Bitva u Vídně 12. září 1683 znamenala zásadní obrat ve staletých habsbursko- osmanských konfliktech. Po dvouměsíčním obléhání bitva vyvrcholila rozhodujícím vítězstvím Svaté říše římské a jejích spojenců, zejména Polska pod vedením krále Jana III. Sobieského. Tato porážka by zastavila osmanskou expanzi do Evropy, což by v následujících letech vedlo k postupnému habsburskému znovudobytí Maďarska a Transylvánie.
Osmané, kterým velel velkovezír Kara Mustafa Pasha, postupovali s masivní armádou, podporovanou maďarskými povstaleckými silami vedenými Imrem Thökölym. Přestože zpočátku představovaly významnou hrozbu, logistické zpoždění umožnilo vídeňským obráncům připravit se a habsburské síly shromáždily spojenectví s Polskem, Saskem, Bavorskem a různými německými státy. Začátkem září se pod vedením Sobieského shromáždila koaliční armáda čítající 70 000–80 000 vojáků, která byla připravena město uvolnit.
Zlom v bitvě nastal s masivním jezdeckým útokem vedeným Sobieského elitními polskými okřídlenými husary, který rozbil osmanské linie a vynutil si chaotický ústup. Vídeň byla zachráněna a habsburská dominance ve střední Evropě posílila. Po Vídni Habsburkové postupně získávali území z osmanské kontroly, což vedlo ke smlouvě z Karlowitz v roce 1699, která formálně postoupila většinu osmanského Maďarska císaři Leopoldu I.
Bitva u Vídně posunula rovnováhu sil, ustanovila Habsburky jako dominantní sílu ve střední Evropě a trvale zastavila osmanské zálohy. Vítězství také prohloubilo vliv Svaté ligy, což znamenalo začátek osmanského úpadku a eventuální stabilizaci evropských hranic s Osmanskou říší. Bitva podtrhla kritickou roli aliancí, protože katolické a protestantské síly odložily rozdíly, aby čelily společné hrozbě, což je téma, které bude nadále utvářet evropskou diplomacii.