem, ale místo toho bylo nařízeno, aby pomohl králi Christianovi IV. Při obraně Gothenburgu. Po příjezdu Sehested viděl, jak se král připojil k jeho flotile, kde hrdinsky bojoval, aby zabránil Torstenssonově armádě postupovat na dánské ostrovy, a to i poté, co byl zraněn. Sehested také zahájil úspěšné útoky na švédské město Vänersborg, zatímco norské jednotky pod Georgem vonem Reichweinem a Henrikem Bjelkem překročily hranici do švédského Värmland a Dalsland.

Dánsko před rokem 1645. @ VesConte

V roce 1645 byly síly Christian IV vyčerpány a Dánsko - Norway muselo přijmout zprostředkování Francie a Spojených provincií , aby vyjednali mír. Smlouva o Brömsebro, podepsaná 13. srpna 1645, byla ponižující porážkou pro Dánsko - Norway. Podmínky Smlouvy vyžadovaly Dánsko - Norway, aby postoupilo norské provincie Jämtlandu, Härjedalenu a Idre & Särna do Švédska, jakož i dánské ostrovy Gotlandu a Ösel v Baltském moři. Švédci také převzali kontrolu nad dánskou provincií Halland po dobu 30 let jako záruku smlouvy. Kromě toho byla Švédsko udělena výjimka ze zvukových poplatků, což výrazně snižovalo kontrolu Dánska nad Baltským obchodem. Dánský korunní princ, Frederick II., Byl nucen rezignovat ze svých funkcí v princ-bishoprics of Verden a Bremen, který byl následně obsazen Švédskem a později se stal švédskými fiefy pod Svatým římskou říší v roce 1648.

Tento výsledek dramaticky posunul rovnováhu moci v pobaltském regionu, když Švédsko získalo dominanci nad Baltským mořem a neomezený přístup k Severnímu moři a zlomil obklíčení Dánska - bez. Po porážce v Dánsku - Norway švédské síly pod Torstenssonem obnovily operace ve třicetileté válce a sledovaly císařskou armádu na jih do Čechy. V bitvě o Jankau poblíž Prahy v roce 1645 získala Torstenssonova armáda další rozhodující vítězství, což švédským silám umožnilo obsadit části Čechy a ohrožovat Praha i Vídeň.

Smlouva o Brömsebro zásadně změnila dynamiku moci v severní Evropě, přičemž Švédsko se objevilo jako dominantní síla v pobaltském regionu, zatímco Dánsko - Norway začalo hledat příležitosti k zotavení ze svých ztrát a předstírat budoucí konflikty v regionu.

Válka dělových člunů (1807–1814) byla námořní konflikt, který se odehrál mezi Dánskem - Norskem a Velkou Británií , podporovaný Švédskem během Napoleonských válek. Tato válka odvodila své jméno z dánské taktiky použití malých, manévrovatelných dělových člunů, aby zpochybnilo vynikající palebnou sílu britského královského námořnictva. Ve skandinávské historiografii je tento konflikt často považován za pozdější fázi „anglických válek“, která začala první bitvou v Kodani v roce 1801.

Pozadí

Napětí mezi Dánskem-Norway a Velkou Británií se poprvé eskalovalo během první bitvy v Kodani v roce 1801, kde Dánská politika ozbrojené neutrality Dánsko-Norway vedla k útoku britské flotily pod admirálem Horatio Nelsonem. Tato politika zahrnovala ochranu dánského norsteského obchodu před zasahováním během posledních fází francouzských revolučních válek . Nepřátelství se pokračovalo v roce 1807, kdy Britové, kteří se obávali, že dánská norská flotila by mohla být zabavena Napoleonem, zahájila druhou bitvu v Kodani, bombardovala dánské hlavní město a zachytilo nebo vystřelilo velkou část dánského norstejského flotily.

Strategie dánského dělového člunu

V reakci na ztrátu jeho flotily se Dánsko-Norway obrátila na výstavbu malých dělovacích člunů, aby bylo možné kompenzovat. Děloby byly původně navrženy švédským námořním architektem Fredrikem Henrikem AF Chapmanem a mohly být vyrobeny rychle a levně. Tato plavidla byla vysoce manévrovatelná v mělkých vodách a představovala malé cíle, což z nich činí ideální pro obranu proti vynikajícímu královskému námořnictvu. Byli však také zranitelní a neúčinní v drsných mořích nebo proti větším válečným lodím. Bylo postaveno více než 200 dělovacích člunů, přičemž dva hlavní typy byly větší Kanonchaluppen , vybavené dvěma 24-libovářskými dělami a čtyřmi 4-libovářskými houfnicemi s posádkou až 79 mužů a menší kanonjollen , vyzbrojený jediným 24-liborovým dělem a vyzučenými, obsluhovanými 41 muži.

Průběh války

Konflikt oficiálně začal po britském útoku na Kodaň v roce 1807 a dělové čluny se rychle staly základním kamenem námořní obrany Dánska-Norway. Navzdory jejich omezením byly dělové čluny účinné při narušení britských obchodních konvojů a dokonce zachycovaly menší britské válečné lodě, i když bojovaly proti větším fregatům a lodím linie. Britové, kteří během války udržovali celkovou kontrolu nad dánskými vodami, pravidelně doprovázeli obchodní konvoje zvukem a velkým pásem a provedli obojživelné přistání na různých dánských ostrovech, aby se chopili zásob.

Jedním z nejranějších zakázek bylo 12. srpna 1807, kdy britský šestý sazba HMS Comus zachytil dánskou frigatu Friderichsværn a způsobil dánskou posádku těžké ztráty. Britské bombardování Kodaně v září v září dále oslabilo dánskou obranu a Britové zachytili strategicky důležitý ostrov Heligoland, který později použili jako základnu pro pašování a špionáž proti Napoleonu.

Dánské dělové čluny zabavení HMS turbulentní , 9. června 1808.

V reakci na to Dánsko-Norway zahájila řadu nájezdů a útoků na dělové čluny. Zejména dánské dělové čluny se ukázaly jako schopné porazit britské válečné lodě v několika závazcích, jako je zachycení HMS Tickler 4. června 1808, po čtyřhodinové bitvě. Navzdory těmto úspěchům britská blokáda nadále omezovala dánský obchod a zásobování úsilí.

Klíčové bitvy a zakázky

• Battle of Zéland Point (22. března 1808): Jedna z nejvýznamnějších bitvy války s dělovým člunem, kde byla dánská loď linky Prinds Christian Frederik zničena britskými loděmi HMS Nassau a HMS. Navzdory porážce toto setkání prokázalo ochotu Dánska-Norway bojovat se svými zbývajícími námořními silami.
• Battle of Alvøen (15. května 1808): Dánská flotila dělových člunů se zapojila a odjela z britské fregat HMS tataru, což prokazuje účinnost dělových člunů v mělkých pobřežních vodách.
• Battle of Anholt (27. února 1811): Dánské síly se pokusily znovu zachytit Anholta, kterého Britové zabavili dříve ve válce. Dánský útok však byl odrazen těžkými ztrátami a Britové udržovali kontrolu nad ostrovem.
• Battle of Lyngør (6. července 1812): Poslední hlavní námořní angažovanost války, kde britská letka zaútočila a zničila norskou fregatu Najaden u pobřeží Lyngøru. Tato bitva znamenala konec významného námořního odporu Dánskem-Norwayem.

Mír a následky

Když Napoleonské války dosáhly svých závěrečných fází, Dánsko-Norway se ocitl stále více izolovaný. Švédská invaze do Holsteinu v prosinci 1813 přinutila Dánsko-Norway hledat mír. Smlouva Kiela, podepsaná 14. ledna 1814, ukončila válku na dělová člun, ale měla pro Dánsko-Norway vážné důsledky. Podle podmínek smlouvy byl Dánsko nucen postoupit Norské království (s výjimkou Grónska, Islandu a Faroe ostrovy) do Švédska. V kompenzaci Dánsko znovu získalo ostrov Anholt a získalo vévodství ze Saxe-Lauenburgu.

Norští lidé však odmítli podmínky Kiela smlouvy a v červenci 1814 vypukla krátká válka nezávislosti proti Švédsku. Ačkoli Norsko bylo nakonec nuceno do osobního spojení se Švédskem, udržovalo si stupeň svrchovanosti a nakonec v roce 1905 získala plnou nezávislost.

Válka dělových člunů prokázala odolnost a přizpůsobivost Dánska-Norway při obraně svých vod, a to i s omezenými zdroji. Ačkoli konflikt skončil územními ztrátami, Dánsko-Norwayovo používání dělových člunů proti britskému královskému námořnictvu zanechalo v námořní válce pozoruhodné dědictví a představilo potenciální účinnost menších, více manévrovanějších plavidel v pobřežní obraně proti větší, vyšší síle.

Dánské ženské hnutí, zejména charakterizované hnutím červeného punčochy (Rødstrømpebevægelsen), se objevilo jako významná síla pro rovnost žen a mužů v dánské historii, zejména v 70. a začátkem 80. let. Založena v roce 1970, inspirovala inspiraci z Redstockings založených v New Yorku v roce 1969 a spojila levicové feministky, které obhajují stejná práva, zejména v oblastech, jako je stejná odměna, léčba na pracovišti a rodinné role.

Kořeny tohoto hnutí lze vysledovat až do konce šedesátých let, kdy mladí aktivisté, podporovaní kulturními a univerzitními skupinami, začali požadovat změny ve společnosti. Hnutí získalo viditelnost 8. dubna 1970, kdy ženy protestovaly o stejnou výplatu spolu s pracovníky pivovaru a upoutaly pozornost veřejnosti. Zpočátku došlo k zmatení jejich cílů, ale objasnili svůj postoj prostřednictvím demonstrací a článků, obhajovali bezplatný potrat a proti členství v Dánsku v Evropském společenství.

Hnutí se v polovině 70. let rozšířilo z městských center, jako je Kodaň, Aarhus a Odense do měst v Dánsku. Přestože postrádaly centrální hierarchii, červené punčochy organizovaly aktivity, včetně každoročních letních táborů na FEMø a pomáhaly založit ženské muzeum v Aarhusu. V průběhu času se objevily vnitřní spory, zejména s lesbickými členy, kteří tvořili své vlastní samostatné hnutí a v polovině 80. let, zájem zmizel, přičemž pobočka Aarhus se formálně uzavřela v roce 1985.

Navzdory své relativně krátkému období činnosti ponechalo dánské hnutí červené punčochy trvalý dopad, který přispívá k klíčovým legislativním změnám, jako je legalizace potratů zdarma (1973), zajištění stejné odměny (1976) a zlepšení mateřské dovolené (1980). Rovněž to podnítilo rozvoj genderových studií na univerzitách a zřízení Kvinfo, dánského centra pro výzkum žen a pohlaví, přičemž v širším kontextu dánské sociální a politické historie zanechal trvalý odkaz.

In the early 19th century, democratic movements in Denmark began to gain momentum, but King Frederick VI offered only limited concessions, such as establishing Consultative Estate Assemblies (Rådgivende Stænderforsamlinger) in 1834. These assemblies provided a platform for political movements, including the National Liberals and the Friends of Peasants, who became key players in the push for democratic reforms. When Christian VIII ascended to the throne in 1839, he continued the policy of making minor concessions while maintaining the absolute monarchy.

At this time, Denmark was part of the Unitary State (Helstaten), a personal union that included the Duchies of Schleswig, Holstein, and Lauenburg. The 'Schleswig-Holstein question' was a significant source of tension. The National Liberals, under the slogan 'Denmark to the Eider,' advocated for Schleswig to become an integral part of Denmark, while separating Holstein and Lauenburg. Holstein and Lauenburg were members of the German Confederation, but Schleswig was not, creating a complex political dynamic. Meanwhile, German nationalists in Schleswig sought to keep Schleswig and Holstein united and to have Schleswig join the German Confederation.

Christian VIII recognized that a constitution encompassing both Denmark and the Duchies was necessary for maintaining the Unitary State and advised his son and successor, Frederick VII, to pursue such a constitution. After Christian VIII's death in January 1848, European revolutions intensified demands for change in Denmark. By March 1848, the Schleswig-Holstein question had reached a boiling point, with an ultimatum from Schleswig and Holstein demanding reforms. Simultaneously, political pressure from the National Liberals increased. In response, Frederick VII dismissed his government and appointed the March Cabinet, which included four leaders from the Friends of Peasants and the National Liberals, such as Ditlev Gothard Monrad and Orla Lehmann. Rejecting the ultimatum from the Duchies, Denmark entered the First Schleswig War.

During the conflict, work began on drafting a new constitution for Denmark. D.G. Monrad took the lead in drafting, and Orla Lehmann edited the document. Influenced by the Constitutions of Norway (1814) and Belgium, the draft was presented to the Constitutional Assembly of the Realm (Den Grundlovgivende Rigsforsamling), a body consisting of 114 elected members and 38 appointed by the king. The assembly was divided among the National Liberals, the Friends of Peasants, and the Conservatives. Central debates focused on the structure of the political system and election rules.

On May 25, 1849, the Constitutional Assembly approved the new constitution, and it was signed by Frederick VII on June 5, 1849, a date now celebrated as Constitution Day in Denmark. Known as the June Constitution, this document established the Rigsdag, a bicameral parliament comprising the Landsting (upper house) and the Folketing (lower house). Although voting rights for both chambers were identical, elections to the Landsting were indirect, and the eligibility requirements were more stringent. Overall, the constitution granted voting rights to approximately 15% of the population. Due to the ongoing First Schleswig War, the constitution was not immediately applied to Schleswig, with this issue postponed until after the war's conclusion.

Německo Germánská doba železná začala úpadkem římské říše a vznikem germánských království v západní Evropě. Během této doby se zvýšila obchod a interakce se sousedními regiony, včetně Frankish Empire a British Isles, což vedlo k kulturní výměně a akumulaci bohatství. Toto bohatství bylo často předváděno v působivém hrobovém zboží, které se nachází v pohřebních kopcích, což naznačuje význam váleční elity ve společnosti. V severní Evropě a Skandinávii toto období předcházelo věku Vikingu a vidělo vzestup různých germánských kmenů, včetně Jutes, A úhel, Saských a Dánů, v regionu, který by se později stal Dánskem.

Jutes obývali poloostrov Jutland, který zahrnuje moderní Dánsko a části severního Německa. Byli významnými účastníky migračního období a někteří se stěhovali do Británie, kde se usadili podél úhlů a Sasů. Úhly pocházející z oblasti Angeln (pravděpodobně v dnešním Schleswig v Německu) byly další ústřední skupinou, která migrovala do Británie a přispěla jejich jménem do Anglie . Saské, i když prominentní v současném severním Německu, také působily vliv na části dánských území a účastnili se migračních vln do Británie.

Mezi 500 a 800 nl se tyto kmeny postupně začaly vytvářet organizovanější a centralizovanější subjekty. Tato éra byla svědkem konsolidace moci mezi místními náčelníky, která vedla k rozvoji raných království a stanovila půdu pro eventuální sjednocení Dánska pod jediným monarchem ve věku Vikingu . Byla to doba přechodu, kde se formovaly různé kultury a smíchané a rané středověké skandinávské společnosti.

Během tohoto období se Dáni objevili jako zřetelný severní germánský kmen. Do 500 až 800 nl se staly sjednocenější a začaly se prosazovat jako dominantní síla v regionu. Společnost Dánů byla organizována kolem kmenových a klanových struktur vedených náčelníky a byla proslulá svými námořními schopnostmi, které by později definovaly věk vikingu. Když konsolidovali moc, Dánové postupně rozšířili svůj vliv, zapojili se do obchodu a příležitostných konfliktů se sousedními kmeny, které hrály klíčovou roli při utváření rané historie Skandinávie a stanovily základ pro pozdější formování dánského království.

V roce 1939, když se napětí v Evropě eskalovalo, Adolf Hitler rozšířil nabídky neagresivních dotků do skandinávských národů. Zatímco Švédsko a Norsko klesly, Dánsko nabídku přijalo a snažilo se vyhnout se konfliktům. Když vypukla druhá světová válka později v tomto roce, Dánsko prohlásilo svou neutralitu. Dne 9. dubna 1940 však Německo napadlo Dánsko jako součást své strategie k zajištění komunikace pro invazi do Norska. Dánská vláda nabídla pouze omezený odpor a země byla rychle obsazena německými silami.

Nacistické okupace Dánska byla ve srovnání s jinými okupovanými zeměmi výrazná. Dánská monarchie zůstala na místě a počáteční podmínky okupace byly relativně shovívavé. Dánsko si ponechalo svou vlastní vládu a folketing (parlament) nadále fungoval. Dánská koaliční vláda se snažila chránit obyvatelstvo prostřednictvím kompromisu a udržovat určitý stupeň autonomie. Dánská policie do značné míry zůstala pod místní kontrolou a německé úřady udržovaly odstup od přímé správy. Napětí však vzrostlo, když Německo napadlo Sovětský svaz v červnu 1941, což vedlo k zákazu dánské komunistické strany (Danmarks Kommunistiske Parti).

Jak válka postupovala, nacistické požadavky se staly stále více utiskujícími. V srpnu 1943 čelila rostoucím německým tlakům a požadavkům, které porušily dánskou suverenitu, dánská vláda rezignovala. To přimělo Němce, aby převzali plnou kontrolu nad zemí. Od této chvíle se Dánsko stalo stále odolnějším vůči okupaci a objevil se hnutí ozbrojeného odporu.

Navzdory výzvám zůstalo Dánsko pod německou kontrolou až do konce války. 4. května 1945 se německé síly v Dánsku, spolu se sílami v severozápadním Německu a Nizozemsku , vzdaly spojencům. Následující den, 5. května 1945, britské jednotky osvobodily Kodaň a Dánsko bylo osvobozeno od okupace. O tři dny později oficiálně skončila druhá světová válka a ukončila tuto bouřlivou kapitolu v dánské historii.

Skandinávská bronzová doba, která se pohybuje od roku 2000/1750 do 500 BCE, označila významnou éru v prehistorii Dánska, charakterizovanou vzestupem vysoce rozvinuté a propojené kultury v regionu. Jako pokračování dřívějších kultur, jako jsou kultury Corded Ware a Bell Beaker, se objevila severská doba bronzové vlivy ze střední Evropy, zejména kultury Untice. Bronzové nástroje a metalurgie se začaly šířit kolem roku 2000 BCE, se systematičtějším přijetím technologie bronzového kovů do roku 1750 BCE. Toto období zaznamenalo, že obyvatelé Dánska přecházeli z používání kamene a mědi na zvládnutí bronzu, který získali prostřednictvím rozsáhlých obchodních sítí.

Obchodní a kulturní výměna vzkvétala, protože Dánsko se stalo klíčovým vývozcem Amber a významným dovozcem kovů, což pomohlo zvýšit status regionu v Evropě. Obchodní trasy vytvořily dánskou společnost pro bronzovou dobu k dalekosáhlým kulturám, včetně mykénského Řecka , kultury Tumulus a regionů v karpatské pánvi. Tato burza přinesla nové technologie a kulturní vlivy, patrné v podobnostech mezi dánskými artefakty a těmi z jiných regionů. Bronzové řemeslo v Dánsku dosáhlo výjimečně vysokého standardu a výroba a akumulace bronzových předmětů z něj učinila jednu z nejbohatších kultur v Evropě během této doby.

Období bylo také svědkem rozvoje velkých opevněných osad, s jednotlivými farmami a většími komunitami ležícími na vyšší zemi poblíž pobřeží. Tato osady často představovaly dlouhé domy, které se postupem času vyvíjely na sofistikovanější struktury, z nichž některé byly mimořádně velké a naznačovaly přítomnost vládnoucí elity. Kromě každodenních obydlí se v Dánsku staly prominentní pohřební mohyly s komplikovanými hroby, jako je Lusehøj Mound, který obsahoval významná množství bronzu a zlata, což naznačuje stratifikovanou společnost s objevujícími se sociálními hierarchiemi.

Náboženské praktiky během nordické doby bronzové v Dánsku zahrnovaly sluneční uctívání, jak je vidět v skalních řezbách a artefaktech, jako je slavný Trundholm Sun Chariot. Slavnostní oběti byly často prováděny ve vodních útvarech, s četnými nabídkami zbraní, šperků a pozůstatků zvířat nalezených v bažinách a jezerech. Tyto praktiky, spolu s komplikovanými pohřebními tradicemi, naznačují, že společnost hluboce ovlivněna duchovními přesvědčeními a rituály s spojením s indoevropskými tradicemi.

V 9. století před naším letopočtem se začalo objevovat železářství a signalizovala přechod z doby bronzové na před Román železnou kolem 5. století před naším letopočtem. Toto období technologického a kulturního vývoje položilo základy pozdějších společností v době železné v Dánsku, díky čemuž se nordická doba bronzová stala klíčovou fází rozvoje prehistorického dědictví v dánském drinu.

Reformace , která pochází z německých zemí z nápady Martina Luthera na začátku 16. století, měla hluboký dopad na Dánsko. Začalo to v polovině 1520, kdy Danes hledal přístup k Bibli ve svém vlastním jazyce. V roce 1524 přeložili Hans Mikkelsen a Christiern Pedersen Nový zákon do dánského a stal se okamžitým nejprodávanějším a podporoval zájem o luteránské myšlenky.

Mezi prvními reformátory byli Hans Tausen, dánský mnich, který studoval ve Wittenbergu pod Lutherovým vlivem. V roce 1525 začal Tausen kázat Lutherovy reformy z kazatelny kostela Antvorskova Abbey, která vedla k jeho uvěznění jeho nadřízenými. Pokračoval však v kázání měšťanům z jeho okna buňky a jeho myšlenky se po celé Viborgu rychle rozšířily. Tausenova učení rezonovala s širokým publikem, přeměnila obyčejné občany, obchodníky, šlechtice a dokonce i mnichy. Brzy získal kapli pro své služby a když se pro davy stalo příliš malý, jeho následovníci přinutili otevřít františkánské opatství, aby je vyhověli. Biskup Jon Friis nebyl schopen proti hnutí čelit a Viborg se stal centrem dánské reformace, přičemž luteránství se šířilo na Aarhus a Aalborg.

Když jsem uznal Tausenův vliv, král Frederick jsem ho jmenoval za jednoho z jeho kaplanů v roce 1526 a poskytl ochranu před katolickou opozicí. Lutheranské nápady se poté rozšířily do Kodaně, kde Tausenovy kázání v dánských přitahovaly velké davy. S královským schválením se kodaňské církve otevřely jak pro luteránské, tak pro katolické služby, ačkoli napětí vzrostlo, protože obě skupiny sdílely bohoslužby.

Zlom přišel v prosinci 1531, kdy dav, který podněcoval kodaňský starosta Ambrosius Bogbinder, zaútočil na kostel Panny Marie a zničil sochy, oltáře a relikvie. Politika Fredericka I toleruje obě víry jen málo, aby potlačila nepokoje, protože katolíci i Lutherans hledali dominanci. Reformace rychle rostla v důsledku kombinace lidového nadšení pro církevní reformu a zájmu monarchie o zabavení církevních zemí. Tento přechod zvýšil příjmy dánské koruny o 300%, protože církevní majetek byl zabaven.

Rozsáhlá nespokojenost s katolickou církví již se vařila, zejména nad desátky a poplatky, které zatěžovaly zemědělce a obchodníky. Král Frederick I a jeho syn, vévoda Christian, projevil františkány malou soucit, kteří byli známí svými neúnavnými požadavky. Mezi 1527 a 1536, mnoho měst požádala krále, aby uzavřel františkánské domy, a Frederick povolil uzavření. Davy, často s královským souhlasem, násilně zavřely františkánské kláštery ve městech jako Kodaň, Viborg, Aalborg a Malmo, což vedlo k uzavření 28 zařízení, přičemž mniši byli někdy poraženi nebo zabiti.

Když jsem Frederick zemřel v roce 1533, jeho syn, vévoda Christian ze Schleswig, byl vyhlášen králem Christianem III. Shromáždění Viborgů. Katolicky ovládaná státní rada pro Zéland ho však odmítla uznat a obával se, že by jeho luteránská horlivost vyřadila katolíky. Rada pozvala hraběte Christophera z Oldenburgu, aby se stal regentem, což vyvolalo konflikt známý jako sportu.

Christian III vychoval armádu s žoldáky z Německa, aby vynutil jeho tvrzení, zatímco hrabě Christopher shromáždil síly z Mecklenburgu, Oldenburgu a Hanseatic League , jejichž cílem bylo obnovit katolický král Christian II. To znamenalo začátek tříleté občanské války, která by nakonec rozhodla v Dánskové náboženské budoucnosti.

Do roku 1014 dánský král Sweyn Forkbeard úspěšně přivedl Anglii pod dánskou kontrolu a označil nejvyšší bod v vlivu Dánska v zahraničí. Jeho syn, Cnut Veliký, konsolidoval tuto moc a vládl nad obrovskou říši Severního moře, která zahrnovala Dánsko, Anglii a Norsko . Vláda CNUT (1016–1035) představovala zenitu dánské moci, když na svých územích stanovil stabilitu a prosperitu.

Dominance Cnut Veliké. @ Hel-Hama

Svaz mezi Dánskem a Anglií se však po Cnutově smrti začalo oslabit. Jeho nástupci, Hardecanute, postrádal autoritu svého otce a čelil nepokojům, vyvrcholil fragmentací říše. Na konci panování Hardecanute v roce 1042 se dánská kontrola nad Anglií zhroutila.

Konečným pokusem o dobývání Anglie se objevil v roce 1066, kdy napadl Harald Hardrada, norský král a vzdálený nástupce dánských vládců. Jeho úsilí selhalo v bitvě u Stamford Bridge a vyčistilo cestu pro dobyvače Williama, aby později v tomto roce úspěšně napadl Anglii, což znamenalo konec významného skandinávského vlivu v Anglii a posun v evropské dynamice moci.

Margaret I, dcera Valdemara IV (Valdemar Atterdag), se oženila s Håkon VI z Norska jako součást dynastického úsilí sjednotit Dánsko, Norsko a Švédsko , protože Håkon byl příbuzný švédské královské rodině. Jejich syn, Olaf II, měl za cíl vládnout třem královstvím, ale po jeho předčasné smrti v roce 1387 převzala Margaret kontrolu. V rámci roku 1387 do její smrti v roce 1412 dovedně sjednocená Dánsko v Norsku a Švédsku spolu s územími jako Faroe Islands, Island, Grónsko a části moderního Finska pod jejím vedením. Toto sjednocení vedlo k vytvoření Kalmarské unie, oficiálně založené v roce 1397, což představuje první hlavní konsolidaci severských zemí pod jediným monarchem.

Po Margaretově smrti se její velký synovec Eric z Pomeranie stal v Dánsku v roce 1412. Tato napětí přiměla Hanseatic League k tomu, aby na Skandinávii uložila obchodní embargo, které vážně ovlivnilo švédskou ekonomiku a vedlo k vzpourě. Do roku 1439 všechna tři království Kalmar Union sesadila Erica a signalizovala začátek fragmentace Unie.

Navzdory těmto výzvám vydržela vize skandinávské jednoty. V roce 1440 byl Ericův synovec, Christopher z Bavorska, zvolen dánským králem v Norsku a Švédsku, krátce se znovu sešli královstvími z 1442 do 1448. Unie však byla křehká, protože švédská odpor k dánskému vládě změnila Kalmarovu unii na symbolickou entitu. Během vlády Christiana I (1450–1481) a jeho syna Hanse (1481–1513) pokračovalo napětí mezi Dánskem a Švédskem, což vedlo k několika konfliktům.

Na začátku 16. století Christian II vystoupil na trůn v roce 1513 a pokusil se znovu ověřit kontrolu nad Švédskem. Poté, co zachytil Stockholm v roce 1520, nařídil popravu přibližně 100 vůdců švédského anti-unionistického hnutí, což je událost známá jako Stockholmská krevní lázeň. Tento akt eliminoval jakoukoli naději na zachování Kalmarské unie, vyvolával pobouření napříč Švédskem a vedl k jeho poslední přestávce od dánské kontroly, účinně ukončil Unii a sen o sjednoceném skandinávském království.

Na začátku 17. století se Dánsko pod králem Christianem IV zapojilo dotřicetileté války jako součást jejího úsilí o udržení vlivu v severní Evropě. Země čelila rostoucímu napětí po depozici Fredericka V v roce 1623, která se týkala protestantských vůdců, jako je John George ze Saska a George William z Brandenburgu, kteří se obávali, že se Svatý římský císař Ferdinand II. Cílem získal zpět bývalé katolické území. Jako vévoda z Holsteinu byl Christian IV také zapojen do Lower Saxon Circle, Regionální aliance a byl motivován k ochraně dánských ekonomických zájmů, zejména pobaltského obchodu a mýtného z Øresundského průlivu.

Napětí eskalovalo, když se Ferdinand II spojil s Albrechtem von Wallensteinem, čímž ho úkolem rozšířila císařskou kontrolu v severním Německu. V květnu 1625 zvolil dolní Sasko Kreis Christian IV za svého vojenského vůdce proti hrozbě, ačkoli Sasko a Brandenburg odolávali dánskému zapojení a považovali Dánsko za soupeře.

Dánsko získalo finanční podporu od nizozemské a angličtiny prostřednictvím smlouvy o Haagu v prosinci 1625, což Christian IV umožnilo zahájit ambiciózní vojenskou kampaň. Dánské síly však utrpěly významné porážky, zejména v bitvě u Lutteru v srpnu 1626. Mnoho německých spojenců se zdráhalo plně podporovat Dánsko a dotace z nizozemských a angličtiny se neuskutečnily a oslabily křesťanské postavení. Na konci roku 1627 okupovaly Wallensteinovy ​​síly Jutland, Mecklenburg a Pomerania a ohrožovaly Dánskou dominanci v regionu.

V roce 1628, když Wallenstein obléhal strategicky důležitý přístav Stralsundu, švédský zásah, vedený Gustavusem Adolphem, zabránil Dánsku další ztráty. Navzdory této pomoci Christian IV utrpěl další porážku ve Wolgastu a zahájil mírová jednání s Wallensteinem. Wallenstein si uvědomil rostoucí hrozbu švédské zapojení a nabídl shovívavé podmínky, což vedlo ke smlouvě Lübeck v červnu 1629. Na základě této smlouvy si Christian IV zachoval Schleswig a Holstein, ale musel opustit podporu pro německé protestanty a Bremen a Verden musel opustit podporu Nordic.

Výsledek tohoto konfliktu znamenal významný zlom v dánské historii. Porážka Christiana IV snížila vliv Dánska v severní Evropě a signalizovala konec jeho nadvlády a vydláždila cestu švédského vzestupu jako hlavní moci v regionu. Navíc válka vypouštěla ​​dánské zdroje a ambice Christiana IV pro územní expanzi byly rozhodně omezeny, což znamenalo posun v rovnováze moci v Baltském moři.

Dánský zlatý věk nebo *den Danske Guldalder *se objevil jako období pozoruhodné kulturní a umělecké produkce v Dánsku, zejména v první polovině 19. století. Přes Kodaňské boje s ohněmi, bombardováním a národním bankrotem umění vzkvétalo a čerpalo inspiraci z romantického hnutí, které se rozšířilo z Německa . Tato éra kreativity je nejvíce úzce spojena se zlatým věkem dánského malby, který pokračoval od 1800 do roku 1850. Vedl ji Christoffer Wilhelm Eckersberg a jeho studenty, jako jsou Wilhelm Bendz, Christen Købke, Martinus Rørbye, Constantin Hansen a Wilhelm Marstrand. Práce Bertel Thorvaldsen ve sochařství se navíc stala nezbytnou součástí této umělecké renesance.

Architektura také zažila transformaci během dánského zlatého věku, protože neoklasické styly přetvořily městskou krajinu, zejména v Kodani. Pozorutelé architektů jako Christian Frederik Hansen a Michael Gottlieb Bindesbøll významně přispěli k estetické obnově města a díky svým návrhům zanechali trvalý odkaz.

V hudbě byl zlatý věk charakterizován vlnou romantického nacionalismu, který ovlivňoval skladatele jako JPE Hartmann, Hans Christian Lumbye a Niels W. Gade, a také baletním mistrem August Bournonville, který přinesl do jeho choreografie zřetelnou dánskou chuť.

Literatura prosperovala během tohoto období zavedením romantismu v roce 1802 Henrikem Steffensem, norským filozofem. Mezi klíčové literární postavy patřily Adam Oehlenschläger, který je často považován za dánský národní básník, Bernhard Severin Ingemann, NFS Grundtvig a Hans Christian Andersen, jehož pohádky by nakonec získaly celosvětové uznání. Filozof Søren Kierkegaard Advanced Existentialist Thought, zatímco Hans Christian Ørsted významně přispěl k vědě, včetně objevu elektromagnetismu.

Dánský zlatý věk proto nebyl jen dobou intenzivní kulturní činnosti a kreativity v Dánsku, ale také období, které mělo hluboký a trvalý dopad na mezinárodní umění, literaturu, hudbu, filozofii a vědu.

Dne 13. listopadu 1002 se konal masakr sv. K této události došlo na pozadí stupňujícího se napětí a konfliktu mezi anglosasskými a Dány v Anglii . Po desetiletích relativního míru se dánské nájezdy na anglických územích pokračovaly v 80. letech a na počátku 90. let se výrazně zintenzivnily. Po bitvě o Maldon v roce 991 král æthelred, který nebyl dánským králem vzdát hold, známý jako Danegeld, aby zabránil dalším útokům. Navzdory tomu dánské nájezdy pokračovaly a každoročně ničily æthelredské království od 997 do 1001, vyvrcholily dánskou armádou, která běhala po jižní Anglii v roce 1001, hořící města a porazila anglosaské síly.

Do roku 1002 obdržel král æthelred informace, které naznačují, že Dáni v jeho království ho chtěli zabít, jeho rady a zabavit kontrolu nad jeho královstvím. V reakci na to vydal æthelred příkaz k zabití všech Dánů v Anglii. Ačkoli se vyhláška zdála vážná, historici obecně věří, že æthelredův záměr nebyl velkoobchodní vyhlazení všech Dánů, ale spíše zaměřených na nedávné dánské osadníky, členy napadající armády a žoldáky, kteří ho zradili tím, že se připojili k dánským útočníkům. Zatímco později Chroniclery jako William z Jumièges tvrdili, že masakr se zaměřil na celou anglo-danish populaci, moderní historici se domnívají, že se jedná o přehnané, s důkazy naznačujícími, že byli napadeni pouze dánští muži v některých městech. Historik Henry z Huntingtonu poznamenal, že zabíjení bylo pravděpodobně lokalizováno, a Ian Howard odhadl, že několik set Dánů, zejména z invazních sil a jejich rodin, bylo zabito.

Jednou ze známých obětí masakru byla Gunhilde, sestra Sweyn Forkbeard, Dánsko, spolu s jejím manželem Palligem Tokesenem, dánským Ealdormanem z Devonshiru, který se účastnil nájezdů na jižním pobřeží. Zabíjení Gunhilde a dalších Dánů rozzuřilo Sweyna Forkbearda, který zahájil sérii odvetných válek proti Anglii. Do roku 1014, toto úsilí vyvrcholilo úplným podrobením Anglie dánské kontrole. Svaz mezi Dánskem a Anglií se však ukázal jako nestabilní a spojení oslabilo po vládě Sweynova syna, Cnut Velikého, nakonec se rozpadl za vlády Cnutova syna Hardecanute. Poslední pokus o dobývání Anglie provedl norský král Harald Hardrada v roce 1066, ale nakonec selhal, a konečně vydláždil cestu pro Williama úspěšnou invazi dobyvatele později v tomto roce.

Druhá válka Schleswig, známá také jako Dano-pruská válka, začala 1. února 1864, když pruské a rakouské síly překročily hranici do dánského vévodství Schleswig. Tento konflikt vznikl z otázky Schleswig-Holstein, dlouhodobý spor o kontrolu nad vévodky Schleswig, Holstein a Lauenburg. Ačkoli byl podobný boj vyřešen ve prospěch Dánska v první válce Schlesvig (1848–1851), napětí vládlo kvůli dědickým sporům a nacionalistickým ambicím, což vyvrcholilo v tomto obnoveném konfliktu.

Kořeny války spočívaly v absolvování listopadové ústavy v roce 1863, jejichž cílem bylo těsněji integrovat Schleswig s Dánskem. Německá konfederace považovala tento krok za porušení londýnského protokolu z roku 1852, které stanovilo, že vévodové by měli zůstat odděleni od Dánska. Po smrti dánského krále Frederika VII v roce 1863 král Christian IX vystoupil na trůn a čelil okamžitým výzvám dánské autoritě nad vévodstvími. Německa mluvící populace Holsteina a Schleswig podporovala dům Augustenburgu, německy přátelskou pobočku, zatímco Dánsko se snažilo upevnit svou kontrolu nad Schleswigem, což vedlo ke střetu nacionalistických sentimentů na obou stranách.

V lednu 1864 se napětí namontovalo jako pruské a rakouské síly, které se umístily na jih od řeky Eider a čelily dánské obraně na sever. Do 1. února Prusko a Rakousko vyhlásily válku a začaly nepřátelství. Dánská armáda, která se zaměřila na asi 38 000 mužů, čelila kombinované pruské a rakouské síle více než 60 000. Dáni zpočátku bránili Dannevirkeho opevnění, starověkou obrannou linii a symbol dánské národní hrdosti. 5. února však dánský velitel generál generál Christian Julius de Meza nařídil ústupu od Dannevirke, aby se vyhnul obklíčení, rozhodnutí, které v Dánsku způsobilo velký šok a demoralizaci.

Vojenské střety ve Schleswig/Slesvig. @ Maximilian Dörrbecker

Když se dánské síly stáhly do nedalekého města Flensburgu, drsné zimní počasí si vzalo svou daň, což mělo za následek úmrtí a zachycení několika stovek vojáků. Pruská a rakouská vojska pronásledovala ustupující dánskou armádu, což vedlo k intenzivním bitvám v Sankelmark a dalších místech. V polovině dubna se dánské síly opevnily v Dybbøl, ale 18. dubna pruská armáda zahájila rozhodující útok, což vedlo k pádu opevnění Dybbøl po šestihodinovém bombardování a čelním útoku. Tato porážka se ukázala jako zlom a dánská obrana se nadále rozpadala.

Londýnská konference, která se konala od dubna do června 1864, se pokusila vyjednat mírové řešení, ale toto úsilí selhalo a boje pokračovaly. 29. června zahájily pruské síly úspěšný obojživelný útok na dánský ostrov ALS, což znamenalo poslední velké zapojení války. Do 3. července byly poslední dánské síly poraženy v bitvě o Lundby a německá okupace se rozšířila napříč celým Jutlandem.

30. října 1864 byla podepsána vídeňská smlouva, což oficiálně ukončilo konflikt. Dánsko postoupilo kontrolu nad Schleswigem, Holsteinem a Lauenburgem do Pruska a Rakouska. To mělo za následek významnou ztrátu pro Dánsko, protože propadl 40% své půdy a téměř 1 milion své populace, čímž se snížil její vliv a územní integritu.

Druhá válka Schleswig měla dalekosáhlé důsledky. To znamenalo konec dánských ambicí nad vévodstvími, posílil Pruský vliv v německých záležitostech a předstíral případné sjednocení Německa. Pro Dánsko byla ztráta národním traumatem a země přijala opatrnější zahraniční politiku a vyhýbala se vojenským konfliktům až do konce 20. století. Dědictví konfliktů také přetrvávalo, protože tisíce Dánů během první světové války utrpěly těžké ztráty do německé armády a zůstaly mezi rodinami v jižním Jutlandu trvalý pocit hořkosti. Schleswig Plebiscite z roku 1920, který se konal po první světové válce, viděl, že se North Schleswig vrátil do Dánska a konečně se zabýval některými územními spory, které vyvolaly válku.

Přestože nebylo jedním ze válečných spojenců OSN, Dánsko se podařilo zajistit pozdní pozvání na charterovou konferenci OSN v roce 1945 a následně se stala zakládajícím členem OSN. Konec druhé světové války přinesl významné změny v dánské zahraniční politice, ovlivněné sovětské okupací dánského ostrova Bornholm a rostoucí napětí, které by se brzy vyvinulo do studené války . Tyto události, kombinované s těžce vzdělávanými lekcemi z druhé světové války, vedly Dánsko, aby opustily svou dlouhodobou politiku neutrality. V roce 1949 se Dánsko stalo jedním ze zakládajících členů organizace Severo Atlantické smlouvy (NATO), což znamenalo rozhodující posun směrem ke kolektivní bezpečnosti a obraně v západní alianci.