
Po první světové válce čelilo Rakousko nelehké výzvě restrukturalizace jako malá, ekonomicky oslabená republika z popela rakousko- uherské říše. Po porážce říše podepsala rakouská armáda v listopadu 1918 příměří z Villa Giusti, které signalizovalo rozpuštění habsburské říše. Císař Karel abdikoval a 12. listopadu se Rakousko prohlásilo za Německo-rakouskou republiku. Mnoho Rakušanů zpočátku považovalo unii s novou Výmarskou republikou v Německu za cestu k ekonomické životaschopnosti, ale spojenci výslovně zakázali takové spojení ve smlouvě ze Saint Germain v roce 1919, znepokojeni vzestupem „Velkého Německa“.
S jeho populací zredukovanou na pouze německy mluvící Rakušany, Rakousko ztratilo hodně ze svých zemědělských a průmyslových zdrojů. Přes pokusy nárokovat si území s německy mluvícím obyvatelstvem v Československu, Polsku aItálii byly rakouské žádosti zamítnuty. V důsledku toho zůstalo Rakousko ekonomicky napjaté a geograficky izolované, což francouzský vůdce Georges Clemenceau popsal jako jednoduše „to, co zbylo“ z kdysi masivního impéria. Saint Germainská smlouva dále zavazovala Rakousko, aby oficiálně změnilo svůj název na „Rakouskou republiku“, přičemž upustilo od „německého“ deskriptoru ve snaze omezit budoucí ambice na sjednocení s Německem.
Vnitrostátně se rakouská politická krajina vyvíjela s tím, jak levicové i pravicové strany získávaly moc a vliv. Křesťanskosociální strana (CS), zakořeněná v konzervativním katolicismu, se stala vůdčí silou a v prvních letech spolupracovala se sociálními demokraty (SDAPÖ), kteří měli díky své sociální politice silnou podporu v „Rudé Vídni“. V roce 1920 se však koalice rozpustila a kontrolu převzala Křesťanskosociální strana s podporou nacionalistické Velkoněmecké lidové strany (GDVP).
Poválečné období poznamenaly hospodářské otřesy. Novou republiku sužovala hyperinflace, která vyvolala širokou chudobu a politické nepokoje. V reakci na to Společnost národů poskytla půjčku na stabilizaci rakouského hospodářství a v roce 1925 Rakousko nahradilo svou bojující měnu, korunu, šilingem. Podmínky však vyžadovaly, aby se Rakousko vyhnulo jakémukoli sjednocení s Německem po dobu nejméně 20 let, čímž se upevnila izolace Rakouska od německé politiky.
Dvacátá léta byla také ve znamení politické polarizace a vzestupu polovojenských skupin. Pravicové skupiny vytvořily Heimwehr, zatímco levicový Republikanischer Schutzbund se objevil jako protiváha. Tyto frakce se často střetávaly, což vedlo k epizodám násilí, včetně červencového povstání v roce 1927, kde se protest změnil na smrtící, zanechalo za sebou 89 mrtvých a prohloubilo politické rozdělení Rakouska.
V roce 1930 se sociální demokraté stali největším parlamentním blokem, ale čelili stále větším výzvám ze strany konzervativních stran. Politické napětí dosáhlo nových výšin v roce 1932, kdy se Engelbert Dollfuß z Křesťanskosociální strany těsně stal kancléřem. Jeho jmenování znamenalo konec křehké demokratické rovnováhy Rakouska a připravilo půdu pro posun k autoritářství v následujících letech.