Video
Po druhé světové válce se Rakousko znovu objevilo jako nezávislá země a v dubnu 1945 Karl Renner, starší státník, ustanovil prozatímní vládu. Tato vláda, včetně zástupců socialistických, konzervativních a komunistických stran, byla rychle uznána spojenci, kteří považovali Rakousko za osvobozený spíše než poražený národ. 9. května 1945 bylo Rakousko obsazeno spojenci a rozděleno na zóny kontrolované americkými , britskými , francouzskými a sovětskými silami. Vídeň samotná byla rozdělena podobně, s centrální mezinárodní zónou. Přestože rakouská vláda byla pod dohledem spojenců, řídila omezené zahraniční vztahy a připojila se k iniciativám, jako byla Dunajská komise v roce 1948.
Okupační zóny v Rakousku. © Mistr Uegly
Druhá republika se vyznačovala politickou stabilitou, která ostře kontrastovala s rozhádanou prvorepublikovou dobou. Rakouská lidová strana (ÖVP) a Sociálně demokratická strana (SPÖ) vytvořily koaliční vládu až do roku 1966, přičemž komunistická strana (KPÖ) zůstala krátce v koalici až do roku 1950. Rakousko dostalo významnou pomoc z Marshallova plánu počínaje rokem 1948, s ekonomickou obnovou, i když neutralita země omezovala její způsobilost pro americkou vojenskou pomoc. Americký vliv také přinesl významné kulturní a institucionální posuny, modernizaci rakouských médií, vzdělávání a systémů zdravotnictví.
V roce 1955 byla podepsána Rakouská státní smlouva, která oficiálně ukončila okupaci a vyhlásila neutralitu Rakouska. Tato zásada neutrality byla zakotvena v rakouské ústavě 26. října 1955, který se dodnes slaví jako rakouský národní den. Politický život ve druhé republice se stal charakterizován „Proporz“, systémem sdílení moci, kde byly veřejné funkce a reprezentace úměrně rozděleny mezi SPÖ a ÖVP. Tento konsensuální styl vládnutí, spolu s povinným zastoupením zájmových skupin, se stal základem rakouské politiky, usnadňuje rozhodování na širokém základě a stabilní demokratický rámec, který i nadále charakterizuje rakouské vládnutí i dnes.